Slavnostní galakoncert: Státní opera v novém hávu

Na den přesně po sto třiceti dvou letech, a to 5. ledna 2020, se po nákladné rekonstrukci slavnostně otevírala Státní opera Praha. V roce 1888 to byl čtvrtek, kdy se v kočárech prvně sjížděli hosté do Neues deutsches Theater, tentokrát v neděli poněkud omezily provoz magistrály vládní a diplomatické vozy a taxi. Samotná výstavba exkluzivního novorenesančního divadla Neues deutsches Theater trvala pouhé dva roky, tedy o rok méně než dnešní velkorysá a nákladná rekonstrukce Státní opery. Slavnostní otevření německé scény rozezněla opera Mistři pěvci norimberští, prvním ředitelem divadla byl agilní Angelo Neumann, přítel a spolupracovník Richarda Wagnera. Ostatně samy počátky této komické opery patří do skladatelova pobytu v Čechách, v Mariánských Lázních v roce 1845. Je nasnadě, že slavnostní gala Státní opera v proměnách času 1888–2018 – se stručným historickým nástinem titulů a připomínkou výrazných autorských osobností a dějinných předělů pohnuté historie divadla – zahájila právě předehra Wagnerových Mistrů pěvců. V podání Orchestru Státní opery pod taktovkou šéfdirigenta Karl-Heinze Steffense zazněla hodně naveliko a podtrhla tak více okázalou slavnostnost chvíle než hudební delikátnost partitury.

Též další výstup, árie Alžběty z Wagnerova Tannhäusera, je v budově Státní opery neméně smysluplný, Richard Wagner zajížděl do Prahy od svého jinošství, Tannhäusera mu uvedl František Škroup už v roce 1854 a Nové německé divadlo hned v lednu 1888. Alžbětin nadšeně citový vstup do wartburgského hradu, místa setkání s milým Tannhäuserem – „Dich, teure Halle“ („Tebe, drahá síni, zdravím“) – vyzpívala wagnerovská hvězda z Norska Lise Davidsen hlasem pevným a suverénně nuančním. Nemohu posoudit, zda poněkud potlačená znělost jejího zpěvu šla na vrub hřmotnému orchestru nebo akustice sálu. Do výšek druhého balkonu, kde našla většina recenzentů bydlo, se nesl ze všeho nejvíce orchestr, který byl pro gala koncert umístěný na podiu.

Obdivuhodnou repertoárovou košatost Nového německého divadla připomněla i hudba Franze Lehára. Právě on dokázal v třicátých letech minulého století vrátit žánr operety na úroveň a adresu prvotřídních operních domů a právě Das Land des Lächelns (Země úsměvů) měla v Praze svou premiéru pouhého čtvrt roku po premiéře berlínské, v únoru 1930. „Dein ist mein ganzes Herz“ („Tobě patří celé mé srdce“) je vyznání čínského prince Su Čonga své lásce, Evropance, Vídeňačce, jejichž vztah ukončí nepřekročitelné společenské konvence. Tenorista Pavel Černoch svým hebce lahodným hlasem s technikou decentní veristické interpretace vyzpíval nejznámější árii díla velmi přitažlivě. Ještě víc pak Cavaradossiho loučení se životem – „E lucevan le stelle“ („Zářily hvězdy“) z opery Tosca Giacoma Pucciniho. Právě Tosca upomínala na tvůrčí poválečné údobí divadla, jako Velká opera 5. května působila samostatně tři roky a právě tehdy, ještě před fúzí scény s Národním divadlem, vznikla (mimo jiné) legendární inscenace Tosky legendárního scénografa Josefa Svobody.

Neodmyslitelným základním kamenem veškeré operní tradice v Praze je Wolfgang Amadeus Mozart. Jeho díla přešla do stěžejního repertoáru Nového německého divadla nejenom za éry Angela Neumanna, též později pod taktovku Alexandra Zemlinského. Reprezentační gala volba byla jednoznačná: Mozartův Don Giovanni, opera pro Prahu napsaná, v Praze samotným Mozartem roku 1787 premiérovaná. Připomněl ji dynamický dostaveníčkový sextet: Dona Elvíra míní, že se jí vrací nevěrný manžel (převlečený Leporelo), svírá ji tma a napětí: „Sola, sola in buico loco“ („Jsem zcela sama na temném místě“). Přicházejí Dona Anna i Zerlina, Ottavio a Masetto, děj dostává spád odhalení, kdo je kdo… Svěží, bravurní zpěv předvedli Simona Houda-Šaturová (Donna Anna), Alžběta Poláčková (Dona Elvíra), Kateřina Kněžíková (Zerlina), Richard Samek (Don Ottavio), Miloš Horák (Leporello) a Pavel Švingr (Masetto) – a opět zbytečně hutný orchestr ubíral jejich komické rošádě na třpytu a hlasové znělosti.

Jedna z nejsilnějších sopránových postav operní literatury je bezesporu Kostelnička v opeře Její pastorkyňa Leoše Janáčka. „Co chvíla…“ – drama okamžiku, v němž se Kostelnička rozhoduje, jak pomoct své schovankyni k životu bez společenského kazu – utratí Jenůfčino nemanželské novorozeně, aby si ji Laca vzal… Ten balanc děsu a bezmezné lásky zpívá Eva Urbanová vždy vrcholně a nezapomenutelně.

Moderní autory v repertoáru Nového německého divadla reprezentovala ukázka z opery Kleider machen Leute (Šaty dělají člověka) Alexandra Zemlinského. Opera měla světovou premiéru své revidované verze právě v Novém německém divadle v Praze v roce 1922. Je to příběh krejčovského učně, který je považován za knížete a míní skoncovat s přetvářkou, chce opustit město a tím i milovanou Nettchen. Ta jej nepustí – bere si krejčíka z lásky. Slyšeli jsme Interlude, nevím jen, pro které dějové akty je spojnicí. Nám bylo jednoznačným impulsem uvědomit si, jak bravurní komponista osobité originality zde v letech modernistického směřování působil. Zemlinsky, též grandiózní dirigent, který v čase pražské působnosti uvedl třeba i Schönbergovo Očekávání. Do rangu šéfdirigentského výběru a přátelství Angela Neumanna i Alexandra Zemlinského patřil samozřejmě Richard Strauss. Nejednou zde i dirigoval, o svém straussovském týdnu v roce 1922 dokonce Salome, Elektru i Růžového kavalíra, jehož působivou scénu závěru, trio Maršálky, Sophie a Octaviana, lyricky skvěle vyzpívaly naše sopranistky Alžběta Poláčková a Kateřina Kněžíková a islandská mezzosopranistka Arnheidur Eiríksdóttir. Též dirigentu Karl-Heinzi Steffensovi je Strausova orchestrální rafinovanost evidentně blízká a hráči orchestru tak uplatnili svůj um.

Zato finále Braniborů v Čechách Bedřicha Smetany – „Ano, již víme, kde byla vina“ a sbor „Ať žije pravda! Ať žijí práva!“ – sálalo skoro jako agitka víc než ukázka Smetanovy kompoziční bravury, což padá na vrub přespříliš akcentovaného orchestru a sboru, nikoli septetu pěvců: Jiří Sulženko (Wolfram), Jana Sibera (Ludiše), Marie Fajtová (Vlčenka), Jana Sýkorová (Děčana), Richard Samek (Jíra), Martin Šrejma (Junoš), Pavel Švingr (Kmet). Scénka měla být připomínkou první poválečné premiéry v divadle Velké opery 5. května, ambiciózní inscenace Václava Kašlíka a Františka Tröstera, pověstné rozlomeným a zničeným hákovým křížem.

Kromě Smetany a Janáčka připomněl večer též Bohuslava Martinů. Světová premiéra jeho Mirandoliny na Pražském jaru 1959 byla nezapomenutelnou událostí, vždyť Martinů byl tehdy stále ještě proskribovaný exulant, který si navíc byl situace v domovině dobře vědom: „… kdoví, zda by mne pustili zpět… však mne tentokrát ani moc nezvali…“ Mirandolinu, vtipnou stručnou komedii podle Goldoniho, připomnělo orchestrální Saltarello, koncertantní mezihra svižného tanečního rytmu. Měla švih, ale i jistou říznost, poněkud vzdálenou jasu a prosvětlení vrcholných Martinů partitur.

Rovinu historické připomínky éry Smetanova divadla, které ve spojení s Národním divadlem bylo i kolbištěm mnoha vynikajících hostujících umělců, plnil výstup Lízy z opery Piková dáma P. I. Čajkovského. Norka Lise Davidsen vyzpívala to tragické poznání prokletého osudu – „Blíží se půlnoc…“ – v plnosti svého hlasu a rejstříkových valérů naplno a velmi přesvědčivě.

Návratem do éry původního Nového německého divadla byly připomínky děl, jejichž znovuobjevením se právem chlubí Státní opera Praha. Je to zejména opera Verlobung im Traum (Zásnuby ve snu) Hanse Krásy, pražského skladatele osvětimského osudu, jehož třeba poznávat stále více. Původní premiéra se hrála už v roce 1933, v čase, kdy v Novém německém divadle působil Krása občas jako korepetitor. Kompoziční svrchovanost, vtip, nadsázku i lyriku vyzpívali nanejvýš působivě Jana Sibera (Zina), Jiří Brückler (Kníže), Veronika Hajnová (Marja), Martin Šrejma (Paul) a Jana Sýkorová (Nastasja) v salonní scéně „Casta Diva“. Árii z Belliniho Normy přednáší Zina a stává se středem pozornosti a zamilovanosti starého Knížete i nápadníka Paula a intrikánských pletich matky Marjy i švagrové Nastasji. Kvintet zazářil naplno perfektní krásou hlasů i skladatelovým autorským vtipem umné kontrapozice kompozičních stylů. Vzbudil maně touhu slyšet celé dílo znova. Jestliže Hans Krása o sobě ve třicátých letech neváhal prohlásit: „Jsem dosti odvážný, abych i jako moderní skladatel psal melodickou hudbu“, tak stejnou charakteristiku můžeme připnout i na klopu autora, jehož uvedení se plánuje na rok 2021.

Tím je Franz Schreker (1878–1934), autor nám v podstatě neznámý, ač za svého života neméně hraný než třeba Richard Strauss. Jeho opera Der ferne Klang (Vzdálený zvuk), k níž si napsal i libreto, měla o premiéře ve Frankfurtu velký ohlas a postavila autora na piedestal progresivního, osobitého modernisty. Také on prožil osud židovského autora naplno – rasovou persekuci, vyhození z místa na vysoké škole a srdeční záchvat nepřežil. Jeho Vzdálený zvuk uvedl Alexander Zemlinsky v Praze v roce 1920. Opera (mimo jiné první západní operní dílo, které se v roce 1925 dostalo do Sovětského svazu), dílo symbolů, erotiky a hledané lásky, má kromě osudové dvojice Grety a Fritze postavy z večírků a veřejných domů. Hrabě zpívá milostnou písničku o bledém králi „In einem Lande ein bleicher König“ („V jedné zemi bledý král“) v pěvecké soutěži o noc strávenou s kurtizánou Gretou. Basista Peter Mikuláš zpíval part Hraběte přiznaně novinkově, z listu.

Pro slavnostní zakončení galakoncertu bylo vybráno finále Fidelia Ludviga van Beethovena, díla odjakživa spojovaného více s humanitními ideály a Beethovenovým titánstvím než s čirým operním fandovstvím. Premiéra Fidelia se odehrála ve Vídni v roce 1805 v čase přítomnosti napoleonských vojsk, pár dnů před Slavkovem. Do Prahy, která Beethovena ctila už od jeho prvních klavírních soirée v roce 1795, pronikl Fidelio na operní scénu Stavovského divadla díky C. M. Weberovi roku 1814. V Novém německém divadle zazněla Beethovenova opera bezprostředně po otevření roku 1888 a výsadu výjimečné slavnostnosti si udržuje i díky představení, uvedenému za přítomnosti presidenta T. G. Masaryka bezprostředně po vyhlášení Československé republiky roku 1918. Současné nastudování bude mít svou slavnostní reprízu už 9. ledna, právě o 132. výročí uvedení Fidelia v této luxusní operní budově vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermana Helmera. Jejich neorenesanční a neobarokní styl určil tvářnost nejednoho našeho divadla i měst. Velká závěrečná scéna opery „Heil sei dem Tag“ („Sláva tomu dni“), sláva vyzpívaná konci tyranství a novému bratrství, o slavnostním večeru vskutku hřímala. Lise Davidsen (Leonora), David Putt Philip (Florestan), Paul Armin Edelmann (Fernando), Joachim Goltz (Pizarro), Vera Talerko (Marzelina), Thornbjorn Gulbrandsoy (Jacquino), Zdeněk Plech (Rocco) a Sbor Státní opery hlaholili naději naplno.

Takový hudební třesk docela odpovídal společenskému lesku i záběru večera, k němuž se přidal i drobný demonstrační protest před začátkem (vymezený vůči některým hostům, zejména Viktoru Orbánovi). Ovšem hlavním syžetem veškerého gala dění byla především velkoryse oslnivá budova opery. Okusili jsme její výtvarnou krásu, hlavně též díky pozoruhodné replice původní opony, kterou přepečlivě vytvořil Martin Černý podle dochované černobílé fotografie. Dotvořil ji tak, aby odpovídala původní oponě Eduarda Veitha a stylově korespondovala se stropní výzdobou. Aktuální novinkou hlediště je titulkovací zařízení u každého jednotlivého sedadla. Při zahájení ještě nebyly vsunuty zpívané texty (jen se poslouchalo a zajisté mnohý vůbec nevěděl, o čem se pěje), ale dobře fungoval průvodní proslov dramatika a spisovatele Pavla Kohouta i portrétní medailonky účinkujících. Dramaturgie Jitky Slavíkové a Odřeje Hučína akcentovala historické momenty jednotlivých etap Nového německého divadla, Velké opery 5. května, Smetanova divadla, Státní opery Praha až po dnešní Státní operu a vytvořila pestrý vějíř děl, velkorysý muzikantský pelmel jako akční vizitku dějinného procesu. Stala se i napovídkou, že v historických análech tohoto překrásného divadla jsou operní skvosty, které novodobý debut teprve čeká.

 

Slavnostní galakoncert ke znovuotevření Státní opery
Státní opera Praha, 5. ledna 2020

Dirigent Karl-Heinz Steffens
Orchestr Státní opery
Sbor Státní opery
Sbormistr Adolf Melichar

Průvodní slovo Pavel Kohout
Režie koncertu Alice Nellis
Scéna Matěj Cibulka
Střih Filip Malásek
Obrazová postprodukce Michal Mocník
Dramaturgie Jitka Slavíková, Ondřej Hučín