Slovenský tanec v ALTĚ – ohlédnutí druhé

  1. 1
  2. 2

Finále mění scénu na přehlídkové molo a interpreti teď více hrají, než tančí, expresivita ve vyjadřování radosti zřejmě bezdůvodné stoupá na maximum, aby ji vystřídala chladná maska – a to doslova. Závěrečný kontaktní a pomalý duet pak už vnímáme jako epilog, který je postaven na kontrastu k předchozímu výjevu, ale v kontextu celé choreografie už opravdu působí jako něco navíc. Může to být vize uměřenosti jako řešení konfliktu, kompenzace všech dosud zobrazených extrémních pocitů. Ale to už se opravdu můžeme jen dohadovat, inscenace je však i tak jako celek působivá. Jedině snad je trochu s podivem, že si tvůrci vystačili s tak prostým civilním oděvem, jaký je možné zaměnit za běžné domácí oblečení (byť je vše sladěno do modré a černé barvy). Nápaditější kostýmy by inscenaci posunuly o další úroveň. Ale to se týká většího množství choreografií, a nejen těch slovenských…

Výlety do nitra
Se sólovou choreografií se představil další z Les SlovaKs, tanečník Lukáš Homola. Jeho Solus zkoumá izolaci jedince a s ní související symptomy, frustrace a závislosti. Jde však o téma dosti náročné, zvláště pro vůbec první choreografickou práci. Tanečník nechává divákům málo vodítek, aby mohli sledovat skutečné projevy toho, co by rád zachytil či kritizoval. Daleko poutavější je přijmout jeho tanec čistě jako spojení pohybu a hudby, která rezonuje silným tělem – sledovat jeho jevištní přítomnost.

V choreografii je cosi znepokojivého, neklid, tanečník jako kdyby se chvílemi kryl před neviditelným nebezpečím nebo byl vtahován proti své vůli do směru, kterým se nezamýšlel vydat. Střídá se zrychlení a zpomalení, hra s kontrasty, náznak útěku, ale také nerozhodné setrvání v prostoru. Pohyby jsou silové i jemné a na tanečníka, který nepracuje s žádnou rekvizitou a nachází se v prázdném prostoru, jen ukazují porůznu rozmístěné bodové reflektory, které mu někdy i určují cestu. Cítíme jeho souznění s hudbou, jen se k nám nedostává čitelně poselství, které by ukazovalo, v čem tkví specifičnost těla, „poznamenaného naší samotou a závislostí,“ jak o své práci píše. K tomu, aby člověk vnímal choreografii ryze jako estetický prožitek, navádí i výběr hudby v poslední části, kdy se spolu se zklidněným pohybem zaposloucháme do proslulého Chopinova Nokturna č. 1.

Ještě melancholičtější zážitek nabídl Peter Jaško – je rovněž jedním ze zakladatelů Les SlovaKs – který si ke spolupráci přibral tanečnici Claru Furey a vytvořili spolu duet Untied Tales (The Vanished Power of the Usual Regin). Choreografie je založena na monotónnosti a pohybu doslovně minimalistickém. Je nezpochybnitelné, že tanečníci v ní vydávají velkou energii, protože minimální pohyb vyžaduje maximální soustředění a přesun v řádu centimetrů je namáhavý, má-li se uskutečnit bez zadrhávání. Je to však také poněkud „nekonečná choreografie“, přes všechno napětí v tvářích a tělech tanečníků časem diváka udolá právě tím, že se její dynamika téměř nezmění.

