Slavné orchestry hrají ruskou hudbu

Texty Ivana Medka (33)

Ve svých pořadech pro československá Divadla hudby portrétoval Ivan Medek slavné dirigenty (Karajana, Bernsteina, Klemperera…), uváděl tematické večery ze skladeb velkých skladatelů (třeba méně známá díla Stravinského nebo „klávesové“ hudby J. S. Bacha), ale také s rozkoší srovnával. V pořadu věnovaném ruské hudbě vybral některá díla, typická „ruským“ smyslem pro zvuk, ovšem představil je v interpretaci ne-ruských těles: České filharmonie, Berlínských filharmoniků, Bostonského symfonického orchestru atd. Zajímavé pro něj je sledovat, „jak se orchestry různých národností a různého charakteru vyrovnávají s ruskými romantiky a s ruskou současností a přitom zůstávají samy sebou. Pro dirigenty to platí samozřejmě také.“
***

Kdybychom se pokusili nalézt, i za cenu nepřesností, alespoň jeden rys spojující ruskou hudbu 19. a 20. století, snad bychom mohli na prvním místě jmenovat smysl pro zvuk. Až na výjimky, které nejsou typické, dovedou Rusové tradičně dobře psát pro nástroje a mají vynikající smysl pro instrumentační výstavbu orchestrálních děl, která často stojí i na místě výstavby formální. To je také jedna z příčin popularity ruské hudby u světových symfonických orchestrů, její obliby u dirigentů a konečně i u posluchačů, kteří se často rádi nechávají strhnout oslnivým zvukem těchto partitur. Jedinou skutečně závažnou výjimkou je Musorgskij. Všimněte si však, že není například zařazen v dnešním pořadu. Jeho originalita a hloubka je někde jinde, a přesto je nejpopulárnější v těch dílech, která byla instrumentována až dodatečně např. Rimským-Korsakovem nebo Ravelem. To znamená, že tedy i Musorgskij nezní v povědomí posluchačů jako skladatel drsného, temně střízlivého zvuku, ale jako autor plný lesku a instrumentační brilance. Jako příklad za všechny slouží Kartinky, které by bez Ravelovy instrumentace byly jen málo hranou klavírní skladbou.

Hledat v tomto zvukovém smyslu nějaký typický prvek vycházející třeba z ruské lidové hudebnosti by bylo pravděpodobně nesprávné, protože bychom si pak nevěděli rady s Glinkou, jemuž byli vzorem Italové, Čajkovským, který se mnoho naučil z romantické francouzské hudby, Stravinským, který zejména v mladším období nesmírně obdivoval Debussyho a Ravela, Chačaturjanem, s jeho orientálními prvky, a třeba Šostakovičem, jehož symfonie jsou těžko myslitelné bez Mahlera. U žádného z nich to však neznamená závislost. Naopak jsou to všechno doklady o zákonitém začlenění ruské kultury do onoho širokého proudu kultury evropské a světové, ve kterém Rusové nikdy neztratili svůj vlastní charakter. Přesvědčíme se o tom ostatně i dnes, a to na dílech časové velmi vzdálených a slohově odlišných. Zároveň je dnešní pořad zajímavý tím, jak se orchestry různých národností a různého charakteru vyrovnávají s ruskými romantiky a s ruskou současností a přitom zůstávají samy sebou. Pro dirigenty to platí samozřejmě také.

Začněme s Českou filharmonií a Karlem Ančerlem. Španělské capriccio Nikolaje Rimského-Korsakova není hlubokým dílem, nad kterým by bylo možno meditovat, je to příležitostná skladba inspirovaná sluncem země a temperamentem jejího lidu, melodikou a rytmem Španělska. Dává orchestru příležitost ukázat brilanci celku a zejména vděčná je pro sólisty. Nesvazuje je nutností sledovat stavbu fráze, přecházející z nástroje do nástroje, nenutí je k slohové a konečně i tónové kázni. Naopak umožňuje plné individuální muzikantské a virtuózní vyžití každého jednotlivce. Pro dechaře z České filharmonie je to ideální kompozice. Ukazuje náš orchestr v nejlepším světle a umožňuje i Karlu Ančerlovi ukázat, jak důležité je zdůraznění rytmické stránky v interpretovaném díle. A to všechno ku prospěchu díla, populárního a hraného často, ale málokdy opravdu dobře.

