Skvělý Peter Grimes jako balada o lásce

…aneb Sexuální eskapády rybářského učedníka

Theater an der Wien věnuje opernímu dílu Benjamina Brittena zvláštní zájem. V několika minulých letech zde byly inscenovány jeho opery Smrt v Benátkách a Zneuctění Lukrécie. Hvězdou představení Smrti v Benátkách byl americko-německý tenorista Kurt Streit, se kterým se počítalo i do titulní role současné inscenace Petera Grimese. Kurt Streit z projektu ale odstoupil a nahradil ho lyrický tenorista Joseph Kaiser, pro kterého je to jeden z prvních výletů do oblasti rolí pro staršího charakterního tenora.

Chronologicky druhé závažné Brittenovo jevištní dílo – opera Peter Grimes – je zlomovým dílem pro anglickou operu. Ač se hudba v ostrovní říši těšila velké oblibě, žánr opery zde nesklízel trvalé plody. Po ojedinělém barokním díle Henryho Purcella, a to především jeho opeře Dido a Aeneas, anglické operní dějiny psaly importované osobnosti jako Nicola Porpora nebo Friedrich Georg Händel, který je po právu ale považován právě za anglického skladatele. Ani devatenácté století nepřineslo zásadní operní díla, která by se stala součástí světového repertoáru. Značné úspěchy přinesly tituly lehčího žánru jako Gejša nebo operety Gilberta a Sullivana, které byly ale dosti vázány na anglický vkus. Anglické operní jeviště stále čekalo na svého obroditele a tím se právě těsně po skončení druhé světové války stal Benjamin Britten (1913–1976).

Během pobytu ve Spojených státech si skladatel Benjamin Britten v roce 1941 přečetl článek významného anglického spisovatele Edwarda Morgana Forstera (mimo jiné autora románu Cesta do Indie a pozdějšího libretisty Brittenovy opery Billy Budd) o životě a díle anglického básníka Georga Crabbeho (1754–1832). Ten, ač ještě spadal do poslední generace anglického literárního klasicismu s autorem ještě dodržovanou formální poetikou, se stal čelným předchůdcem anglického realismu devatenáctého století, především pro výraznou a realistickou kresbu prostředí a lidských typů. Ve svých často obsáhlých poémách se zabýval již zcela neklasicistními náměty – realistickými obrazy ze života chudého anglického venkova.

Benjamin Britten si opatřil výběr z jeho díla, kde ho především zaujala poéma The Borough / Městečko (ale také může jít o konkrétní jméno lokace určité rybářské obce) z roku 1810. S Crabbeho dílem cítil skladatel zvláštní souznění také proto, že se oba narodili v Suffolku v místech nedaleko od sebe a oba dva rádi dlouhé hodiny pozorovali moře. Ještě jednou se jejich osudy spojily – Benjamin Britten zemřel v Aldeburgh, kde se George Crabbe narodil.

Crabbeho uvedené dílo je ve skutečnosti rozměrnější veršovanou povídkou o čtyřiadvaceti kapitolách. První z nich právě opěvuje a dosti detailně popisuje takové místo, jako byl tehdy chudý Aldeburgh na počátku devatenáctého století. Britten začátkem roku 1942 požádal svého přítele, literáta, dramatika a také filmového scenáristu Montagu Slatera o vytvoření operní libreta. S Montaguem Slaterem plánoval několik hudebně dramatických děl, a dohodli se tedy na operním dramatu, které by se odehrávalo v malé rybářské vesnici v Suffolku a jejímž námětem by měl být příběh Petera Grimese z Crabbeho díla. Již na konci roku 1941 si dirigent Sergei Kussewizki objednal u Benjamina Brittena operu a dílo mělo být představeno v Anglii. Skladatel se na jaře 1942 vrátil do Anglie; operu začal komponovat až na jaře 1944 a dokončil ji za rok, v lednu 1945. Předtím ale zažil skladatel horké chvilky, když Montagu Slater vydal libreto vlastním nákladem ještě před uvedením opery na scénu, aniž by Benjamina Brittena informoval.

