Slabé chvilky legendy? Aneb inspirující výlety za Pinou a Sashou…

Zápisky Martina Dvořáka z cest mezi žánry (2)

Snad poprvé v životě za svou letitou uměleckou dráhu si dovolím napsat úvahu, či chcete-li fejeton, o práci svých slavných německých kolegyň – Piny Bausch a Sashi Waltz. Vede mě k tomu nikoli pocit či potřeba kritizovat nebo jakkoli posuzovat, ale spíše potřeba zastavit se a nastavit zrcadlo – jim, sobě, době, okolnostem a umělecké tvorbě vůbec.

Dostalo se mi příležitosti s pouze týdenním odstupem navštívit představení obou těchto legend nejen německého, ale i evropského a světového tanečního divadla. Práce obou umělkyň si hluboce vážím, obdivuju je a obě mi byly i nepřímo jistou inspirací v mé interpretační a choreografické dráze. Je dobré si přiznat, že asi nejsem sám.

Pina Bausch (foto © Corbis)
Pina Bausch (foto © Corbis)

Začnu již zesnulou Pinou Bausch. Její tvorba sahá až kamsi na začátek sedmdesátých let minulého století. Přenechám historikům a jiným teoretikům, aby bedlivě zkoumali a odkrývali její odkaz, který zahrnuje několik desítek děl. Pina Bausch změnila nejen moderní tanec, ale změnila i balet. Její vliv na celou taneční scénu posledních čtyřiceti let je nepopiratelný, ať už její kreace „můžeme, či nemusíme“. Je dobré si přiznat, že v Čechách jsme těch představení moc neviděli, pokud vůbec nějaké. Její umělecký vliv jsme proto tolik nepociťovali, protože u nás se německé taneční divadlo nikdy tak vážně nebralo. V době temna nám vystačil Pavel Šmok a spol. a po pádu nesametové opony jsme v opojení vzhlíželi ke Kyliánovi a tam jsme, kriticky vzato, více či méně i zůstali. Ostatní se krčili a krčí v jeho neproniknutelném stínu. Tvorba Bausch tu byla pozorována jen z povzdálí, pokud vůbec. A dnes je již odbornou „contemporary“ veřejností považována za passé či za muzeum, což je z jednoho pohledu pravda, ale…

Pro mě se Pina stala hmatatelnou až v období spolupráce s choreografem Jochenem Ulrichem, který jí několik tanečníků sám „dohodil“. Oba byli, dalo by se říci, kolegiálně naladěni na jedné vlně a také hlavně oba byli Němci. Jejich tvorba si byla esteticky velmi blízko. Dalo by se ovšem polemizovat, proč právě tvorba Bausch zaznamenala ve světovém kontextu takový ohlas.

Pokud bych měl nějakému laikovi charakterizovat a obrazně přiblížit umělecký svět Piny Bausch, mohu zmínit pár typických znaků: tanečnice mají v naprosté většině dlouhé rozpuštěné vlasy, nosí dlouhé šaty, boty na podpatku, muži jsou většinou v obleku nebo nahoře bez. Tenisky ani trička zde neuvidíte, vše je jakoby classic. Používá se i mluvené slovo, zřídka i zpěv. Estetika „krásna“ se tu prostě ctí.

Aktuální představení jejího souboru jsem navštívil ve Festspielhausu Sankt Poeltenu v říjnu a jednalo se o její vůbec poslední práci z roku 2009 – „…como el musguito en la piedra, ay si, si, si…“.

Tato práce je odrazem umělecké rezidence celého souboru v Chile. Těch mezinárodních rezidencí bylo ostatně za celou historii souboru bezpočet. Bylo by vhodné připomenout, že Pina Bausch nepatřila k těm vysoce produktivním tvůrcům. Poslední roky uváděla za rok jen jedinou kreaci, na kterou se pečlivě připravovala. O to větším zklamáním bylo pro mě představení v Sankt Poeltenu.

