Slovenský tanec v ALTĚ – první ohlédnutí

Festival slovenského současného tance Hybaj Ho! se po dvou letech vrátil v plné síle do Studia ALTA. Osmý ročník se v něm zabydlí celkem na pět dní, skončí až v pondělí 24. října. Reprezentuje slovenskou současnou taneční scénu, její ráz, trendy, aktuální témata, kterými se naši nejbližší sousedé v nonverbálním umění právě zabývají. Zahrnuje nejen taneční produkce - Studio ALTA se změnilo na centrum vzájemného sdílení, aktivit a setkávání. V pestrém programu ani není možné zhlédnout a zažít úplně vše…

Hravě i závažněji
Jako červená nit se festivalem rozhodně vine téma folklóru. Slovenský současný tanec tyto vlastní kořeny zkoumá a snaží se s nimi vyrovnat mnohem častěji a intenzivněji než ten český. Je to dědictví přiznávané, otevřená inspirace a odkaz, který se ve větší i menší míře dostává do tvorby mnoha tvůrců (i když samozřejmě ne všech). Inscenace, která festival otevřela, se k inspiraci lidovou tradicí hlásí programově.

Potmehúd (potměšilec, šibal, který tropí neplechu ostatním za zády) je název představení, na kterém se podílela pětice slovenských tanečníků, žijících v současnosti v Praze, a k tomu pod vedením maďarského Slováka Csaby Molnára, který není českému publiku neznámý (jeho hravou vizí svobodného projevu s titulem The Ox zahajoval letošní sezonu Ponec, divadlo pro tanec – naši recenzi najdete zde). Hledání „folklorních kořenů“ se pro každého zúčastněného stalo vlastním úkolem. Kde je nacházeli, to každý z nich sdělil formou krátké vzpomínky i v programu inscenace. Na tvorbě se podíleli tanečníci Lucia Kašiarová, Soňa Ferienčíková, Zdenka Brungot Svíteková, Martin Talaga a Lukáš Homola, které na premiéře doplnil jako host Milan Herich, člen Les Slováks Dance Collective. Takto má být inscenace oživena při každé repríze, ke kolektivu se přidá nový člen, který dodává dílu prvek nahodilosti a improvizační složky.

Inscenace samotná má silnější úvodní a závěrečnou část. Hned zkraje upoutá především živá hra houslisty Tomáše Vtípila, který udá rytmus prvních kroků a první etapy vztahování se k lidovému materiálu, k formě hudební i taneční. Tam, kde se hudba i tanec nejvíce přibližují řekněme kodifikovanému folklóru, tam se spojuje energie tanečníků v nejsilnější celek. „V inscenaci Potmehúd se tanečníci snaží znovuobjevit a rehabilitovat tento prapůvodní umělecký projev, zbavit ho muzeálních nánosů a nanovo prožít čirou sílu nespoutané lidové tvorby a přirozené, neumělecké performativnosti. Vytvářejí vlastní originální folklor, inspirovaný vitální a pulzující energií lidového tance – tedy jeho skutečnou podstatou,“ píše se v programu. Tanec působí nejpřirozeněji a nejsilněji tam, kde je inspirace folklórními prvky skutečně čitelná.

Kde se začíná ztrácet, jsou okamžiky, kdy se jednak tanečníci ze své prvotní jednoty, v níž si navzájem předávali pohybové impulsy i udržovali energii celku, rozpadají do skupinek a dvojic, které spolu dále tančí, ale tříští tím také pozornost diváků, jednak tam, kde jako forma převládne současný tanec. Není tu tolik pohybové imaginace, která by skutečně po delší dobu zaujala. I když každý interpret ukazuje vlastní styl, který je stylem jejich individuální tělesnosti, choreograf možná dával až příliš volnou ruku v hledání výrazu, který zkrátka není u každého svébytný. Kontraproduktivní je i adagiové zklidnění dynamiky na scéně podbarvené zvuky fujary, na kterou hraje Zdenka Svíteková. V té chvíli nastupuje pocit únavy.

Inscenace nabere novou sílu ve finále, kde si pomůže možná trochu nuceně scénkou hádky a přetahováním o láhev slivovice a nakonec i zapojením dobrovolníků z publika, kteří si mohou jít „skočit“ přímo na scénu. Opusu ale chybí jasná odpověď na prostou otázku – proč? K čemu? Co chtějí umělci sdělit? Možná, že jen divákům ukazují určitou etapu své vlastní cesty, fázi hledání vztahu k lidovému materiálu. Jenže až příliš mnoho tanečních produkcí v oblasti současného tance vypadá jako výzkum, i když jsou prezentovány jako hotová díla. Je pochopitelné, že praktické problémy brání pětici tanečníků se zázemím v různých institucích pracovat kontinuálně třeba několik měsíců, ale je otázkou, zda se ke společnému dílu takto „nutit“, když hrozí, že projekt zůstane ve fázi jakési neukončenosti. Po taneční stránce jsou ovšem výkony působivé a originálně jsou provedeny i kostýmy (Michala Homolová, Daniel Golík), vytvořené ze směsi přírodních látek včetně lnu, ale také saténových vsadek s potiskem folklorních motivů nebo barevných pentlí. Sukně se točí, vlasy vlají a pot odkapává z čel. Uvidíme, kam bude cesta za poznáním minulosti pokračovat a kdy a kde skončí.

Ženské světy
Dramaturgii prvního večera sestavila šťastná ruka ze tří zcela odlišných kusů. Po cestě za folklórem následovalo fyzické divadlo s názvem Versus dvou performerek – tanečnice Kristíny Chmelíkové a herečky Márii Danadové. A i zde se alespoň na začátku dotkneme lidové tvořivosti – inscenaci uvádí úryvek z pohádky o Červené Karkulce a hlas vypravěčky jako by k divákům promlouval ze staré ohrané desky. Pohádky, které děti poslouchají v dětství, jsou něčím víc, než jen slovy, která mají uspat nebo uklidnit vemlouvavým přednesem, jejich poselství se vrývá do osobnosti. Červená Karkulka se neměla odchýlit z vyznačené cesty a zvyku – kdyby pořádně poslouchala, nikdy by nepotkala vlka. A tak to má být: chodit po vyšlapaných cestách a řídit se pokyny je přeci bezpečné a správné. Nebo ne?

Kristýna Chmelíková a Mária Danadová rozehrávají před diváky několik situací s nádechem absurdity. Balancují na podpatcích, svíjejí se v extravagantním tanci, pokoušejí se o vemlouvavý zpěv anebo usedají na židle vybavené WC sedátky a navozují pro diváky dojem absolutní intimity, až jaksi nepatřičné. Chtějí si dovolit být trapné, šílené, nudné, otravné, nešikovné… A přitom zůstat ženami a dokázat, že na to vše zkrátka mají právo. Pohybové výstupy jsou provázané s dalšími nahrávkami promluv, které odhalují trhliny v ženském nitru a skryté rány, nechybí cynické komentáře. Diváci se baví, ale smích trochu tuhne na rtech. Hudbu dotváří zvukaři přímo na scéně, jde spíše o rytmické ruchy, které dokáží rozvibrovat i samotný prostor divadla. Součástí zvukové kulisy je však třeba i rituál zalévání čaje. Zapojení dvou mistrů zvuku do jevištní akce je bezprostřední. Diváci k němu tentokrát nuceni nejsou, i tak ale pro ně vzniká zážitek téměř fyzický, protože performerky nešetřily očním kontaktem a pohled vždy znamená výzvu.

I následující choreografie patřila ženské dvojici. Taneční inscenace Genuine Transformers se rovněž zabývá různými polohami ženskosti, ale téma rozvíjí až v průběhu představení. Jak naznačuje název, performerky ztvárňují proces transformace, před diváky procházejí jakýmisi třemi rozdílnými stádii. Publikum je v jejich těsné blízkosti a v části performance ženy navazují s diváky fyzický kontakt, což je o to snadnější, když mohou využít prostor nedivadelní – v případě Studia ALTA je to „Obývák“, tedy společenský prostor s kavárnou, který lze přebudovat na scénu, ale se zachováním civilní intimity. V choreografii účinkovaly Kamala Brestica (autorka konceptu a choreografie) a Edita Antolová (místo avizované Terezy Hradilové).