Slaterovo libreto se především soustředilo na kapitolu dvaadvacet Crabbeho díla, jež obsahuje příběh Petera Grimese a jeho učedníků. Libretista ale zařadil řadu postav, prostředí a situací z jiných kapitol. Kapitola jedenáct například vyjmenovává hospody v městečku a také hostinec The Boar, vedený starou Aunt, kterou doprovázejí v podniku “mladé pěkné neteře”. Další postavy se objevují v kapitolách jednadvacet (lékárník Ned Keene, v knize Abel Keene, od kterého si libretista vypůjčil vlastně jen příjmení), ovdovělá učitelka Ellen Orford v kapitole dvacet a sám Peter Grimes již v kapitole jednadvacet. Postava Grimese nese určité charakteristiky skutečné postavy rybáře Toma Browna z Aldeburghu, kterého Crabbe znal. Crabbe v textu zmiňuje Grimesovo mládí i problematické a agresivní chování, kdy se záhy chtěl vymknout otcovskému vedení.

Libretista Montagu Slater ale v mnoha ohledech pracoval s literární předlohou volně. Dovolil si i malou literární připomínku a pojmenoval epizodní němou roli “Dr. Crabbe”. Crabbeho Peter Grimes je starý muž, navíc ženatý, a počet jeho mrtvých učedníků je 3 (v opeře pouze 2). Navíc Grimesův charakter je v Crabbeho počátku kapitoly popsán velmi negativně a vlastně bez soucitu, básník ho popisuje jako muže bez pocitu viny nebo jakékoliv hanby, hrubého a agresivního. Právě tyto vlastnosti ho vedou k sociální izolaci v rámci komunity. Slater po dohodě s Brittenem formuje Grimesův charakter zcela jinak – jako muže, jehož “jinakost” a chudoba mu brání v zapojení do komunitního života a jenž ovšem stále bojuje o její uznání. Není schopen, z různých psychologických a sociálních důvodů, akceptovat priority sdílené většinou společnosti a také nepřijímá její pokrytectví a pomlouvání. Libretista a skladatel ale vybavili hlavního hrdinu určitými romantickými rysy, jež ho také sympatizují divákovi. M. Slater proto také přenesl děj z období 1810, tedy z Crabbeho současnosti, do třicátých let devatenáctého století, kdy byl největší rozkvět byronovského romantismu a romantických vyděděnců, se kterými bývá někdy Peter Grimes především pro svou posedlost mořem spojován.

S Peterem Grimesem vstupuje na jeviště prvá z Brittenových postav stojících mimo většinovou společnost. Ve výběru na prvý pohled velmi různorodých operních námětů hrají u Brittenových oper zásadní roli dva aspekty. Prvním z nich je právě postavení jedince oproti společenství nebo moci, individua z různých důvodů netolerovaného nebo i ponižovaného. Ať jde o jeho charakterové rysy (Peter Grimes, Albert Herring), mužskou krásu v rámci machistické námořnické posádky (Billy Budd), názory (pacifismus Owena Wingreva), nebo potlačovanou sexuální orientaci (Aschenbach v Smrti v Benátkách).

V námětech Brittenových oper se také setkáváme s častými případy mimovětšinové sexuality, i když mnohé muselo již vzhledem k době vzniku a i postavení skladatele zůstat vyřčeno jen napolo nebo vyjádřeno náznakem. Nemá za základ hrubého chování k učedníkům Grimesova latentní homosexualita, jeho ambivalentní chování je možná projevem potlačované žádosti vůči mladistvým (učňové ze sirotčince jsou navíc v Crabbeho textu opravdu velmi mladí), stejně tak působí nenávist důstojníka Johna Claggarta vůči Billy Buddovovi, který není schopen se ve vypjatých situacích slovně bránit.

Pedofilní příchuť má ale i vztah k dětem v The Turn of the Screw a již zcela zjevně, sice sublimovaný, ale již plně formulovaný je vztah stárnoucího skladatele k mladému Tadziovi v Smrti v Benátkách. Lukrécie v Zneuctění Lukrécie je znásilněna a stárnoucí Alžběta I. anglická v Glorianě zažívá bolestný vztah s atraktivním mladým mužem, který uniká stejně jako zbytky její přitažlivosti a ani její neomezená moc to nedokáže zastavit. Co přesně se stalo v noci, kdy byl Albert Herring zvolen Májovým králem, se také raději nedozvíme. A i tak klasická látka, jako je Sen noci svatojánské Williama Shakespera, může být při troše dnešní zlomyslnosti interpretována jako swingers zápletka v maskách s požitím návykových látek a navíc s travesti intermezzem řemeslníků. Ale právě v tom je přitažlivost Brittenových postav, v jejich nejednoznačnosti, skrytých motivacích jednání i chování, jejich psychologii mimo zavedené typy, tak blízké modernímu člověku druhé poloviny dvacátého století. Vše doplňuje ale Brittenův smířlivý humanismus, který jako by názorově připomínal lásku k člověku Karla Čapka, podpořen mistrnou hudební charakteristikou.