Tanečníci jsou lapeni ve světě, který jim nahání strach, alespoň takový budí jejich roztřesená těla dojem. Tisknou se k sobě a podpírají se na pouti po scéně, která pro ně představuje možná celou nezměrnou rozlohu krajiny. Jako kdyby prožívali fyzickou bolest a každý nový krůček byl utrpením. Jednolitost onoho pomalého modu operandi poruší jednou či dvakrát dynamičtějším pohybem právě Peter Jaško, který jinak dovede skvěle pracovat s pády a s využitím síly gravitace, nechat se strhnout k zemi ve zdánlivě naprosté bezmocnosti, aby se okamžitě vymrštil v nečekaném směru. Vzpomínám si na jedno jeho sólo, které sestává prakticky jen z pádů a trvá snad čtvrt hodiny… Tahle minimalistická poloha je proti němu velkým kontrastem, zajímavým – ale zkrátka příliš zdlouhavým.

Tanečníci si černým uhlem na zemi a na stěně (je naprosto prázdná – bez jakékoli dekorace, šál, je odstraněn dokonce i baletizol a performeři se pohybují na základních dřevotřískových deskách) kreslí obrys obydlí. Prostor na zemi je pak rozčleněn a nové kontury jsou respektovány. Křehká tanečnice nejednou překvapí svou silou, partnerská souhra páru je značná. Absolvují spolu hodinovou pouť za něčím, o čem nikdo neví, zda existuje, ohrožení něčím, co není vidět, a jestli jsou už v cíli, divák tak docela nepozná. Možná je to tak trochu metafora naší nerozhodné společnosti, která by ráda někam směřovala, ale raději přešlapuje na místě, a žije ve strachu, ačkoli občas ani neví z čeho.

Festival Hybaj Ho! měl ještě další hosty a další řadu poloh, v nichž se diváci mohli nacházet i beznadějně ztrácet. Intenzivní program netrval ani týden, ale byl dramaturgicky hutný. Co si přát víc? Snad jen, aby bylo na naší taneční scéně stále tak živo.

 

Festival Hybaj Ho! 2016
20. – 24. října 2016 Studio ALTA Praha
(psáno z 22. a 23. 10. 2016)

Pocitové rozUmenie
Choreografie: Marta Poláková, Juraj Korec, Peter Šavel
Režie: Tomáš Procházka
Koncept: Marta Poláková
Hudba live: Martin Polák, Tibor Feledi
Kostýmy: Martina Golianová
Premiéra: 5. 10. 2015
(psáno z reprízy 22. 10. 2016 18:30 hod., Studio ALTA Praha)

Účinkují: Simona Droppanová, Barbora Janáková, Eva Priečková, Lukáš Bobalík, Branislav Bašista, Andrej Štepita
***

Silver Blue
Koncept a choreografie: Milan Tomášik
Asistentka choreografie: Špela Vodeb
Původní hudba: Aleš Zorec
Hudba: Mile end Assemblij (Willsim collection), Le Cor de Chasse (Gautier collection), La Baroque Ensemble, Dances for the Dutch Court c. 1765
Světla a scéna: Luka Curk
Kamera a video: Albert Vidal, Vèrtex comunicació, Hana-Bi
Produkce: KUD Cortesia
Koprodukce: NunArt Barcelona, Plesni Teater Ljubljana / Dance Theater Ljubljana
Premiéra: 20. 12. 2015
(psáno z reprízy 22. 10. 2016 19:30 hod., Studio ALTA Praha)

Účinkují: Alessandro Sollima, Milan Tomášik, Tina Valentan, Špela Vodeb
***

Solus
Choreografie/interpretace: Lukáš Homola
Dramaturgie: Jakub Mudrák
Pohybová spolupráce: Jaro Viňarský, Milan Tomášik
Světelný design: Milan Slama
Hudba: Marcela Vilhanová
Kostým: Larisa Gombárová
Premiéra: 14. 9. 2016
(psáno z reprízy 23. 10. 2016 18:30 hod., Studio ALTA Praha)
***

Untied Tales
Tanec a choreografie: Clara Furey, Peter Jaško
Hudební design: Tomas Furey
Světla: Alexandre Pilon-Guay
Premiéra: 2015
(psáno z reprízy 23. 10. 2016 19:30 hod., Studio ALTA Praha)

www.hybajho.cz
www.altart.cz

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na