Slovenský tanec v ALTĚ – ohlédnutí druhé

  1. 1
  2. 2
Na jevišti i mezi diváky, tanec ovládá Studio ALTA stále, ale festivalové okamžiky jsou vždy intenzivnější. Festival Hybaj Ho! se ukázal být skutečně reprezentativní přehlídkou nejrůznějších stylů a postupů, málokdy však nechával diváky jen v rolích konzumentů zážitku. Některé produkce vyžadují hluboký ponor a spolupráci diváků spíše na „energetické“ vlně, jiné si žádají především uvolnění a ochotu vplout do proudu a nechat tanec plnit funkce, které od jeho jevištní podoby nečekáme.
Studio ALTA (zdroj altart.cz)
Studio ALTA (zdroj altart.cz)

Publikum v akci
Jedním z představení náročnějších na diváckou pozornost i odolnost bylo Pocitové rozUmenie. Tato performance není určena na jeviště, ale do civilního prostoru – baru či kavárny, mezi lidi, do přímého kontaktu s nimi. Jejím cílem je probudit smysly všech zúčastněných, interpretů i přihlížejících a participujících. Její struktura je pevně daná, ale s každým novým prostředím se její podoba mění. V ALTĚ její tvůrci (Marta Poláková, Juraj Korec a Peter Šavel) našli ideální prostor v neformálním Obýváku, kde se tanečníci mohli hned ze začátku ztratit mezi návštěvníky.

Celé vystoupení postupně graduje, to je jeho principem. Šestice tanečníků se pohybuje mezi návštěvníky, sami dokáží rozeznat, který z nich je připravený na kontakt a ochotný k němu – často jde jen o dlouhý pohled z očí do očí, opření se o něčí rameno… Diváci si postupně uvědomí, že performance začala, aniž byl odhalen přesný okamžik kdy. Performeři mají ovšem lehce stylizované kostýmy, které z nich činí jednotnou skupinu. Tanečnice se jemně prohýbají v zádech a vztahují ruce do volného prostoru, za nenápadně sílící rytmické hudby reagují na výzvy svých tanečních partnerů a v nejtěsnější blízkosti mezi diváky se nechávají nadnášet v krkolomných pózách nebo míří do volného prostoru. Pohyb interpretů postupně dostává dynamický ráz, s neobyčejnou mrštností se proplétají mezi stolky a židlemi. Zapojení slova jako experimentu s postřehem a směrovou orientací nasazuje novou intenzitu – občas se zdá, že srážka s publikem je fyzicky nevyhnutelná, ale vše je prokomponováno. A netančí se jen u baru, ale také v patře.

Diváci jsou během performance ve stálém střehu, jejich smysly jsou tím pádem skutečně aktivovány více, než když jsou úlohy bezpečně rozděleny na stranách jeviště a hlediště. Přitom reálná interakce není nijak náročná, většinou jde jen o to „snést“ dotek, když se dva performeři v kontaktní póze potřebují prosmýknout mezi stoly nebo když tanečnice hledá oporu při krkolomném vzporu na pohovce. Nejživější zapojení nastává ve finále, kdy se prostorem rozezní taneční hudba a performeři zvou diváky ve svém nejbližším okolí na parket. Reakce budou asi vždy jiné, festivalové publikum je však otevřené a brzy jsou skoro všichni pohromadě jako na diskotéce. A ani se jim nechce přestat, i když hudba pomalu odumírá. Tanec tu opět spojuje, opět se stává prostředkem sdílení a společenskou aktivitou, ačkoli vystoupení začínalo jeho artificiální formou. A i ta byla pestrá, tanečníci svou pohotovostí i do jednoduchých pohybů dokázali vložit mnoho energie a přesvědčili o svých kvalitách.

Kontrastní světy Milana Tomášika
V sobotu večer představil pražskému publiku svou práci choreograf a tanečník Milan Tomášik. Tanečník mušketýrského vzezření se zálibou v barokní hudbě a tanci, ale stejně tak představitel současného tance, vystupující s formací Les SlovaKs Dance Collective, ale také pod hlavičkou vlastní skupiny Milan Tomášik & Co nyní představil se svými kolegy projekt Silver Blue. Minulý rok v ALTĚ uvedli inscenaci Lovecká sezona. Ta byla nabitá především humorem, zato Silver Blue obsahuje více rovin a ani její téma nemá tak jednoznačný výklad jako alegorie lovců a zvěře. Stále je však intenzivně rozpohybovaná a dynamická.

V úvodní části přihlížíme hře a škádlení tří čtyř tanečníků za zvuků raně barokní (jak jinak) hudby a jsou zde nastaveny i pohybové principy – používání množství malých pohybů, a přitom dlouhé dráhy, po nichž se tanečníci pohybují poskoky jako v jednom letu. Milan Tomášik je interpretem, který se ani v největším pohybovém rozvášnění a ztvárnění radosti nezbaví jakéhosi melancholického stínu, vždy působil zvláštním dojmem, jako kdyby žitím v prostoru dvou tanečních světů zůstával sám tak trochu mimo reálný svět fyzické přítomnosti. Jeho projev se divákovi snadno vryje do paměti.

Prolog končí překvapivě a s vážným nádechem, aby otevřel nejdelší část choreografie, z níž se vyklube trio. Nerozumíme místu a času, kde se výjev odehrává, ale tušíme, že se odehrálo cosi zlého a interpreti k sobě hledají nový vztah a možná i rozhřešení. Výborná Špela Vodeb se pohybuje prostorem s fyzickou radostí z tance, chvílemi je téměř nemožné sledovat sled všech pohybů a změny směru jejich vedení, s úsměvem a rozpuštěnými vlasy se míhá po jevišti jako bludička. Milan Tomášik do scény vchází s pohyby narušenými vypětím, trhanými, horečnatými, a pak jej doplní Alessandro Sollima. Jeho pohyby mají větší rozsah, ale energie směřuje do nitra, jako kdyby byl štván také silným vnitřním napětím, které nemá kudy uniknout. Dalo by se říci, že tělem prvního z nich prostupuje ono napětí jako vlny nebo řada drobných záchvěvů, které ovládají různé části těla, zatímco druhý je sevřen jakousi křečí. Pokaždé je tělo ovládáno mocným pohnutím, ale projev je odlišný. Společným východiskem je silně rytmizovaný pohyb, kterým je napětí uvolňováno. Vztah, který vzniká mezi třemi tanečníky, můžeme spíše odhadovat jako jakési nové nacházení cesty a důvěry. Po taneční stránce jde o natolik intenzivní podívanou, že příliš mnoho prostoru na zkoumání podstaty beztak zbývá.

Reklama
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na