Operou Peter Grimes bylo slavnostně znovuotevřeno londýnské divadlo Sadler’s Wells Theatre 7. června 1945 s Brittenovým přítelem Peterem Pearsem v titulní roli.

Zároveň to byla jedna z četných oslav ukončení války a normalizace života. Reakce nebyly stoprocentně pozitivní, ale velice rychle dílo získalo oblibu u diváků. Již příštího roku bylo uvedeno v USA na festivalu v Berkshiru a v roce 1947 následovala inscenace v Covent Garden a v La Scale v Miláně. Po méně než deseti letech od premiéry bylo i kritikům jasné, že jde o zásadní dílo moderního operního repertoáru a také že Brittenova operní tvorba (pět nových oper během dekády) je zásadním kamenem anglické i světové opery.

Česká premiéra se konala v Brně, a to již v roce 1947. Obsah díla se objevil i v českém operním průvodci Jana Branbergera Svět v opeře (vydání z roku 1948). Praha ji naposledy slyšela jako součást repertoáru v sezoně 1979–1980 a jako hostování Slovenského národního divadla v roce 2006.

Titulní postava Petera Grimese zažila na světových scénách mnoho interpretací. Na dlouhou dobu jeho podobu kodifikoval hrdinný tenorista Jon Vickers, který sklízel v této roli mnoho úspěchů v Evropě i zámoří. J. Vickers (stejně jako třeba William Cochran) byl prototypem robustního ztvárnění hrubého muže, skrývajícího důsledně svoje pravé pocity, ale snícího o lepší budoucnosti. Svoji bezradnost v sociální komunikaci skrývá za hrubostí a agresivitou. Peter Grimes tenoristy Petera Pearse byl mnohem lyričtější (dáno i charakterem hlasu) a romantičtější nepochopenou postavou.

Od konce šedesátých let dvacátého století se ale dostávají ke slovu více psychoanalytické výklady této nejednoznačné postavy. Do popředí se dostává otázka Grimesovy sexuální orientace a s tím spojené motivace chování. To souvisí i s častým spojováním skladatelovy sexuální orientace a jeho identifikací s operní postavou. Benjamin Britten opravdu svým tichým protestem – tedy svým dílem – udělal mnoho pro emancipaci a zrovnoprávnění homosexuální menšiny, aniž by se dopustil jakéhokoliv nevkusu. Ale tím možnosti interpretace Grimesova charakteru zdaleka nekončí. Například letošní inscenace této opery v Brémách přivádí na scénu rybáře Grimese postiženého takzvaným peter-panovským komplexem, kdy dospělý muž odmítá dospět a přijmout pravidla materiálního světa.

Světově uznávaný režisér Christof Loy inscenoval Petera Grimese na počátku své dráhy v roce 1993 právě v Brémách, ale pak se režii dalších Brittenových oper již nevěnoval. Tato jeho poslední, a nutno uvést skvělá inscenace promlouvá osobním zaujetím a přesným tvůrčím záměrem. Christof Loy režíroval v minulé sezoně v Theater an der Wien dokonce dvakrát, v roce 2014 Čajkovského Čarodějku a o několik měsíců později v roce 2015 Beliniho operu La straniera.

Režisér vyšel ze ztvárnění psychologického pojmu coming out, tedy zveřejnění své skutečné sexuální orientace, jak sám uvádí v rozhovoru v divadelním časopise. To ale není zcela přesné v rámci této inscenace, protože Christof Loy výrazně sexualizuje celou zápletku i charaktery opery, aniž by se ale dopouštěl jakékoliv vulgárnosti.

Míra jeho vkusu je obdivuhodná. Městečko není tentokráte charakterizováno jako v mnoha předchozích inscenacích mořem a rytmem rybářského života – nevidíme žádné sítě, lana, loďky ani Grimesův domek vybudovaný z trupu lodi. Moře je ale neustále přítomno v hudbě a na podlaze jeviště, které je polepeno obrovským mořským horizontem.

Výprava je více než jednoduchá – výtvarník Johannes Leiacker, režisérův častý spolupracovník, si vystačil se dvěma tucty židlí, pohovkou a především starodávnou postelí s čely, která je až nebezpečně nakloněna do orchestřiště.