Como el musguito en la piedra,ay si,si,si (foto archiv)
Como el musguito en la piedra, ay si, si, si (foto archiv autora)

Na obrovské otevřené bílé scéně se tedy odehrávalo ve dvou hodinách a čtyřiceti minutách (!) s minimem rekvizit a scénických změn poslední dílo této legendy. Struktura večera byla velmi prostá – sled sólových čísel, společných pasáží a hereckých scének. Za doprovodu ponejvíce latinskoamerické hudby ze záznamu (autorů hudby bylo více než tanečníků na jevišti) vše působilo jako pestrobarevná revue.

Como el musguito en la piedra, ay si, si, si - Damiano Ottavio Bigi, Rainer Behr, Morena Nascimento - Brooklyn Academy of Music Opera House 2012 (foto archiv)
Como el musguito en la piedra, ay si, si, si – Damiano Ottavio Bigi, Rainer Behr, Morena Nascimento – Brooklyn Academy of Music Opera House 2012 (foto archiv autora)

Témata, či chcete-li leitmotivy Bausch, jako láska, vášeň, odcizení, vztahy se očekávaně prolínají i tímto kusem. Kdo by však čekal hluboký ponor a vyústění, bude zklamán. Jak jsem již řekl na začátku, nechci se postavit do role kritika, to mi nepřísluší. Spíše chci hledat mezi řádky tvůrců. Je mi z životní zkušenosti zřejmé, že každý z umělců se v pozdějších tvůrčích obdobích obrací zpět k jednoduchosti a pramenu „svého zdroje“. I Bausch tu upouští od důmyslné komplikovanosti a staví efektní sóla věnovaná či spoluvytvořená se svými tanečníky, ke kterým měla bezpochyby hluboký vztah. Vedle více či méně humorných genderových scének a la ‚muž polévá ženu vodou z lahve, žena políčkuje muže a ten si to nechá líbit, muž svádí ženu, muž svádí ženy, žena svádí muže, ženy tančí s kameny, žena mluví s rybou jako se psem, muž leze po laně, žena přinese v batohu strom, lidé si hladí vlasy a smějí se‘ a jiné – tu však nestojí téměř nic, co by přesahovalo tyto jevištní banality a jiná podobná klišé.

Como el musguito en la piedra,ay si,si,si - Tsai Chin Yu, Zerrin Aydin Herwegh (foto archiv)
Como el musguito en la piedra, ay si, si, si – Tsai Chin Yu, Zerrin Aydin Herwegh (foto archiv autora)

Dalo by se říci, že je to náš věčný osud, tento vztahový marasmus. Kladu si však otázku, jak by scény vypadaly na čtvrtinové scéně a bez razítka „Pina Bausch“. Opravdu by tento kaleidoskop obrazů bez vzájemné souvislosti před divákem obstál? Jinak totiž vnímáte jevištní prvek na scéně operních rozměrů a jinak v nezávislém „sklepním či garážovém“ prostoru, kam Bausch pochopitelně nepatří. Parafráze ne nepodobná glose, že když dva dělají totéž, není to totéž.

Je nádherné sledovat věkové rozpětí souboru (bude znít neuvěřitelně, že někteří tanečníci pracovali s Pinou celou svou kariéru a na prahu padesátky i vyššího věku jsou stále v jejím souboru) – i když pětašedesátiletý Dominik Mercy vypadá v řadě scén s mladšími kolegy nesourodě, možná až nepatřičně. Ne že by na jeviště nepatřil, ale když, tak s dramaturgickým opodstatněním. A to tu chybí.

Vlastně tu chybí dramaturg všeobecně. Kdo by si však vůbec mohl dovolit něco vystřihnout, když je to od Piny? Sóla jsem nepočítal, ale tanečníků bylo sedmnáct a většina z nich prezentovala svou osobnost či Pininy pocity o ní v nějakém sóle, jejichž kvalita byla tanečně vysoká, ale podobná si jako vejce vejci. Dlouhé večerní šaty až na zem a rozpuštěné ženské vlasy mohou být velkým efektem, ale pokud každé ženské sólo využívá tentýž prvek letících vlasů, přestane vás to bavit. Vůbec tu nechci hodnotit použitý materiál, ale spíš popisuji tu příchuť, jak mi to celé zamíchané chutnalo.

