Jsem skladatelem minulosti. Před padesáti lety zemřel Jaromír Weinberger

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7
  8. 8
Na úvod omluva za délku článku. Vlastně to měly být články dva, jeden věnovaný jubileu Jaromíra Weinbergera, druhý zařazený pod titulek Zpola (?) zapomenuté opery. Dopadlo to však takto.
Jaromír Weinberger (zdroj archiv autorky)

Narodil se 8. ledna 1896 na Královských Vinohradech, které tehdy ještě nebyly součástí Prahy. Kdo a kdy objevil v chlapci hudební talent, nevíme, muzikální byla pravděpodobně matka; otec obchodoval s nábytkem, jeho velkosklad byl na rohu Václavského náměstí a ulice Ve Smečkách.

Inzerát skladatelova otce Karla Weinbergera (zdroj archiv autorky)

Když se v prosinci 1906 objevila v tisku zpráva o „nejmladším z českých skladatelů hudebních“, byla v její formulaci patrná obezřetnost, ale také pýcha:

V poslední době zahraniční žurnály jen se hemží články o úžasných výkonech ‚zázračných dětí‘, jejichž podobizny a personálie přinášejí také seriozní časopisy beletristické v cizině. Zvláštní tyto úkazy přece jen při častém opakování zevšední a odborníku maně se naskytuje otázka, zdali též v budoucnosti splní se naděje kladené v mladičké houslisty, virtuosy na piano a pěvce. Nicméně cizina se jimi zanáší a také u nás budí v hudebním a literárním světě značný rozruch. Jest proto zcela slušno i spravedlivo již v zájmu české hudby poukázati na neobvyklý zjev, o němž až posud ví toliko několik zavsěcenců a o nějž zajímají se naše nejpřednější hudební kapacity. Máme u nás v Čechách, v Praze, osvědčeného již hudebního skladatele, jímž je ani ne posud devítiletý hošík, žák čtvrté třídy obecné školy vinohradské, Jaromír Weinberger. Zní to sice neuvěřitelně, ale faktem jest, že již letos na jaře Hlahol vinohradský při své slavnostní produkci v Národním domě provedl veřejně dvě úplně samostatné skladby Jar. Weinbergera, jimiž četné posluchačstvo bylo uchváceno, poněvadž hudební průvod na pianě obstaral skladatel; útlý drobný hošík zcela precizně řídil písně jednu pro 1 a druhou pro 3 hlasy. Nadání jeho nelze podceňovati, poněvadž velice upomíná na prvé doby tvoření Mozartova.“

Zprávu napsala učitelka, spisovatelka a překladatelka Ludmila Grossmannová Brodská, jejíž verše patřily k prvním, které malý Jaromír zhudebnil.

V únoru 1907 se pak objevila zpráva, že „Hudební nakladatelství Fr. Chadimy v Praze vydalo dvě sbírky písní“, jejichž autorem je „devítiletý hoch – Jaromír Weinberger. Mladý tento skladatel jest žákem prof. Hoffmeistera a školy vinohradského Hlaholu; prvního vzdělání hudebního dostalo se mu od výborného pianisty Jar. z Kelče, nyní profesora hudby na konservatoři v Rusku. Vydané skladby vzbudily v odborných kruzích zasloužený obdiv a pozornost. Žijeme v době, která se mladými virtuozy jen hemží: k takovým zjevům máme oprávněnou skepsi; jednáť se pravidelně jen o techniku, která se dá naučiti. Devítiletý skladatel je však skutečně zjev fenomenální.“

Záhadný učitel Jar. s přídomkem z Kelče nebyl nikdo jiný, než kelčský rodák Jaroslav Křička, který v letech 1906–1909 vyučoval na konzervatoři v Jekatěrinoslavi (dnešním Dněpropetrovsku). Ve svých nevydaných vzpomínkách Křička píše, že malý Weinberger byl jeho vůbec první žák:

Jeho maminka chodila pilně na představení do vinohradského domu, kde přestávky byly vyplňovány orchestrální hudbou pod mou taktovkou. Oblíbila si mě pro mou muzikálnost a svěřila mně důvěřivě hudební výchovu svého synáčka. Chodil tehdy asi do 2. třídy obecné. Byla to pro mne veliká čest a pustil jsem se do té výchovy s vervou: hned první lekci prodloužil jsem na 3 hodiny! Chlapec byl milý a dělal velké pokroky. Když jsem odjížděl do Ruska, svěřil jsem jej příteli Fraňkovi. Sledoval jsem pak vždy s účastí všechny jeho úspěchy. Jeho skladby byly tištěny dřív než moje! Po mém návratu z Ruska se ke mně vrátil a přivedl i obě sestry, Boženku a Bedřišku.“

O malém Weinbergerovi se dozvídáme téhož roku 1907 ještě několikrát; v březnu vystoupil jako klavírista na koncertě ve prospěch Bolzanova učitelského sirotčince v Rudolfinu (na koncertě účinkoval také chlapcův nový učitel, Karel Hoffmeister). V kontextu Weinbergerova dalšího životního osudu zní jeho charakteristika z oné doby až zlověstně, ovšem tehdy ještě nebyly některé pojmy nesmazatelně stigmatizované: „Chovancem Hoffmeisterovým je devítiletý fenomén Jaromír Weiberger. Čiperný tento hošík, kterého by skoro ještě ani nebylo viděti, kdyby naň neupozorňovaly neobyčejně živé rasovní pohyby, je – žasněte – již skladatelem a sám své písně zcela kurážně provází. Písně jsou ještě dětské, pravda, ale přirozené a je to tak dobře. Jde tu však přece jen o neobyčejný talent, jemuž přejeme, aby uzrál a vydal plný květ!

V dubnu 1907 doprovázel malý Jaromír své písně na klavír při Pěvecké akademii žáků vinohradských škol v Národním domě na Vinohradech. A také se dozvídáme, že „císařské kabinetní kanceláři ve Vídni zaslal nejmladší z českých skladatelů, Jaromír Weinberger, žák 5. třídy obecné školy na Královských Vinohradech, své drobné skladby, tiskem vydané. Přípisem nejvyššího dvorního úřadu byl skladateli vysloven nejvyšší dík a skladby jeho zařazeny do rodinné fideikomisní knihovny císařské.“ Kdo chlapci tento velkorysý dar „poddaného“ poradil je opět tajemstvím, je však i možné, že vznikl v jeho hlavě. Dalšího roku mu vyšly klavírní sonatiny jako příloha časopisu Česká hudba.

Jaromír Weinberger – kresba (zdroj archiv autorky)


Cesta na jeviště
Základy, či spíše přátelsky udílené rady v kompozici, které malý Jaromír získal od Jaroslava Křičky, kapelníka a pedagoga Františka Fraňka, také od Rudolfa Karla a Václava Talicha, získaly profesionální potvrzení v mistrovském kurzu u Vítězslava Nováka na Pražské konzervatoři. Klavír absolvoval roku 1915 u Karla Hoffmeistera. „Weinberger byl první z mých významných mužských žáků“, vzpomínal učitel, „byl vkusným a živým interpretem moderny, svojí klavírní sonátou, na tu dobu velmi smělou a nesmírně náročnou, vzbudil mnoho zájmu.“

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7
  8. 8

Související články


Napsat komentář