Opera je inscenována bez kulis na černém pozadí, jen na scénu smrti učně se spustí opona se zabudovaným žebříkem a průlezem. Smrt (uklouznutí a pád na skály) divák nevidí, jen slyší výkřik. Kostýmy (Judith Wehrauch) jsou výběrem civilního oblečení, které ale barevně důmyslně odlišuje jednající postavy oproti barevně neutrálnímu sboru. Městečko samo je plné svérázných obyvatel a jeho centrem je hospoda se dvěma “neteřemi” paní hostinské. Ty ovšem příliš práce se zákazníky nemají, protože řada obyvatel bojuje s různými jinými přáními a orientacemi. Bývalý kapitán Balstrode (skvěle zpívající a herecky dojemný Andrew Foster-Williams) zřejmě býval Grimesovým milencem, který se s rozchodem ještě zcela nesmířil.

Ovdovělá a bezdětná učitelka Ellen Orford (herecky zdatná švédská sopranistka Agneta Eichenholz, jejíž hlasový projev místy trpěl slyšitelnými přechody v hlasových rejstřících a nižší kvalitou určitých vyšších tónů) se obléká do mužského obleku, snad v tušení (marném), že by se mohla Grimesovi přiblížit. Pro svou zamilovanost nevidí skutečnou Grimesovu povahu a orientaci. Představuje pro něho spíše kamarádku, také s ne zcela snadnou pozicí ve vesnici; stojí mu ale po boku v těžkých situacích.

Svoji “paní učitelku” miluje až fetišisticky povozník Hobson (typově přesný Lukas Jakobski). Na morálku města dohlíží reverend Adams (Erik Arman), který se ale v posledním dějství objevuje uprostřed kapely travestitů, a náboženský zanícenec Bob Boles (Andreas Conrad), který má zase rád ponižování od obou neteří. Zábavu ve městě zajišťuje paní hostinská Auntie a pomluvy Mrs. Sedley. V obou rolích se objevují v inscenaci dvě operní legendy. Jako Auntie v tmavě rudých šatech, se zrzavou parukou a lodičkami na vysokých podpatcích, altistka Hanna Schwarz, skvělá charakterní interpretka, na jevišti zastupuje věčný Hřích. Jako vrchní drbna města zaujme hereckou drobnokresbou, vypracovaným výrazem i objemem hlasu britská sopranistka Rosalind Plowright.

Její postava, kostýmovaná jako zastydlé “květinové dítko” z šedesátých let dvacátého století, utopila zbytky libida v závislosti na návykových prostředcích (v libretu závislá na opiových pilulkách a na scéně šňupající kokain), které jí dodává “pan lékárník“ (slibný Tobias Greenhalgh, člen Junges Ensembles des Theater an der Wien).

Umění Rosalind Plowright ani na konci její čtvrté umělecké dekády nenechá nikoho na pochybách, že jde o jednu z nejvýznamnějších zpívajících hereček (stejně jako Hanna Schwarz) posledních let. Dvě neteřinky (hlasově ne zcela vyrovnané Kiandra Howarth a Frederikke Kampmann), roztomile kostýmované jako dvojčátka v růžových tylových sukénkách, představují všudypřítomné Pokušení. Středem milostného mnohoúhelníku „Balstrode/učeň – Grimes/učeň – Ellen/učeň“ je Peter Grimes Josepha Kaisera.

Směs jeho vokálních a výrazových prostředků mistrně vybalancovala lyriku a dramatiku celé postavy, která v podání hrdinných tenorů často trpí jednorozměrností. Nádherná jsou jeho pianissima i afektivní výbuchy. Postavu buduje jako introvertní charakter, který dosud nemiloval a citově strádá. Herecké vcítění a náročné tělesné herectví postavy se promítlo do krátké indispozice během klíčové scény s učněm před vyplutím, kdy se Kaiserův tón stal suchým a “nekvetl” tak jako ve většině jeho partu.

Jeho touha po lásce je až hmatatelná v okamžiku, kdy přichází nový učeň John, a dospělý muž pochopí jako první, že je citově spasen a zároveň fyzicky ztracen. Pozdější vyznání a zpěv o budoucnosti sice zpívá Ellen, ale ve skutečnosti ho směřuje k Johnovi. Učeň John, v mnoha inscenacích v podstatě okrajová postava obsazená dětským představitelem, jen vedená (někdy bych to označil až jako “vláčená”) po jevišti dospělými interprety, je v Loyově inscenaci klíčem k celému výkladu. Režisér ji velmi šťastně obsadil atraktivním tanečníkem Gieorgijem Puchalským, věk posunul na pozdější teenegerovský (a tím zbavil inscenaci obvyklého pedofilního nádechu).

