Smetana i Wenzig by v Aussigu měli nejspíš radost

  1. 1
  2. 2
  3. 3

První obraz: Libušina síň na Vyšehradě s pohledem na vltavské údolí /namodralé světlo na zadním prospektu/. „V popředí Libuše, bílou řízou oděná… v pozadí v rozličných /ladných/ seskupeních děvy v běloskvoucích řízách… Libuše zvolna se vzdálí, za ní kráčejí děvy….

Druhý obraz: Prostranství na Vyšehradě. V pozadí lípa /sjede na tahu/. Pod korunou její na zvýšeném místě trůn, pod trůnem nádoba s ohněm…jiná s vodou /jen předepsaná třínožka chybí/. V popředí napravo /v inscenaci nalevo/ Chrudoš, okolo něho několik kmetů, kteří mu domlouvají, nalevo /v inscenaci napravo/ Šťáhlav, též několik kmetů okolo v rozmluvě s ním. Mezi oběma uskupeními zase rozmlouvá Lutobor s Radovanem. Leši, vladykové, lid /s početně přece jen skromnějších podmínkách ústeckého operního souboru/.

Výstup 4.: Průvod. Dvě panny předstoupí. Pravá nese desky, levá meč. Za Libuší deset /to jsem nepočítala/ děv dvojřadem. Průvod jde po celém jevišti. Shromáždění se hluboko uklánějí. Libuše vystoupí na trůn. Vpravo /zde vlevo/ postaví se panna desky nesoucí, vlevo /zde vpravo/ druhá s mečem. Ostatní se seřadí na obě strany. 

V tomto duchu inscenace pokračuje, jen zřejmě nezbylo na Přemyslův pěkný statek, takže brána do statku vedoucí otevřena není, ani na pluh, lípy se ovšem shora spustí. Zato zpěv ženců, v libretu předepsaný za jevištěm, je v ústecké inscenaci pojednán jako žánrový obrázek jednoho žence s kašírovanou kosou, kterou přejíždí brouskem, a žneček s hráběmi. Klopotu hrabání listí do koše ovšem provádějí neobratně, příchod Přemysla je navíc uvrhne do strnulého stronza přes celý jeho dlouhý výstup se vzpomínkami na Libuši, než se znovu pustí chutě ku práci, po které však zanechají na jevišti notný nepořádek. Důsledně není v Ústí naplněn ani požadavek, podle kterého se z dálky blíží velké davy lidu.

Jednání třetí však opět ctí scénické poznámky vzorně: Libuše slavnostně oděna /dostane navíc plášť/. Po boku jejím Krasava na koleně klečíc, s druhé strany Radmila taktéž klečíc. Vedle Krasavy stojí ukloněn Chrudoš a Lutobor /oba, to jest i Chrudoš nakonec poklekne také, vedle Radmily stojí Šťáhlav. A při proroctví sice mezi jednotlivými částmi Libuše postupně obejde scénu a v závěru je svým věšteckým vytržením viditelně vyčerpána, ale dle Wenzigových a Smetanových pokynů s očima a rukama pozdviženýma stojí v zanícení prorockém, kterému všichni s očima upřenýma na ni naslouchají.

Eva Urbanová, Severočeské divadlo v Ústí (foto Petr Berounský)

Hudební vznešenost i citlivost

Takto staticky koncipovaná inscenace vyklízí prostor pro hudbu. Při slavnostní předpremiéře 28. září na sv. Václava jako patrona Čech a Moravy a jednoho ze symbolů českého státu toho dirigent Miloš Formáček využil. Vedl hudební nastudování Milana Kaňáka s důrazem na vznešenost ve velebných košlerovských pomalých tempech zhruba dvou a tři čtvrtě hodin hudby. Z plného orchestrálního zvuku dosahoval plastičnosti vypracováním dynamiky a vroucnosti melodických linií, které se dařily hlavně ve smyčcových nástrojích, méně v topornější sekci fléten, hobojů, klarinetů a fagotů, která oblost frází a výrazový předpis dolicissimo tolik nerespektovala. Lesku ovšem představení dodaly žestě, z níž se trojice trumpetistů a pozounistů v Pištěkových červených uniformách Hudby Hradní stráže uplatnila i při předehře na jevišti před spuštěnou oponou. Výrazným kladem hudebního nastudování byl v akustice ústeckého divadla respekt k sólistům i sboru výborně připraveného Janem Snítilem. Škoda, že této výhody využili jen někteří, jiní svůj hlasový fond monumentalizovali v jednotvárných fortissimech majestátní velkoleposti.

Zpívající sochy vedle horkokrevného Chrudoše a náruživé Krasavy

Eva Urbanová je stále charismatickou osobností pro Libuši jako důstojnou vznešenou a ušlechtile dobrotivou kněžnu, kterou ani spor s Chrudošem nepřiměje k ráznější reakci. Pěvecky stále uchvacovala místa naplněná vřelostí jejího barevně bohatého sopránu s promyšleným důrazem na text. Při ústecké předpremiéře však ve střední poloze proznívaly labilně působící tóny bez spolehlivé opory a ostřejší, s námahou dosahované výšky, při kterých se také vytrácela srozumitelnost zpívaného slova.  Stejně tak při vší úctě a obdivu k Richardu Haanovi, je jeho nynější Přemysl spíše vzpomínkou na jeho dřívější excelentní role Sebastiana v Nížině, Jaga v Othellovi, Starosty Mathiase v Polském židovi, Jochanaana v Salome nebo Holanďana v Bludném Holanďanovi. V roli oráče, Libuší vyvoleného za nového knížete, nemohl uplatnit své umění, ve kterém tak brilantně rozehrával různé vrstvy barytonových bídáků v kombinaci ďábelské úkladnosti, vemlouvavé úlisnosti a despotické panovačnosti.  Z mužného oráče zůstal v jeho podání poklidný dobrácky nestor, podobný Lutoborovi, v podání Pavla Vančury se skvělou deklamací moudrému smířlivému starci, který vzkypí při odehnání Krasavy spíše „z povinnosti“. Vedle jeho výkonu Petr Matuszek jako uvážlivý Radovan zbytečně přepínal hlas stereotypně vznešeným forte.  To Alžběta Vomáčková uplatnila svůj mezzosopránový hlasový potenciál mnohem variabilněji a plně využila svůj počáteční výstup v menší roli rozvážné Radmily. Spolehlivý tenorista Jan Ondráček se držel ve výrazu předepsané smířlivosti pokorného Šťáhlava.

Reklama
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na