Slovenský tanec v ALTĚ – ohlédnutí druhé

Publikum v akci
Jedním z představení náročnějších na diváckou pozornost i odolnost bylo Pocitové rozUmenie. Tato performance není určena na jeviště, ale do civilního prostoru – baru či kavárny, mezi lidi, do přímého kontaktu s nimi. Jejím cílem je probudit smysly všech zúčastněných, interpretů i přihlížejících a participujících. Její struktura je pevně daná, ale s každým novým prostředím se její podoba mění. V ALTĚ její tvůrci (Marta Poláková, Juraj Korec a Peter Šavel) našli ideální prostor v neformálním Obýváku, kde se tanečníci mohli hned ze začátku ztratit mezi návštěvníky.

Celé vystoupení postupně graduje, to je jeho principem. Šestice tanečníků se pohybuje mezi návštěvníky, sami dokáží rozeznat, který z nich je připravený na kontakt a ochotný k němu – často jde jen o dlouhý pohled z očí do očí, opření se o něčí rameno… Diváci si postupně uvědomí, že performance začala, aniž byl odhalen přesný okamžik kdy. Performeři mají ovšem lehce stylizované kostýmy, které z nich činí jednotnou skupinu. Tanečnice se jemně prohýbají v zádech a vztahují ruce do volného prostoru, za nenápadně sílící rytmické hudby reagují na výzvy svých tanečních partnerů a v nejtěsnější blízkosti mezi diváky se nechávají nadnášet v krkolomných pózách nebo míří do volného prostoru. Pohyb interpretů postupně dostává dynamický ráz, s neobyčejnou mrštností se proplétají mezi stolky a židlemi. Zapojení slova jako experimentu s postřehem a směrovou orientací nasazuje novou intenzitu – občas se zdá, že srážka s publikem je fyzicky nevyhnutelná, ale vše je prokomponováno. A netančí se jen u baru, ale také v patře.

Diváci jsou během performance ve stálém střehu, jejich smysly jsou tím pádem skutečně aktivovány více, než když jsou úlohy bezpečně rozděleny na stranách jeviště a hlediště. Přitom reálná interakce není nijak náročná, většinou jde jen o to „snést“ dotek, když se dva performeři v kontaktní póze potřebují prosmýknout mezi stoly nebo když tanečnice hledá oporu při krkolomném vzporu na pohovce. Nejživější zapojení nastává ve finále, kdy se prostorem rozezní taneční hudba a performeři zvou diváky ve svém nejbližším okolí na parket. Reakce budou asi vždy jiné, festivalové publikum je však otevřené a brzy jsou skoro všichni pohromadě jako na diskotéce. A ani se jim nechce přestat, i když hudba pomalu odumírá. Tanec tu opět spojuje, opět se stává prostředkem sdílení a společenskou aktivitou, ačkoli vystoupení začínalo jeho artificiální formou. A i ta byla pestrá, tanečníci svou pohotovostí i do jednoduchých pohybů dokázali vložit mnoho energie a přesvědčili o svých kvalitách.

Kontrastní světy Milana Tomášika
V sobotu večer představil pražskému publiku svou práci choreograf a tanečník Milan Tomášik. Tanečník mušketýrského vzezření se zálibou v barokní hudbě a tanci, ale stejně tak představitel současného tance, vystupující s formací Les SlovaKs Dance Collective, ale také pod hlavičkou vlastní skupiny Milan Tomášik & Co nyní představil se svými kolegy projekt Silver Blue. Minulý rok v ALTĚ uvedli inscenaci Lovecká sezona. Ta byla nabitá především humorem, zato Silver Blue obsahuje více rovin a ani její téma nemá tak jednoznačný výklad jako alegorie lovců a zvěře. Stále je však intenzivně rozpohybovaná a dynamická.

V úvodní části přihlížíme hře a škádlení tří čtyř tanečníků za zvuků raně barokní (jak jinak) hudby a jsou zde nastaveny i pohybové principy – používání množství malých pohybů, a přitom dlouhé dráhy, po nichž se tanečníci pohybují poskoky jako v jednom letu. Milan Tomášik je interpretem, který se ani v největším pohybovém rozvášnění a ztvárnění radosti nezbaví jakéhosi melancholického stínu, vždy působil zvláštním dojmem, jako kdyby žitím v prostoru dvou tanečních světů zůstával sám tak trochu mimo reálný svět fyzické přítomnosti. Jeho projev se divákovi snadno vryje do paměti.