Sláva barokních Drážďan: pompa, intriky a trpký konec z vůle militantního flétnisty

  1. 1
  2. 2

Když v roce 1729 Heinichen zemřel, zdálo se logické, že Zelenka bude oficiálně jmenován na jeho místo. August Silný však dal přednost jmenování sotva třicetiletého Johanna Adolpha Hasseho (1699–1783).Svou roli tu jistě hrály zákulisní intriky; proti Zelenkovi vystupoval zejména flétnista Quantz, kolega z orchestru. Vysoká šlechta kolem Augusta Silného prosazovala Itala, neboť země za Alpami byla kolébkou opery a hudebníci z celé Evropy se tam jezdili učit. Pravda, Hasse byl sice Němec, avšak dokonale poitalštělý sedmiletým působením a sňatkem v Itálii. Dalším důvodem mohla být všeobecně silná averze k jezuitům. Jejich exponenti z Varšavy totiž krále – konvertitu zcela nepokrytě špehovali, zkoumajíce pevnost jeho nové víry. A Zelenka byl přece odchovanec jezuitského školství, i když ne přímo kněz. Možná sehrála svou roli i údajná Zelenkova homosexualita, o níž spekulují soudobí badatelé na základě nepřímých indicií. Každopádně Hasse více vyhovoval vkusu dvora, libujícímu si v pompě barokní opery. Zelenku brali spíš jako muže víry, proto dál řídil v Drážďanech katolickou chrámovou hudbu, ale jen jako zastupující kapelník. Posledních deset let života strávil v ústraní a zemřel v roce 1745 duševně zlomený a zklamaný. Opoziční flétnista Quantz zatím stále častěji zajížděl do Berlína, kde učil pruského korunního prince Friedricha hře na flétnu. Poté, co se Friedrich stal v roce 1740 pruským králem Bedřichem II. Velikým, Quantz se v Berlíně usadil trvale, aby novému monarchovi sloužil, muzicíroval s ním a komponoval pro něj flétnové kusy.Navzdory katolickému králi a dvoru je třeba říci, že Drážďany byly převážně protestantské. Kurfiřtova manželka zůstala luteránkou a Poláci ji proto nikdy za královnu neuznali. Vládlo tu však víceméně tolerantní ovzduší a protestantská hudba kypěla svým vlastním životem. Jejím centrem byl kůr biskupského kostela Sophiekirche, v němž od roku 1733 působil jako varhaník Bachův syn Wilhelm Friedemann Bach (1710–1784). V roce 1726 se začal stavět za velkorysé Augustovy podpory nový chrám Frauenkirche s vynikající akustikou a velkolepými varhanami Gottfrieda Silbermanna (1683–1753), které 1. prosince 1736 představil veřejnosti samotný Johann Sebastian Bach. Tento skvost barokní architektury byl při náletu na Drážďany koncem druhé světové války zcela zničen a znovuobnovení se dočkal až roku 2005.

Hasseho éra na polsko-saském královském dvoře představovala vrcholné období hudebního života barokních Drážďan. Nový „primo maestro di capella“ měl za sebou řadu významných úspěchů na poli operní kompozice v Itálii, byl výborný dirigent a schopný organizátor. V době jeho působení byla drážďanská Hofkapelle největším evropským orchestrem s třiapadesáti stálými členy, operní ansámbl měl devatenáct sólistů a byl považován za nejkvalitnější mimo italské území. Působila v něm i Hasseho italská manželka, operní diva Faustina Bordoni (1697–1781), jež se proslavila rolemi v Händelových operách.Hasse v průběhu let inscenoval v Drážďanech čtyřicet čtyři svých oper a složil množství instrumentální i duchovní hudby.

V únoru 1733 saský kurfiřt Friedrich August I. Silný (polský král August II.) zemřel. Jeho syn, nový saský kurfiřt Friedrich August II. a zároveň polský král August III., zdědil otcovu lásku k umění a snažil se ze všech sil pokračovat v jeho projektech. Opulentní výdaje na provoz opery (100 000 tolarů ročně) pokračovaly. Syn Augusta Silného zahájil stavbu dalšího skvostu, katolického Hofkirche. Od mnichů kláštera San Sixto v Piacenze také zakoupil obraz Rafaela Santiho Sixtinská madona, dnes nejcennější klenot Drážďanské galerie. V roce 1747 přibyl do Drážďan významný benátský malíř Bernardo Bellotto zvaný Canaletto (1720–1780), jenž město zvěčnil ve svých obrazech.Ani Hasseho úspěšná éra nebyla prosta intrik a zákulisních bojů. V roce 1747 byl k saskému dvoru pozván uznávaný neapolský operní skladatel Nicola Porpora (1686–1768), zprvu jen jako učitel zpěvu princezny Marie Antonie. Aspiroval však na vyšší kapelnické cíle a tím se nutně dostal do konfliktu s Hassem. Porpora spor vyhrocoval bezostyšnou snahou o prosazení své favoritky, mladé sopranistky Reginy Mingotti, do hlavních rolí na úkor madam Bordoni. Šalamounským řešením panovníka bylo jmenování Porpory dvorním kapelníkem, zatímco Hasse zůstal vrchním kapelníkem.V té době se však nad městem na Labi začala pomalu stahovat temná mračna. Friedrich der Grosse, jenž pod Quantzovým laskavým dohledem muzicíroval na flétnu a dokonce sám komponoval flétnové sonáty – hrají se dodnes jako instruktivní a vůbec nejsou špatné – se změnil v tvrdého militaristu a zahájil řadu vojenských dobrodružství. Trnem v oku mu bylo bohaté Slezsko, součást habsburské říše, jehož anexí hodlal oslabit moc mladé rakouské panovnice Marie Terezie.Vypukla série takzvaných slezských válek, do které bylo Sasko, geograficky vklíněné mezi obě strany, přímo zataženo jako spojenec Rakouska. Drážďany zažily pruskou okupaci, Friedrich se rozvaloval v královské lóži Poppelmannovy opery a sasko-polský dvůr uprchl do Varšavy. Přesto se hudební život zdánlivě vracel k normálu. V předvečer zahájení podzimní divadelní sezony roku 1756 se však rozhořela Sedmiletá válka, třetí ze slezských válek a daleko nejničivější z bojů o habsburské dědictví. Sasové se opět spojili s Rakušany a trestající Friedrich v odvetě nařídil v roce 1760 zničit centrum Drážďan dělostřeleckým bombardováním. V dobytém městě pruští granátníci do domů, jež zůstaly stát, ručně vhazovali výbušniny, aby dokonali dílo zkázy. Inferno náletu na Drážďany 13. února 1945 tedy nebylo zdaleka první apokalypsou v dějinách města.

August III. se vrátil z exilu v roce 1763, nalezl otcovo i své dílo v troskách a krátce nato zemřel. Tehdy nastal skutečný ústup ze slávy. Vyčerpané Sasko muselo silně omezit finanční výdaje a na nákladné kulturní projekty už nemělo prostředky. Také Hasse našel svůj domov zničený, v saské metropoli už ho nic nedrželo a tak odešel do Vídně. Charles Burney v roce 1772 ve svém Hudebním cestopise 18. věku už mohl jen hořce konstatovat, že „Florencie severu“ je pouhým stínem své dřívější slávy. Lepší časy nastaly teprve v 19. století po napoleonských válkách, nejprve za dirigentského působení Carla Marii von Webera a poté za Richarda Wagnera, jenž v nově postavené dominantě Drážďan, Semperově opeře, premiéroval své opery Rienzi, Bludný Holanďan a Tannhäuser.

Foto archiv

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat