Slova místo tónů. Klasická hudba ve světové beletrii (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

„Pak se objevil Bronfman. Brontosaurus Bronfman! Pan Fortissimo! Nastoupil, aby zahrál Prokofjeva v tak úžasném tempu a s takovou vervou, že moji morbidnost docela vypudil z ringu. Bronfman má nápadně mohutný hrudník, je to přírodní živel zakrytý mikinou, někdo, kdo přikráčel do Hudebního pavilonu z cirkusu, kde vystupuje jako lamželezo, a pro něhož koncertní křídlo představuje směšnou hračku v poměru ke gargantuovské síle, které se těší. Yefim Bronfman vypadá spíš jako chlapík, který přišel křídlo stěhovat, než jako pianista, který na ně má zahrát. Nikdy jsem neviděl nikoho zacházet s klaviaturou, jako to předváděl tenhle neoholený ruský Žid připomínající rozložitý podsaditý soudek. Až skončí, budou muset ten nástroj vyhodit, napadlo mě. Vždyť on ho rozbije napadrť! Nedovolí mu, aby před ním cokoli zatajil. Ať se v tom křídlu skrývá cokoli, všechno vyjde ven s rukama zdviženýma nad hlavou. A když se mu to podařilo, když už bylo opravdu všechno nepokrytě venku, dozněl nejposlednější z posledních záchvěvů, zvedl se i Bronfman a odešel, zanechávaje nás za sebou vykoupené. Rozjařeně nám zamával a náhle je pryč, a třebaže s sebou odnesl všechen oheň jako živel zcela rovný Prométheovi, naše vlastní životy nám nyní připadají neuhasitelné. Nikdo neumírá, nikdo – pokud k tomu má Bronfman co říct!“

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments