Smetana se nehraje tolik jako dříve, říká muzikoložka Olga Mojžíšová
Začneme významnou událostí spojenou se Smetanovým jménem – festivalem Smetanova Litomyšl. Pociťujete nějaký vývoj v dramaturgii festivalu v posledních dvaceti letech?
Každý festival se nějakým způsobem vyvíjí, reaguje na aktuální situaci a dramaturgii určuje řada různých aspektů nejen uměleckých. Hlouběji do jeho dramaturgie nevidím, vnímám celek programu zvnějšku. V některých letech jsem měla i dojem, že Smetana ustupuje do pozadí poněkud více, než by se na smetanovský festival slušelo. Ale to mohlo být třeba i důsledkem zcela prozaických a provozních okolností, s nimiž se dramaturgie (asi každého) festivalu musí vyrovnávat. To mi nepřísluší soudit. Smetanova tvorba není sama o sobě příliš rozsáhlá a nabídka takového festivalu musí být pestrá a atraktivní. Tak jako u jiných festivalů se tu proto v posledních letech objevují i záležitosti, které přesahují obvyklý rámec klasické hudby. Vidím v tom snahu festival odlehčit, více zpopularizovat a přilákat co nejširší spektrum publika. Operní dramaturgie festivalu je také určována, a ve Smetanově případě nepochybně i omezena, nabídkou českých operních scén. Smetana se všeobecně nehraje tolik jako dříve a nabídka jeho operních titulů tak nebývá příliš bohatá. Limity jsou navíc i v jevištním prostoru, který má Smetanova Litomyšl k dispozici. Na druhou stranu Smetanova Litomyšl v minulosti některé smetanovské inscenace iniciovala – vznikly v koprodukci festivalu s divadly. Jen s Národním divadlem jich bylo několik. To je velmi záslužné působení festivalu směrem do divadelního terénu. Pozitivní je, že o festival je velký zájem, bývá obvykle vyprodaný a lidé se na něj rádi vracejí. Jsem ráda, že má mezi našimi hudebními festivaly pevné místo a nenese Smetanovo jméno jen formálně.
S festivalem je spojené jméno Zdeňka Nejedlého. Jak vnímáte jeho dědictví v oblasti smetanovského bádání?
Rozhodně ne černobíle. Nejedlý mnoho věděl nejen o Smetanovi ale i o velmi širokém hudebním a historickém kontextu a pro Smetanu obecně hodně vykonal. Přestože se dopustil, ať vědomě nebo nechtěně, i řady omylů a zkreslení, které muselo další smetanovské bádání postupně korigovat, jeho aktivity, nejen čistě vědecké, měly v 1. polovině 20. století pro Smetanu zásadní a pozitivní význam. Zejména v oblasti heuristiky jsou výsledky jeho práce nenahraditelné a rozsahem obdivuhodné. Jeho píli lze jen obdivovat, zvláště když nebyl internet, počítače a podobné vymoženosti, které jsou pro nás samozřejmostí. Přitom Smetana zdaleka nebyl jediné téma, kterým se v takovém rozsahu zaobíral. Vidím to v souvislosti s přípravou edice Smetanovy korespondence – Nejedlý měl k dispozici patrně veškerou jeho tehdy dostupnou korespondenci, kterou si vlastnoručně opsal a jen díky těmto jeho opisům můžeme do edice zařadit i desítky dopisů, které jsou dnes už nezvěstné. A podchytil i mnoho dalších pramenů včetně svědectví pamětníků, které nám při edici pomohly. Záhy po vzniku Československa formuloval první velkoryse koncipovaný a komplexní projekt souborné edice Smetanova díla a písemných pramenů. Podílel se také významně na vzniku instituce, která měla pečovat o Smetanův odkaz a starat se o jeho popularizaci a propagaci. Byl to Sbor pro postavení pomníku Bedřichu Smetanovi v Praze, pozdější Společnost Bedřicha Smetany. Tento spolek měl ve své gesci všechny základní oblasti smetanovské práce. Původní cíl, Smetanův pomník v Praze, se přes několik pokusů vybudovat nepodařilo, ale až do svého zániku na počátku 50. let se staral o realizaci kritických edicí Smetanova díla. A také založil a 25 let spravoval Smetanovo muzeum a vybudoval základy jeho sbírkových fondů včetně zakoupení skladatelovy pozůstalosti. Nejedlého podíl na všech jeho aktivitách byl naprosto zásadní po stránce koncepční i realizační.
