Skvělý Luksův Bach a Zelenka v Ostravě

Na Svatováclavském hudebním festivalu se zaskvělo Collegium 1704 pod vynikajícím vedením Václava Lukse

V neděli 18. září připravili organizátoři posluchačům Svatováclavského hudebního festivalu další možnost prožít nebývalý hudební zážitek. Svým výkonem se o něj postaraly soubory Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 pod vedením vynikajícího dirigenta a také hornisty Václava Lukse. K návštěvě koncertu vyzývali už jen svými jmény také oba autoři hraných skladeb, velikáni vrcholného baroka Johann Sebastian Bach a Jan Dismas Zelenka. A že došlo k propojení kromobyčejnému, to je patrné už jen z úvodu tohoto příspěvku.

Téměř zcela zaplněný Evangelický Kristův kostel v centru Ostravy hučel vzrušeným očekáváním posluchačů, kteří si v zakoupených programech doplňovali informace o nastávajícím hudebním hodování. Mohli se zde mimo jiné dočíst, že od Johanna Sebastiana Bacha uslyší Magnificat D dur (BWV 243) a od Jana Dismase Zelenky Mši nazvanou Missa Omnium Sanctorum (ZWV 21), a samozřejmě také podrobné informace o hlavních aktérech večera, tedy kromě souboru a dirigenta také o sopranistkách Aleně Hellerové a Doře Pavlíkové, altistce Kamile Mazalové, tenoristovi Václavu Čížkovi, italském kontratenoristovi Filippu Minecciovi a švýcarském basistovi Stephanu MacLeodovi. A pak už nadešla hodina a půl, během níž se děly nefalšované hudební zázraky!

Když Václav Luks výrazným gestem zahájil Bachovo Magnificat, někteří z posluchačů téměř nadskočili překvapením. Jak je možné, že komorní barokní orchestr (sestávající z pouhých devíti houslí, tří viol, dvou violoncell a kontrabasu, doplněných o zvuk dvou dřevěných fléten, dvou barokních hobojů a jednoho fagotu, s oporou varhanního pozitivu a dvou malých tympánů) může způsobit tak intenzivní výbuch akustické energie? Tuto otázku jsme si bohudíky mohli v průběhu večera položit ještě mnohokrát.

Po skvěle provedené úvodní sborové části Magnificat anima mea Dominum se ve slavné árii Et exultavit spiritus meus svým měkkým, sametově jemným sopránem blýskla Dora Pavlíková. Tu hned v následující části vystřídala Alena Hellerová, s hlasem poněkud průraznějším. V následném sborovém Omnes generationes se teprve plně projevily možnosti orchestru i sboru pod naprosto zřetelným a přitom strhujícím vedením dirigenta, jenž své mistrovské dovednosti doprovázel téměř tanečními kreacemi, jehož zápěstí až k prstům vyzpívalo každou artikulační nuanci a který po celou dobu trvání koncertu prokazoval neobyčejný cit pro dramaturgickou kompozici, související s dynamickou výstavbou a s agogicky neobyčejně přesvědčivým průběhem. Orchestr i sbor reagovali (až na několik málo výjimek ke konci koncertu) na sebemenší změnu tempa, udivovali publikum množstvím dynamických proměn, logickou stavbou architektonických oblouků, propracovanými artikulačními finesami a čas od času také generálními pauzami, které doslova zvedaly posluchače z kostelních lavic.

V následujících částech Bachova Magnificat se svým obdivuhodným uměním pochlubili také ostatní sólisté, z nichž na sebe jednoznačně strhl nejvíce pozornosti kontratenorista Filippo Mineccia. Ten svým neopakovatelným způsobem projevu, kdy se chvílemi zdálo, že mu desky s notami vyletí z rukou a pořadateli znásobí výdaje tím, že bude nutno uhradit náklady za vybité rozetové okno, dováděl publikum až k vytržení. Svými výkony však za ním příliš nezaostali ani zbylí sólisté, kteří stejně jako ostatní jmenovaní zpěváci byli rovněž součástí sboru, což samo o sobě vypovídá o výšinách, ve kterých jsme se díky jejich interpretačnímu umění nacházeli.

Mezi mnoha pozitivy, jejichž výčet by dalece překročil rozsah běžného příspěvku či takřečené hudební recenze, zmiňme například netradiční, poněkud ostřejší zvuk bassa continua (v basové árii Quia fecit mihi magna) ve složení varhany, violoncello, kontrabas a barokní fagot, nádherně se proplétající hlasy barokních fléten v altové árii Esurientes implevit bonis nebo samotný závěr skladby, který nepostrádal barokní bombastičnost, přesto nepůsobil ani v nejmenším nepatřičně. Po doznění posledních záchvěvů zvuku orchestru se v prostoru kostela rozlehl bouřlivý aplaus, který jevil všechny atributy závěrečných ovací, doprovázených dokonce výkřiky Bravo!, tento hřmot však byl záhy utlumen vědomím, že nás čekají ještě dvě třetiny programu, a sice Zelenkova odvážná a chromatikou protkaná pozdní mše.

O výkonu sólistů (tentokrát k sopranistce Aleně Hellerové, tenoristovi Václavu Čížkovi a basistovi Stephanu MacLeodovi přibyla se svým hebkým, ale znělým altem Kamila Mazalová), sboru i pro účely Zelenkovy mše mírně zredukovaného orchestru bylo dosti řečeno výše. Jen je snad nutno opět doložit, že jejich výkony byly neméně úchvatné. Tou přidanou hodnotou k jejich vynikajícímu umění byla hudba samotná.

Už ve vstupní části Kyrie bylo zcela patrné, že se jedná o dílo obdivuhodné průbojnosti, plné překvapivých momentů a skvoucích se melodických i harmonických myšlenek, dílo člověka, který prostředky éry vrcholného baroka dokázal využívat způsoby, jež znemožňují opakování, a který se přitom v jediném momentu neschoval za pouhé skladatelské řemeslo.