Učeň není vystrašené děcko, ale sexuálně aktivní a náruživý mladík, který nemá nic (hladový přišel ze sirotčince) než svoje tělo, to ale umí používat dokonale. Tak jako se někdy v postpubertě setkáváme s teenegerovskou (i bisexuální) promiskuitou, která je snahou o definování sebe sama, tak učeň dává svoje tělo těm, kteří po něm (někdy skrytě) touží. Loy jako by se inspiroval Pasoliniho filmem Teorema, kdy příchod mladíka do buržoazní rodiny znamená nejen sexuální probuzení jejích členů obou pohlaví, ale také dotek vyšší víry v duchovní apatii. Představitel tohoto nesnadného úkolu je nejen tanečníkem, ale také tělesným terapeutem, a jeho schopnost přenést emoci divákovi (role je němá!) je obdivuhodná.

Emocionálními vrcholy pak byly tělesná akce (neobvyklé spojení zpěváka a tanečníka) Petera Grimese s mrtvým učněm a závěrečný monolog pološíleného Petera, který odchází za svou láskou. Láska je také poselství Loyovy inscenace. Ať je to láska fyzická, platonická, neopětovaná, trýznivá, sebezničující, tajná, heterosexuální, nebo homosexuální.

Večer vedle mimořádných představitelských výkonů také přinesl ohromující zvukovou slast v případě výkonu ORF Radio-Symphonieorchester Wien pod taktovkou Corneliuse Meistera, který je od roku 2010 uměleckým vedoucím a šéfdirigentem tohoto orchestru. Ten vypracoval partituru do nejmenšího detailu s obrovskou precizností hudební zvukomalby a ve velmi odstíněné intenzitě zvuku. Vytvořil nádherné hudební plochy v symfonických mezihrách (ty nejsou inscenovány jednotně, většinou je doplňuje dějová pantomima). Velký orchestr zní velmi živě, ale bez jakýchkoliv zvukových naturalismů, a také sklidil dlouhotrvající aplaus – stejně jako zpěváci i jako obvykle prvotřídně připravený sbor Arnold Schoenberg Chor, který svými pěveckými i hereckými schopnostmi zcela určitě dnes patří k nejlepším světovým sborovým tělesům.

Loyova velmi fyzická inscenace a objevná interpretace vytvořená bez pruderie a zároveň s velkým vkusem, byť poněkud vzdálenější Crabbeho předloze, je podpořena nádherným hudebním nastudováním. Režisér našel ostatně totožné plochy s Konwitschného režijním stylem (minimalizace scénografie na reálný nábytek jako například v La traviatě a pohybově ztvárněné rozloučení s milovaným jako u Oněgina s Lenským). Peter Grimes tak po předchozích operních vyděděncích z této sezony (Hans Heiling, Bludný Holanďan) je bezesporu jedním z nejlepších a nejkomplexnějších představení v poslední dekádě Theater an der Wien, kde stále častěji s potěšením poznávám v publiku (stejně jako při této čtvrté z pěti repríz) tváře českých i slovenských operních profesionálů i nadšenců. Na rok 2018 připravuje divadelní vedení další Brittenovu operu Billy Budd, takže divák se má na co těšit.

Hodnocení autora recenze: 95 %

Benjamin Britten:
Peter Grimes
Dirigent: Cornelius Meister
Režie: Christof Loy
Scéna: Johannes Leiacker
Kostýmy: Judith Weihrauch
Sbormistr: Erwin Ortner
Choreografie: Thomas Wilhelm
Světla: Bernd Purkrabek
ORF Radio-Symphonieorchester Wien
Arnold Schoenberg Chor
Premiéra 12. prosince 2015 Theater an der Wien Vídeň
(psáno z reprízy 20. 12. 2015)

Peter Grimes – Joseph Kaiser
Ellen Orford – Agneta Eichenholz
Auntie – Hanna Schwarz
Neteř 1 – Kiandra Howarth
Neteř 2 – Frederikke Kampmann
Balstrode – Andrew Foster-Williams
Mrs. Sedley – Rosalind Plowright
Swallow – Stefan Cerny
Bob Boles – Andreas Conrad
Rewerend Horace Adams – Erik Arman
Ned Keene – Tobias Greenhalgh
Hobson – Lukas Jakobski
John – Gieorgij Puchalski

www.theater-wien.at