Como el musguito en la piedra,ay si,si,si (foto archiv)
Como el musguito en la piedra, ay si, si, si (foto archiv autora)

Velkým scénickým efektem byla bílá podlaha, která se dokázala pomalu trhat na části jako ledová kra. To se však opakovalo celý večer v téměř každém druhém čísle, a vyústění ani katarze nepřicházely. Vše se uzavřelo tak, jak to začalo – ženským sólem. Bausch ctí sílu okamžiku, ctí autenticitu interpreta, proto je i velmi těžké její díla přenášet na druhé, což v podstatě nikdy nedělala, když nemusela. Ale její soubor to bude muset začít dělat, protože bez jejího odkazu nepřežije. Tady se nabízí otázka, co z toho zbude. Je to vlastně takové zakonzervované muzeum jedné legendy (stejně jako kdysi Martha Graham či Alvin Ailey a José Limon). Toto není kritika, ale holý fakt. Slyšet na zkoušce neustále: „Pina to myslela takto, chtěla takto, říkala toto…“ zní v první chvíli jako setkání s absolutnem, ale po čase vás tento modus může přestat zajímat.

Mám pocit, že se dokážu na umělecké dílo dívat z mnoha pohledů. Dosud hledám ten správný úhel pohledu i na tento večer. A nenacházím ho. Pokud celkový koncept stojí na vytváření sól pro vlastní oblíbené tanečníky jako jejich osobní výpovědi či výpovědi Piny Bausch o nich, je mi to málo. Osobní splynutí s choreografem je fantastický pocit, který znám, ale i když možná žiji s pocitem, že vytvářím své poslední životní dílo, nemohu přece rezignovat na řemeslo jako takové. A dostáváme se k bodu, o kterém chci psát. Legenda může všechno, ale i legendy mají své dny. Traduje se o Pině v tanečním světě, že o řadě svých uměleckých rozhodnutích uvažovala s kyvadlem v ruce. Zajímavý postup a v metafyzické rovině jistě opodstatněný. Možná, že i tady kyvadlo Pině říkalo ano, ano, ano, nic nestříhej, vše použij. Máš poslední možnost něco sdělit světu… Možná.

Pro mě však zůstává na konci tohoto mého osobního příběhu jedna nečekaná pointa. Pokud se umělec rozhodne vytvořit jakékoli dílo, má na to právo. Umění není pouhým odrazem reality, je to realita sama. Stojí tu a vypovídá něco o tvůrci i o nás samotných. To, že Pina řadu lidí onen večer zasáhla, dokazují nadšené reakce minimálně poloviny zaplněného sálu. A té druhé půlce (včetně mě) mohu doporučit: Neklesejte na mysli, umění tu je a vždy bude, třeba vás osloví příště někdo jiný a někde jinde. Jediné, co si musíme připustit, je fakt, že o kvalitě umění nerozhoduje ani jeho tvůrce, ani jeho okolí, dobrý marketing či politické uskupení na městském magistrátu, ani řada kritiků, ale jen a jen dílo samo. A pokud rezonuje na přední světové scéně stejně jako v posledním oblastním divadle na světě, plní svou úlohu. A zbytek už není podstatný, a my ostatně také ne.

Já se ještě v čase přesunu o týden zpět, když jsem ve vídeňské Tanzquartier zhlédl patnáct let staré představení Körper německé choreografky a neméně významné kolegyně Piny Bausch – Sashi Waltz.

Sasha Waltz (foto archiv)
Sasha Waltz (foto archiv)

Dalo by se říci, že Sasha Waltz je souputnice Bausch, jen o generaci mladší. A nejen o generaci taneční, ale i životní – dělí je třiadvacet let. Narozena v roce 1963 rozvíjí a rozšiřuje pomyslný směr Piny Bausch jako absolutního divadla a syntézy tance, hudby, výtvarna, slova a zpěvu. Tento bezbřehý magický svět se zrcadlí i v uměleckých mikrosvětech Sashi Waltz. Její zázemí tvoří Berlín, kde v roce 1993 společně s Jochenem Sandigem založili Sasha Waltz & Guests. Prošli několika prostory jako například Sophiensaele, Schaubühne am Lehniner Platz či v současnosti Radialsystem V.