V úvodu choreografie se zdá, že půjde o čistě taneční číslo – obě dívky, oblečené do pohodlných kalhot, mikin s kapucou přes hlavu a s měkkými teniskami s gumovou podešví na nohou se pouští do tanečních variací ve stylu současné vlny street dance. Od jednoduchých side slides po složitější kombinace, měkkost pohybu a rychlá práce nohou pozvolna upoutává pozornost, ale publikum netuší, kam až se představení, které v této fázi vypadá jako taneční „battle“, rozvine. Unisex oblečení naznačuje, že divák nemá zatím vnímat žádnou genderovou vyhraněnost, stejně dobře by tu mohli tančit chlapci. Po úvodní části se obě interpretky zklidní a dynamiku nahradí kontaktní duet, kde důležitou roli hraje pružná tkanina jejich oděvů. V šeru prozářeném modrými a červenými pásy LED světel jejich výstup působí jako z jiného světa. Atmosféra propůjčuje tančícím podobu mimozemských bytostí.

V poslední fázi se před diváky objevují opět ženy, ale zcela proměněné. Ženy s dravou energií, které se chystají vykřičet do světa svůj odpor. Nechybí už ani mluvené slovo, zprvu jasné promluvy o ženské frustraci a touze vyrovnat se mužům se mění v neartikulované zvuky a křik v tisících ozvěn. Dívky spolu soupeří, jako kdyby na sebe jedna vzala všechnu mužskou sílu a pokoušela se podrobit si svou souputnici. Provokativní pohyby erotického tance se proměňují ve frenetický třes. Performerky se dotýkají některých diváků a přenášejí svou zimničnost na jejich těla (podobný princip použila u nás skupina ME-SA v choreografii Bakkheia – recenzi najdete zde). S rockerskými gesty a extatickým tancem na barovém pultě představení končí. Tak jako light design, který dokázal přeměnou barev manipulovat s náladou, je důležitou složkou inscenace také elektronická hudba, která je postupně stále divočejší a útočnější jako samotný tanec. Je možné polemizovat s poselstvím, které choreografie nabízí, ale rozhodně jde o velmi silný zážitek.

Taneční filmová meditace
K festivalu patří i jiné žánry než jen jevištní tanec a také jiné fáze tvůrčí práce než jen premiéry a dokončené inscenace. Do té druhé kategorie patřil Work in progress nové choreografie Milana Hericha, který se účastnil tvorby premiéry Potmehúd, a tak si zaslouží pozornost také. Pracuje na choreografii s (pracovním?) názvem A Solo For Mr. Folk a jeho vystoupení pokračuje v tématu folklóru a jeho využití na jevišti, tak jak je zachycujeme v různých choreografiích už od začátku festivalu. Režii budoucí inscenace má David Zambrano, který je také českým divákům osobností známou, naši VerTeDance mají na repertoáru improvizační večer Ceviche v jeho režii (naši recenzi najdete zde). Ačkoli jeho inscenace není hotová, je zřejmé, jakými směry se ubírá. Její části zatím předvádí odděleně, v trochu revuálním stylu, a není zřejmé, jakým způsobem je nakonec tito umělci propojí do organického celku.

Milan Herich zkoumá formu folklorního mužského tance, která je na jednu stranu silová, na druhou stranu vyžaduje obrovský postřeh a obratnost – dejme tomu srovnatelnou s vrcholnými výkony ve stepu. A ve své práci ukazuje, jak je možné s touto formou zacházet a zachovávat její principy, rytmus a rozložení určitých variací za rozličného hudebního doprovodu, ať je to koncert Sergeje Prokofjeva, klavírní koncert Sergeje Rachmaninova nebo soudobá hudba. Další část se pohybuje v oblasti konceptu a dává publiku méně vodítek: dobrovolníci z publika, potírání tanečníka medem, modré peří. Nabízí se různé asociace, ale také je možné, že všechny prvky jsou použity zcela náhodně a nemají žádný další význam. Mohli bychom uvažovat o odkazu na performera Josepha Beuyse, ačkoli ten nepoužíval peří, dokázali bychom najít asociaci s Divokým západem, klasickým baletem i antickou mytologií. Nebo je to jen potměšilá hra, která neznamená nic.

Choreograf Ján Ševčík přijel na festival prezentovat taneční filmy, které jsou adaptacemi několika jeho jevištních děl. Dvě miniatury a jedna prokomponovaná kompozice, odhalující polaritu lidských vztahů, předvedly slovenský taneční film z žánru dance for camera ve velice dobrém světle. Ján Ševčík je více mužem pohybu než slov, ale jeho práce dostatečně mluví za něj. Ačkoli on sám není přímo autorem záznamu a střihu, jsou filmy vizualizacemi jeho představ, takže o nich můžeme směle mluvit jako o jeho (spolu)autorském dílu. Filmy vznikly na slovenské Vysoké škole múzických umění, kde v posledních letech běžel program, v jehož rámci mohla vzniknout řada tanečních filmů – za tři roky sedmnáct titulů. Práce Jana Ševčíka je jen zlomkem, který diváci viděli na Festivalu tanečních filmů, jenž v kratších či delších intervalech představuje tanečně filmovou tvorbu po celý rok (a to ve Studiu ALTA).

Film Povedal som TY vznikl s tanečníky SĽUKu a opět využívá motivu folklorního tance. Úvod však naznačuje, že půjde spíše o současný tanec. Černobílý film střídá úsečně střihy, záběry na prostor ohraničený výseky světla, pěkné kombinace horizontálního pohledu a záběrů shora, tanečníci jako vojáci. Záběry působí výtvarně a souměrně, práce se světlem musí být působivá i při sledování choreografie přímo na scéně. Přes tanec s vlastním stínem se dostáváme do volné krajiny, která je možná jen představou tančícího. Kroky a výskoky energického tance naplňují jeho mysl radostí a představou pohybu ve volném prostoru, s měkkou zemí pod nohama. Namísto elektroakustické hudby se rozezní housle.

Poctu silovému mužskému tanci vystřídala pocta ženě a ženskosti – Adelaars, film, který získal druhou cenu na festivalu Fiver 2014 ve Španělsku. Mísí se v něm jako v ostatních realita a fikce. Zaujme pohledy na detaily jen zpola osvětleného ženského těla a snovou atmosférou. Je inspirovaný mongolským rituálním tancem, který pracuje se symbolem orla (adelaar je orel v nizozemštině, prvním impulsem pro tvorbu byla zřejmě stejnojmenná píseň). Jeho zrození a let představuje cyklus v přírodě i v životě. Je zvláštní, že ačkoli jsou hudební skladby provenience nizozemské a australské, z filmu jako by byl cítit spíš rytmus španělského bolera. Kamera se soustředí na ženské paže, připravené k letu – ať už u žen zahalených do černých sukní, ale s odhaleným torzem, které provádějí svůj rituál na poušti (jediná drobnost prozrazuje trikovou podstatu záběru – statická oblaka na pozadí, jinak by byla iluze dokonalá), nebo u ženy, která je uzavřena v industriálním prostoru, ale z obrazu druhých žen čerpá sílu a odhodlání pro vlastní „let“.

Třetím snímkem, který tentokrát propojuje mužský a ženský svět dohromady, jsou Personal Pronouns (Osobní zájmena). Je prý spojením dvou choreografií, které měly původně rovněž svou jevištní podobu. Funguje však znamenitě i bez jakékoli doprovodné informace. Diváka vtahuje do dvou odlišných prostředí, obývaných dvěma páry, jež jsou ale ztvárněny stejnými tanečníky, nabízí tedy různé interpretace – nebo rezignaci na interpretování a nabídku pouze jít s proudem vysoce stylizovaných obrazů. Pobořený dům s úzkostnou atmosférou je domovem dvojice, které dominuje agresivní muž. Louka, na níž se třepotají čerstvě vypraná prostěradla jako znak absolutní čistoty, patří páru, který k sobě hledá cestu skrz dotek-nedotek. Kontrast černé a bílé, který se opakuje i v kostýmech, vůbec nepůsobí šablonovitě. Může to být realita a proti ní postavený sen utrápené ženy o lepším životě, může to být „předtím“ a „potom“, a to v obou směrech (i když my rádi věříme na happyendy). Nechybí motiv krve, tekoucí, vše očišťující vody a pohled na dívku jako zosobnění Millaisovy Ofélie. Celý film je velmi výtvarnou podívanou, objevují se v něm i motivy folklóru, ale nijak vemlouvavě. Tanec je taková ta „tradiční“ moderna, estetická a úhledná. Film je sám o sobě jedním dlouhým obrazem, připomíná také dílo Jaroslava Čermáka, snad proto, že jeho Černohorky mají stejně zádumčivý výraz jako hlavní hrdinka. Motiv vody pomáhá k ponoření se do jeho zádumčivé atmosféry a film nabízí přes dramatické momenty také silné zklidnění.

Festival Hybaj Ho! 2016
20. – 24. října 2016 Studio ALTA Praha
(psáno z 20. a 21. října 2016)

Potmehúd
Choreografie: Csaba Molnár
Tvorba: Lucia Kašiarová, Soňa Ferienčíková, Zdenka Brungot Svíteková, Martin Talaga, Lukáš Homola a host
Hudba: Tomáš Vtípil
Kostýmy: NOVADIVA, Michala Homolová a Daniel Golík
Produkce: ALT@RT
Koprodukce: BOD.Y
Premiéra 20. října 2016 18:30 hod., Studio ALTA Praha

Tanec – Lucia Kašiarová, Soňa Ferienčíková, Zdenka Brungot Svíteková, Martin Talaga, Lukáš Homola a host
***

Versus
Koncept: Kristína Chmelíková, Mária Danadová
Choreografická supervize: Lucia Kašiarová
Autorská hudba: Martin Žiak
Světelný a zvukový dizajn: Milan Slama
Grafický dizajn: Ján Chmelík
Produkce: Záhrada – Centrum nezávislej kultury
Premiéra 18. prosince 2014
(psáno z reprízy 20. 10. 2016 19:15 hod., Studio ALTA Praha)

Interpretace – Kristína Chmelíková, Mária Danadová
***

Genuine Transformers
Námět, koncept, choreografie: Kamala Brestica
Hudba/DJ: Martin Kosorín
Kostýmy: Zuzu Hudek
Světelný dizajn: Ján Ptačin
Premiéra v roce 2014
(psáno z reprízy 20. 10. 2016 20:15 hod., Studio ALTA Praha)

Interpretace – Edita Antolová, Kamala Brestica
***

A Solo For Mr. Folk
(Work in progress)
Režie: David Zambrano
Choreografie: Milan Herich
Hudba: Sergej Prokofjev, Sergej Rachmaninov, Lajko Felix, Asaf Avidan
Premiéra 21. října 2016 Studio ALTA Praha

Tanec – Milan Herich
***

Intermezza FTF: Portrét Jána Ševčíka
Psáno z 21. října 2016 Studio ALTA Praha

Povedal som TY
(film)
Produkce: Diana Kotzigová
Kamera: Ondrej Synak
Asistent: Matej Pok
Zvuk: Ján Flaškár
Střih: Martin Ďuriška
Grading: Henrik Filo, Štúdio 727
Choreografie: Ján Ševčík
Hudba a zvukový design: Marián Zavarský
Režie: Ľubica Sopková
Tančí – Marek Grega, Ján Ševčík, Adam Ryba, Peter Rakyta, Matej Oškera, Matej Tkáč
Premiéra v roce 2013

Adelaars
(film)
Režie: Andrea Sudorová
Choreografie: Jan Sevcik
Kamera: Andrea Sudorová
Hudba: Dead Can Dance – Song for Sophia, Orkest ID – Adelaars
Tanečníci – Sára Danielová, Maja Miklovičová, Adriana Pinková
Premiéra v roce 2013

Personal Pronouns
(film)
Kamera a režie: Andrea Sudorová
Choreografie: Ján Ševčík
Premiéra v roce 2015

www.hybajho.cz
www.altart.cz