Zároveň byl ale Nejedlý již na počátku minulého století protagonistou řady polemických afér, které domácí hudební život negativně polarizovaly a řadě osobností i ublížily. Velmi problematické pak bylo jeho působení po roce 1948. Tehdy se také mj. silně podepsal na ideologizaci a zpolitizování Smetanova odkazu. Z jeho příkazu vznikla i tzv. Smetanova pětiletka s cílem popularizace Smetany a jeho díla na všech úrovních kulturní politiky, osvěty, vědy i výkonného umění. Takovéto direktivní přístupy nemohou nikdy přinést mnoho dobrého i přes některé pozitivní a přínosné momenty. I když tento megalomanský kult a ideologicky zdeformovaný Smetanův obraz postupně odezněly, stigma privilegovaného autora spojeného s touto dobou a tím i s Nejedlým na Smetanovi ulpívá do jisté míry dodnes. I to může být jeden z důsledků, byť třeba jen latentní, proč se Smetana dnes málo hraje a proč se o něho zmenšil i odborný zájem.
Nedávno byl vydán první díl Smetanovy korespondence, který jste editovala. Jak probíhá práce na takovém vydání a kdy se plánují další díly?
Příprava kritické edice je vždy dlouhodobá a náročná. Nejprve bylo třeba korespondenci shromáždit, tj. dohledat údaje o jednotlivých dopisech a pořídit jejich kopie. Většina je ve Smetanově muzeu, ale nacházejí se i v jiných institucích a v soukromém majetku u nás i v zahraničí, řada dopisů je dnes známá jen z tištěných vydání nebo třeba z aukčních katalogů. Poté se připravily podle jednotných pravidel přesné přepisy dopisů a na jejich základě se formulovala pravidla pro jejich editování. Pak teprve následovala vlastní editace textů a vypracování poznámkového aparátu, který komentuje, pokud možno co nejpodrobněji, obsah každého dopisu. Součástí edice je i popis jednotlivých pramenů, údaje o jejich aktuálním uložení a dosavadních vydáních. To je ve velké a zjednodušené zkratce to základní. Je nutno zpracovat obrovské množství údajů, které se někdy velmi pracně a složitě dohledávají, nebo alespoň ověřují. Ne na vše lze odpověď najít v literatuře, v níž se traduje i řada nepřesností a omylů.
Přípravy k edici probíhaly v několika etapách. Ta první začala již v polovině 80. let, ale začátkem 90. let byla z řady důvodů přerušena. Znovu se přípravy rozběhly od r. 2005, kdy jsme začali s kolegou Milanem Pospíšilem na přípravě edice soustavně a systematicky pracovat. Některé výsledky předchozích příprav jsme mohli využít, ale leccos bylo třeba udělat jinak nebo znovu. Především se změnil stav pramenné základny co do množství dopisů, vlastnických vztahů i evidence, takže jsme museli u dopisů mimo muzeum údaje většinou znovu prověřit, případně zrevidovat. Nově byly k dispozici počítače a veškeré strojopisné podklady se tak převáděly do elektronické podoby. Postupně také vznikala ve spolupráci s Nadací pro dějiny kultury ve střední Evropě databáze, kam se kromě přepisů korespondence ukládaly veškeré další podklady pro edici a její poznámkový aparát. V roce 2014 jsme začali s prací na 1. svazku, během níž se připravené diplomatické přepisy editovaly podle připravených pravidel a do definitivní podoby se upravovaly podklady pro poznámkový aparát, řešila se finální podoba a uspořádání edice jako celku i edice jednotlivých dopisů, vznikaly úvodní studie o historii vydávání Smetanovy korespondence, o Smetanově češtině a němčině v dobovém kontextu, jeho biografie editovaného období a další nezbytné doprovodné texty. První díl edice obsahující korespondenci z let 1840-1862 vyšel v roce 2016, druhý s korespondencí z let 1863-1874 v loňském roce a nyní se rozbíhá práce na třetím dílu (1875-1879). Následovat by měly ještě dva díly dopisů a po nich svazek kompletních obsáhlých rejstříků k edici.
Přináší toto kompletní vydání nějaké nové pohledy na Smetanovo psaní?
Jednak je to objem Smetanovy korespondence. Dosud z ní byly publikovány jen výbory nebo jednotlivé dopisy a zájem se soustředil hlavně na dopisy psané Smetanou. Naše edice by měla podchytit všechnu korespondenci, Smetanou psanou i jemu adresovanou, kterou se do vydání příslušných svazků podaří shromáždit. Kromě toho jsme do edice zařadili i ta korespondenční sdělení, která dnes nejsou k dispozici, ale z dochovaných dopisů nebo z jiných pramenů a literatury prokazatelně můžeme doložit jejich existenci a někdy částečně i jejich obsah. Druhým zásadním momentem byl přístup k textům dopisů. Jedná se o edici kritickou, a to s sebou nese přísnější kritéria odpovídající i mezinárodním standardům. Zatímco dosavadní edice většinou přinášely cizojazyčné dopisy v českých překladech, my je publikujeme v originálních jazycích, tj. v češtině a němčině (další jazyky jsou tu jen sporadicky). Do textů zasahujeme co nejméně a zachováváme Smetanův písemný projev se všemi jeho zvláštnostmi i ev. chybami. Všechny zásahy také definujeme v edičních zásadách nebo jednotlivě komentujeme. Předchozí edice texty většinou upravovaly podle současných gramatických pravidel, a i když se odhodlaly zvláštnosti Smetanova písemného projevu zachovat, hlavně pravopisné chyby a stylistické neobratnosti stejně retušovaly. Zřejmě z obavy, aby nebyly využívány jako důkaz, že národní klasik vlastně neuměl pořádně česky. Součástí našich přípravných prací byla také analýza češtiny i němčiny Smetanovy korespondence, která všechny zvláštnosti velmi podrobně popsala a definovala. V rodině se mluvilo česky, ale Smetanovo školní vzdělání bylo pouze německé – na středních školách byla němčina jediným vyučovacím jazykem a základní školu navštěvoval také německou, aby byl lépe připraven pro vstup na gymnázium. I proto se v němčině již od mládí dokázal vyjadřovat velmi dobře, zatímco češtinu znal především z mluveného projevu a podle toho vlastně i psal. Teprve později se snažil svou mateřštinu zlepšit a některé dopisy ukazují, zvlášť byl-li v dobrém rozmaru nebo si potřeboval dát záležet, že se i v češtině dokázal vyjadřovat obratně, ale to manko dané absencí českého vzdělání zcela odstranit nemohl. Ale čeština v té době také ještě nebyla pevně kodifikovaná a tehdejší pravidla tolerovala leccos, co se dnes považuje za chyby. Řada Smetanových „chyb“ tak v tomto kontextu chybami vlastně nebyla a nebyl na tom rozhodně hůř než řada jeho současníků, například kolegů z divadla.
Kromě těchto aspektů není takováto edice jen čistě muzikologickou záležitostí. Vzhledem k šíři problematiky, která se v ní vyskytuje, obsahuje informace z širšího historického, společenského a kulturního kontextu a může tak být cenným zdrojem informací i pro jiné společenskovědní obory. A informace z ní byly využity např. i při medicínských výzkumech Smetanova zdravotního stavu.
I přes nespornou klíčovou roli Bedřicha Smetany ve vývoji české hudby i kultury dosud nemáme kompletní kritickou edici jeho děl ani vydaný tematický katalog. Jak si vysvětlujete absenci této klíčové literatury?
Prvním pokusem byla edice Souborná díla Bedřicha Smetany, kterou založil Zdeněk Nejedlý v poválečné euforii Smetanova kultu. První svazek Skladby z mládí do r. 1843 připravil sám, editorem Prodané nevěsty byl Otakar Ostrčil a Nejedlý ji po jeho smrti dokončil. Pokračování však ztroskotalo na časové a finanční náročnosti tohoto monumentálního projektu. Kromě toho byla edice sice reprezentativní, ale pro běžné využívání velmi nepraktická Na konci 30. let vznikl projekt kritické edice Studijní vydání děl Bedřicha Smetany, která ve 40. a 50. letech postupovala poměrně rychle. Byla to týmová práce v čele s Františkem Bartošem, erudovaným editorem a znalcem širokého kontextu smetanovské problematiky. Paralelně vznikala z iniciativy Mirko Očadlíka také kritická edice klavírního díla. První dva svazky vydané 1944 byly okamžitě rozebrány a v témže roce vyšly podruhé. Po Očadlíkovi edici převzala Hana Séquardtová. V 60. letech se však tempo vydávání zpomalilo a obě ediční řady se zastavily úmrtím svých protagonistů (Bartoš 1973, Séquardtová 1983). Nevydány tak zůstaly Sny a České tance, Viola a některé menší skladby pro dvou- a čtyřruční klavír a pro více klavírů. Většina vydaných titulů dnes už také není k dispozici a potřebovaly by vydat znovu. Stávající edice můžou sloužit jako základ, ale dnešní kritéria se už přece jen posunula dál. Problém je v tom, že za dnešních poměrů jsou souborné kritické edice v podstatě luxus. Jsou to dlouhodobé projekty, finančně i editorsky náročné a z vydavatelského hlediska sice prestižní ale ztrátové. Není dnes snadné sehnat na realizaci prostředky a také dostatek erudovaných editorů.
Tematický katalog připravený Jiřím Berkovcem existuje ve strojopise, ale nebyl vydán kvůli neshodám mezi autorem a nakladatelstvím. Autor navíc jeho původní verzi na přání nakladatele výrazně zredukoval, a to katalogu vůbec neprospělo. Většina údajů je jen ve zkratkách, což mu nepochybně ubralo na dobré srozumitelnosti, ale hlavně tam chybí věcné vysvětlující komentáře, které musel vypustit a které by se tam měly vrátit. Před případným vydáním by tedy potřeboval důkladnou celkovou revizi i proto, že od jeho dokončení (1999) již uplynula dlouhá doba.
Myslíte si, že historická muzikologie, spojená s důkladným studiem pramenů a ediční prací, dnes upadá?
Podle mého je dost na ústupu a je to velká škoda. Pramenný průzkum i editorská práce, které spolu ostatně mohou velmi úzce souviset, jsou namáhavé, časově náročné a efekt nebývá okamžitý, většinou se dostaví za dlouhou dobu důkladné a na venek málo viditelné práce. K této práci je třeba přistupovat s velkou trpělivostí a pokorou a toto není každý ochoten podstoupit. I pod vlivem různých hodnotících systémů je dnes tlak na výkon, kvantitu, rychlý efekt. I když jsou dobře udělané edice, pramenné katalogy a podobné práce ze strany badatelské veřejnosti žádané, zdaleka nejsou hodnoceny tak, jak by si pro svou náročnost a výsledný přínos zasloužily. Pamatuji si, že slovo katalog v názvu práce či projektu bylo svého času nežádoucí a nedoporučovalo se je používat, aby nebyl příslušný výzkumný záměr hodnocen negativně nebo dokonce vyřazen.
Pociťujete nějak dodnes dědictví odvěkých sporů mezi smetanovci a dvořákovci?
Možná zde latentně jakýsi dualismus Smetana – Dvořák stále funguje, ale určitě už ne jako nějaké pokračování prudkých polemik ze začátku 20. století mezi stoupenci Nejedlého a jejich odpůrci, i když se důsledky těchto sporů promítaly formou dílčích kauz dost hluboko do 20. století. Od první republiky byl Smetana velmi hraný a měl mezi našimi klasiky výsadní postavení, za minulého režimu, zejména v 50. letech, byl navíc protěžován ideologicky, Dvořák byl možná víc v pozadí. Teď je situace obrácená. Do jisté míry to může být reakce na ta předchozí období i na ono silně zakódované propojení Smetany s Nejedlým, který Dvořáka, přinejmenším v určitém období, neměl příliš rád. Ale určitě to vyplývá i z rozdílnosti rozsahu a charakteru jejich tvorby. Dvořákovo dílo je velké a v běžném koncertním provozu se může uplatnit většina jeho skladeb (orchestrální a velká vokálně instrumentální díla, instrumentální koncerty, komorní skladby). Navíc se Dvořák stal již za svého života mezinárodně uznávaným skladatelem, v Anglii a v Americe si ho tak trochu i přivlastnili, z čehož těží dodnes. Naopak Smetanova díla se dnes na koncertních programech objevují bohužel spíš výjimečně. Jednak byl a dosud je považován především za národního tvůrce a myslím, že je tak vnímán i v mezinárodním měřítku. Významnou příčinou je ale také nesrovnatelně menší rozsah a struktura jeho tvorby, z níž se uplatňuje jen zlomek. Častěji se hrají kvartety i klavírní trio, z orchestrálního díla pravidelněji vlastně jen Má vlast, švédské symfonické básně a další skladby výjimečně nebo vůbec. Rozsáhlá klavírní tvorba je sice plně srovnatelná s díly Smetanových slavných současníků, ale je interpretačně i posluchačsky náročnější a méně efektní než třeba Chopinovy nebo Lisztovy skladby, a tak ji klavíristé hrají méně a pouze v omezeném výběru. Těžiště Smetanovy tvorby je v opeře, která je realizačně náročná. Výběr se tak pochopitelně soustředí na osvědčené tituly, tj. hlavně na Prodanou nevěstu. Ale to je asi obecnější problém domácí opery, který se obdobně dotýká i Dvořáka – hlavně Rusalka a ostatní mnohem méně nebo téměř vůbec ne.
Smetana je ale také autorem Triumfální symfonie. Má tato skladba šanci na koncertní život?
Triumfální symfonie se nikdy moc nehrála, v dobách minulých asi hlavně proto, že její tematický základ je kromě Scherza odvozen z melodie rakouské hymny. Jako celek zůstávala prakticky neznámá, pouze Scherzo se dříve dost často hrálo, pamatuji si je z nedělních poledních koncertů v rozhlase. Když se v minulých letech několikrát hrála, vzbudila pozitivní ohlas. Přestože se jedná o Smetanovu symfonickou prvotinu, je to dílo kvalitní a životaschopné a určitě by mělo mít v koncertním repertoáru své místo, i když se pochopitelně nikdy nebude hrát tak jako třeba části Mé vlasti nebo symfonie Dvořákovy.
A nakonec: je nějaká Smetanova opera, která vám chybí v repertoáru českých divadel?
Vlastně všechny kromě Prodané nevěsty, ta jediná se na repertoáru drží stále, a to už od Smetanovy doby. I Smetana některé své opery stavěl výš a mrzelo jej, že se nehrají tolik jako Prodaná nevěsta. Ne že by se dnes neuváděly vůbec, ale frekvence jejich nastudování je podle mého až příliš nízká, takže některé tituly jsou už spíš raritou a často také dost rychle z repertoáru zase zmizí. A také četnost představení (v tomto případě mohu soudit jen podle Národního divadla) je hodně nízká. Chápu, že v dnešních podmínkách už není možné mít dlouhodobě na repertoáru všechny Smetanovy opery (což před pár desítkami let alespoň v Národním divadle ještě bylo běžné) a že ani četnost jejich představení nemůže být taková jako kdysi. To asi platí o české operní klasice obecně. Smetanovy zpěvohry představují základ české novodobé opery, jsou to díla nesporných hudebních kvalit, a tak by mělo stát za to hledat cesty k jejich inscenačnímu uchopení, i když je to dnes asi těžší, pokud divadlo nechce zůstat jen na kosmetických úpravách zavedených tradičních šablon. Ale právě o to větší výzvou může být uchopit dílo jinak, netradičně, ale zároveň bez provokativních excesů, které jdou za hranice nebo i proti tomu, co je v libretu, a především v hudbě samotné. Blíží se 200. výročí Smetanova narození v roce 2024, uvidíme tedy, jak k němu české operní scény přistoupí. V minulosti při takovýchto výročích přišlo přinejmenším Národní divadlo s novým nastudováním celého operního cyklu (obvykle býval Smetanův cyklus prestižní záležitostí i pro nově nastupujícího šéfa opery). Zatím to vypadá, že tentokrát tomu tak asi nebude. Snad tedy tento čestný úkol splní ostravská opera, která s postupným nastudováním Smetanových oper směřujícím k jubilejnímu cyklu začala již před několika lety. Doufejme, že se jí to podaří a budiž jí za tuto odvahu dík.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