Práci Sashi Waltz je charakteristická velká žánrová nezařazenost. Míchá umělecké žánry jako karty. Doposud spolupracovala s více než třemi sty umělci z vod, tance, divadla, opery, hudby, architektury, módy a designu. Sasha není choreografka v tom pravém významu slova – je to umělkyně, režisérka, vizionářka a tvůrkyně, jež spojuje světy. Körper nebylo prvním představením, které jsem viděl naživo. A každou její návštěvu Vídně si píšu do kalendáře.

Körper (foto © Pedro Arnay)
Körper (foto © Pedro Arnay)

Je dobré zdůraznit, že představení Körper je z roku 2000, tedy již patnáct let staré a o devět let starší než to od Piny Bausch. Nehádali bychom to. Možná jen uniformní kostýmy pánských obleků dávají tušit dobu přelomu tisíciletí, kdy jsem i já opouštěl rybníky českého tance a prchal na západ. Jak již název napovídá, jde v něm o tělo. O tělo fyzické i nehmotné.

Choreografie pracuje pochopitelně s obrazy v abstraktní rovině. Scéně dominuje obrovská stěna, která se po čase zřítí a vytvoří jinou horizontální platformu.

Körper (foto archiv autora)
Körper (foto archiv autora)

Choreografie je fyzická, ale střídají ji i klidné momenty a obrazy ticha, zastavení, rozjímání či humoru. Waltz pracuje stejně jako Bausch s textem (mluveným i psaným). Tanečníci dělají často přesný protiklad toho, co říkají. Scény jsou nápadité, mají vnitřní náboj, dávají mi smysl, něco evokují, i když řada z nich má jen estetický účel a konceptu se vzdalují. Poněkud mimo mísu působí například herecké scénky s finančním oceňováním jednotlivých částí těla, které se ubírají jinou výrazovou cestou než zbytek večera.

Ve srovnání s Pinou Bausch však herecký a mluvený projev celého souboru je na vyšší úrovni – všem je rozumět, což se o tanečnících Piny říci nedalo. A tam si mohou dovolit hlasové kouče, to mi věřte. O hudbě v tomto představení nemůžeme mluvit, jde spíše o intenzivní zvuky a echa z originálního prostoru uvedení, kde představení mohlo působit ještě mnohem silněji.

Körper (foto © Bernd Uhlig)
Körper (foto © Bernd Uhlig)

Po čase mi však přišlo i to geniálně strukturované a vystavěné představení trošku nudné. Jako bych už to kdysi viděl, zažil. Zákon znovuvidění tu musí fungovat, bez toho to v umění nejde. Ale chyběl mi spíš prvek autenticity. Vše bylo perfektně načasované, nacvičené, nasvícené. Ale dohromady mi zůstalo jen velké prázdno. Tak jako tělo bez duše. Proč? Snad proto, že na tu se pozapomnělo. Ale nebylo to i cílem – ukázat tělo bez duše? A to je nakonec aktuální i po patnácti letech.

Körper - Melbourne International Arts Festival 2009 (foto Carla Gottgens)
Körper – Melbourne International Arts Festival 2009 (foto Carla Gottgens)

Celý pocit o Sashe ve mně dozrává ještě následujících pár dnů, kdy mám možnost účastnit se masterclass s jejím letitým spolupracovníkem Juanem Kruz Diaz de Garaio Esnaolou. Jeho obrovská erudice, zanícenost pro umění jako celek, nehledě na technickou vybavenost a pedagogickou zkušenost, mě okamžitě strhly a zapálily pro věc. Tančím najednou něco, co mi dává smysl, a cítím, že mi sedí, jde pod nohy. Je to dar, učit se od člověka, kterému bude za rok padesát let, je stále aktivní umělec a bere své studenty tak vážně.

Během obou večerů jsem si uvědomil jak je strašně tenká hranice mezi úspěchem a neúspěchem, pochopením a nepochopením. Ten věčný duch soudu v nás dřímá a tlačí nás, abychom se vyhranili. A tomu já se chci vymanit; vnímat umění jako realitu života je mnohem dobrodružnější než srovnávat žijící umělce s teoriemi dějinných odkazů a určujících módních mustrů vládnoucích kritiků. Bez těch (stejně jako bez tohoto fejetonu) se svět obejde, bez umění samotného však nikoli.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat