Slovenský tanec v ALTĚ – první ohlédnutí

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Festival slovenského současného tance Hybaj Ho! se po dvou letech vrátil v plné síle do Studia ALTA. Osmý ročník se v něm zabydlí celkem na pět dní, skončí až v pondělí 24. října. Reprezentuje slovenskou současnou taneční scénu, její ráz, trendy, aktuální témata, kterými se naši nejbližší sousedé v nonverbálním umění právě zabývají. Zahrnuje nejen taneční produkce - Studio ALTA se změnilo na centrum vzájemného sdílení, aktivit a setkávání. V pestrém programu ani není možné zhlédnout a zažít úplně vše…
Festival Hybaj Ho! 2016 - Studio ALTA Praha 2016 (foto FB Studia ALTA Praha)
Festival Hybaj Ho! 2016 – Studio ALTA Praha 2016 (foto FB Studia ALTA Praha)


Hravě i závažněji
Jako červená nit se festivalem rozhodně vine téma folklóru. Slovenský současný tanec tyto vlastní kořeny zkoumá a snaží se s nimi vyrovnat mnohem častěji a intenzivněji než ten český. Je to dědictví přiznávané, otevřená inspirace a odkaz, který se ve větší i menší míře dostává do tvorby mnoha tvůrců (i když samozřejmě ne všech). Inscenace, která festival otevřela, se k inspiraci lidovou tradicí hlásí programově.

Potmehúd (potměšilec, šibal, který tropí neplechu ostatním za zády) je název představení, na kterém se podílela pětice slovenských tanečníků, žijících v současnosti v Praze, a k tomu pod vedením maďarského Slováka Csaby Molnára, který není českému publiku neznámý (jeho hravou vizí svobodného projevu s titulem The Ox zahajoval letošní sezonu Ponec, divadlo pro tanec – naši recenzi najdete zde). Hledání „folklorních kořenů“ se pro každého zúčastněného stalo vlastním úkolem. Kde je nacházeli, to každý z nich sdělil formou krátké vzpomínky i v programu inscenace. Na tvorbě se podíleli tanečníci Lucia Kašiarová, Soňa Ferienčíková, Zdenka Brungot Svíteková, Martin Talaga a Lukáš Homola, které na premiéře doplnil jako host Milan Herich, člen Les Slováks Dance Collective. Takto má být inscenace oživena při každé repríze, ke kolektivu se přidá nový člen, který dodává dílu prvek nahodilosti a improvizační složky.

Inscenace samotná má silnější úvodní a závěrečnou část. Hned zkraje upoutá především živá hra houslisty Tomáše Vtípila, který udá rytmus prvních kroků a první etapy vztahování se k lidovému materiálu, k formě hudební i taneční. Tam, kde se hudba i tanec nejvíce přibližují řekněme kodifikovanému folklóru, tam se spojuje energie tanečníků v nejsilnější celek. „V inscenaci Potmehúd se tanečníci snaží znovuobjevit a rehabilitovat tento prapůvodní umělecký projev, zbavit ho muzeálních nánosů a nanovo prožít čirou sílu nespoutané lidové tvorby a přirozené, neumělecké performativnosti. Vytvářejí vlastní originální folklor, inspirovaný vitální a pulzující energií lidového tance – tedy jeho skutečnou podstatou,“ píše se v programu. Tanec působí nejpřirozeněji a nejsilněji tam, kde je inspirace folklórními prvky skutečně čitelná.

Kde se začíná ztrácet, jsou okamžiky, kdy se jednak tanečníci ze své prvotní jednoty, v níž si navzájem předávali pohybové impulsy i udržovali energii celku, rozpadají do skupinek a dvojic, které spolu dále tančí, ale tříští tím také pozornost diváků, jednak tam, kde jako forma převládne současný tanec. Není tu tolik pohybové imaginace, která by skutečně po delší dobu zaujala. I když každý interpret ukazuje vlastní styl, který je stylem jejich individuální tělesnosti, choreograf možná dával až příliš volnou ruku v hledání výrazu, který zkrátka není u každého svébytný. Kontraproduktivní je i adagiové zklidnění dynamiky na scéně podbarvené zvuky fujary, na kterou hraje Zdenka Svíteková. V té chvíli nastupuje pocit únavy.

Inscenace nabere novou sílu ve finále, kde si pomůže možná trochu nuceně scénkou hádky a přetahováním o láhev slivovice a nakonec i zapojením dobrovolníků z publika, kteří si mohou jít „skočit“ přímo na scénu. Opusu ale chybí jasná odpověď na prostou otázku – proč? K čemu? Co chtějí umělci sdělit? Možná, že jen divákům ukazují určitou etapu své vlastní cesty, fázi hledání vztahu k lidovému materiálu. Jenže až příliš mnoho tanečních produkcí v oblasti současného tance vypadá jako výzkum, i když jsou prezentovány jako hotová díla. Je pochopitelné, že praktické problémy brání pětici tanečníků se zázemím v různých institucích pracovat kontinuálně třeba několik měsíců, ale je otázkou, zda se ke společnému dílu takto „nutit“, když hrozí, že projekt zůstane ve fázi jakési neukončenosti. Po taneční stránce jsou ovšem výkony působivé a originálně jsou provedeny i kostýmy (Michala Homolová, Daniel Golík), vytvořené ze směsi přírodních látek včetně lnu, ale také saténových vsadek s potiskem folklorních motivů nebo barevných pentlí. Sukně se točí, vlasy vlají a pot odkapává z čel. Uvidíme, kam bude cesta za poznáním minulosti pokračovat a kdy a kde skončí.


Ženské světy

Dramaturgii prvního večera sestavila šťastná ruka ze tří zcela odlišných kusů. Po cestě za folklórem následovalo fyzické divadlo s názvem Versus dvou performerek – tanečnice Kristíny Chmelíkové a herečky Márii Danadové. A i zde se alespoň na začátku dotkneme lidové tvořivosti – inscenaci uvádí úryvek z pohádky o Červené Karkulce a hlas vypravěčky jako by k divákům promlouval ze staré ohrané desky. Pohádky, které děti poslouchají v dětství, jsou něčím víc, než jen slovy, která mají uspat nebo uklidnit vemlouvavým přednesem, jejich poselství se vrývá do osobnosti. Červená Karkulka se neměla odchýlit z vyznačené cesty a zvyku – kdyby pořádně poslouchala, nikdy by nepotkala vlka. A tak to má být: chodit po vyšlapaných cestách a řídit se pokyny je přeci bezpečné a správné. Nebo ne?

Reklama
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na