Čajkovského Serenáda patří mezi nejvděčnější skladby pro smyčcový orchestr. Má vždycky úspěch, i když se zahraje jen taktak. Je v ní obrovská melodická invence a skvěle zní. Je možno ji hrát v obrovském obsazení a zdánlivě jí neuškodí ani značně salonní charakter. Je to ale velice nebezpečné. To, co je prosté, se může stát primitivní a půvab se změní v sentimentalitu. Je to jedna z těch skladeb, které dopadnou dobře, jen když se k nim postaví kumštýř s velkou dávkou fantazie, umělec, kterého skladba inspiruje k tomu, čemu se snad dá říct interpretační nápad. Tak ji například hraje Český komorní orchestr s Josefem Vlachem. Ale i v širokých obrysech velkého smyčcového obsazení zazní Serenáda v plném lesku, jsou-li to tak dokonalé smyčce, jako je měl Charles Munch v Boston Symphony Orchestra. Je to nesporně jedna z reprezentačních vizitek tohoto souboru, o kterém se možná právem tvrdí, že mu patří snad první místo. V provedení, ve kterém se spojuje zvuková krása orchestru s šarmem a elegancí jeho dirigenta, si poslechneme alespoň první dvě věty Čajkovského slavné skladby.

Roční doby – poslední ze tří baletů Alexandra Glazunova – měl premiéru v Petrohradu roku 1900. I kdybychom nic nevěděli o slavném ruském baletu, mohli bychom z této, dobou poznamenané hudby, vyposlouchat lehkost kroků oslňujících tanečních hvězd i preciznost ansámblů. Glazunov zůstává v tomto díle přísně funkční, píše hudbu skutečně na kroky, s velkou dávkou melodické vynalézavosti k sobě řadí, bez snahy o celkovou výstavbu, půvabná malá čísla, většinou lyrická, krásně znějící a tanečně přirozená. V interpretaci této skladby, ze které budeme poslouchat první dvě části – nejdřív samozřejmě Zimu a pak Jaro – se dostává ke slovu u nás málo známý dirigent Robert Irving, Angličan s klasickým vychováním a bohatou praxí v královském baletu a baletu Sadler’s Wells, který je od roku 1958 hlavním dirigentem baletu New York City Ballet, souboru, ve kterém se sešla celá přehlídka hvězd baletní přítomnosti. Pod jeho taktovkou hraje Concert Arts Orchestra, jeden z těch orchestrů, které se často sestavují pro účely nahrávání, orchestrů vynikajících, technicky precizních, ale neosobních a v projevu chladných.

Chačaturjanův balet Gajané by snad opravdu nebylo třeba připomínat jako asi nejpopulárnější skladbu svého autora. Chačaturjana jako dirigenta u nás známe také. Víme, že i v jeho osobním projevu převládá muzikantská živelnost a temperament, prudké a strhující rytmické cítění. Jako v jeho hudbě, v tomto případě oslnivé a populární určitě plným právem. Ve svitě z Gajané stojí Aram Chačaturjan před orchestrem Vídeňských filharmoniků, kteří hrají s chutí, neskrývanou radostí a elánem. Vděčná partitura jim dává možnost ukázat v plné slávě nejen smyčce (o těch se to ví obecně), ale i všechny ostatní skupiny včetně bicích nástrojů, dechů a žesťů. Možná že něco by zde mohlo být snad trochu syrovější, zemitější, ale spojení profesionální kultivovanosti orchestru s prostou přímočarostí této hudby a jejího autora v roli dirigenta je neobyčejně zajímavé a živé. Z Chačaturjanova baletu uslyšíme před přestávkou našeho pořadu tři první části.

Romantická a zapletená historie tajemného carského poručíka Kiže, podle kterého natočili Rusové v roce 1934 u nás neznámý, a jak sám Prokofjev říkal, nepovedený a těžkopádný film, asi příliš neinspirovala skladatele. Zastihla jej však v době, kdy se mu dařilo všechno, nač sáhl, kdy nalezl definitivně svůj svět, lyrický a vtipný. Svita z hudby k filmu Poručík Kiže přežila vlastní film, a až uslyšíme těchto několik chytrých hudebních miniatur, plných nápadu a humoru, bude nám trochu líto, že se na toto dílo tak zapomíná, a zároveň pochopíme, proč se ho ujal francouzský orchestr se smyslem pro maličkosti, s radostí z drobných hudebních narážek, připomínek a vtipů. Pařížský filharmonický orchestr řídí Jascha Horenstein, který se narodil před 68 lety v Kyjevě, studoval ve Vídni, procestoval celý svět a řídí rád a s pochopením moderní hudbu.

Je zajímavé, že všichni poslední šéfové Berlínské filharmonie hráli s oblibou velká díla Čajkovského. Na první pohled by se zdálo, že tomuto vynikajícímu orchestru proslulému svou kázní a přesností a jeho dirigentům vyrostlým na Brahmsovi a Beethovenovi bude uvolněná fantazie a lyrika Čajkovského světa vzdálená. Že tomu tak není a naopak spojení perfektnosti s romantickou rozevlátostí přináší víc než pozoruhodný výsledek, toho je dokladem nahrávka Čajkovského Čtvrté symfonie s Berlínskými filharmoniky a Herbertem von Karajanem. A zároveň tato nahrávka, která uzavírá okruh různých pohledů na svět ruské hudby, je jedním z nejskvělejších zrcadel a slavná skladba se v něm odráží v dokonalém osvětlení.

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy, archiv