Závěr Smetanovy Litomyšle: Má vlast s Jakubem Hrůšou a Českou filharmonií

Smetanova Má vlast s Jakubem Hrůšou skvělou tečkou za letošní Smetanovou Litomyšlí

Finále osmapadesátého ročníku mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl tvořil cyklus symfonických básní Má vlast Bedřicha Smetany. Vrcholné orchestrální dílo, které je základní hodnotou české národní hudby. Důstojná a historická úloha připadla letos České filharmonii s mladým, vysoce talentovaným dirigentem Jakubem Hrůšou, což byla skvělá volba!

Hrůša již nadchl Litomyšl v roce 2014 temperamentní interpretací Orffovy Carminy Burany, o které jsem tehdy referoval s nadšením zde. Povolat představitele mladé generace k interpretaci Smetanova cyklu je výtečná idea. Jaroslav Krombholc, Karel Ančerl i Václav Neumann se profilovali dirigentsky nikoliv ve starším, ale právě v mladším věku, kdy byli plni vitality, elánu a invence. Zmiňuji zejména ty české dirigenty, které český diskofil může pozitivně vnímat z řady digitalizovaných analogových stereofonních snímků České filharmonie s Václavem Neumannem, Karlem Ančerlem, Zdeňkem Košlerem i Jiřím Bělohlávkem, nehledě na možnosti porovnání s nahrávkou Václava Talicha, dostupnou na starších nosičích zvuku. Novou éru ústupu od romantizující interpretace nastoupil v padesátých letech jednoznačně Karel Ančerl, při zachování veliké úcty k Talichovu pojetí. Od sklonku šedesátých let pak tvořivě pokračoval v cestě Ančerlem vytýčené Václav Neumann. Typickým znakem jeho interpretace je klidná monumentalita. Obdobně i Václav Smetáček a Jaroslav Krombholc pěstovali míru zlatého středu v tempech. Nevracejí se již k agogice tempového „vlnění” v rámci hudební fráze. Rafael Kubelík přinesl silný dramatismus s pevnými kontrasty, se stupňováním temp až na hranice extrému a hratelnosti. Nebylo již přineseno vše, co přineseno být může? Toť vždy obrovský úkol pro každého dirigenta, stojícího aktuálně před Českou filharmonií, kterou musí pro své provedení získat. Což pokládám za oříšek pro mladého dirigenta vždy nejprekérnější. Získat si orchestr do té míry svým umem, rozhledem i diplomacií, aby chtěl plnit dirigentovi jeho představy. O Mé vlasti to platí trojnásobně, vždyť je to s trochou nadsázky denní chléb České filharmonie, hráči dílo znají většinou důvěrně a mají na dirigenty sami přirozeně velké nároky.

Závěrečný koncert s mladým, ale již dostatečně renomovaným dirigentem Jakubem Hrůšou byl výborným tahem dramaturgie festivalu. Kdybych měl jen velmi stručně charakterizovat pocit z koncertu, pak bych řekl, že Hrůšova koncepce Mé vlasti je až symbolickým sloučením toho nejlepšího ze známých interpretačních tradic, výše mnou naznačených.

Temperamentní mladý dirigent se do Smetanova cyklu vrhl s plnou vitalitou svého mládí, co však je mnohem podstatnější, s důvěrnou znalostí Smetanovy partitury! S jasnou představou tektonickou, tempickou a dynamickou dílo řídil zpaměti, což sice samozřejmě neříká samo o sobě mnoho (jakoukoliv paměťovou chybu by filharmonie sama vyrovnala, nástupy zde z většiny nepotřebuje), ale jistě to vypovídá o vztahu dirigenta k dané skladbě. Mám pocitově za to, že Jakub Hrůša zná dokonale všechny výše jmenované nahrávky, ale myslím, že ve vlastní cestě interpretace se mu promítají více intuitivně, než racionálně. Jistě má své hierarchie interpretací, to ani nelze jinak. Ale vytváří si vlastní pohledy na tempa, dynamiku a tektoniku, v nichž se jistě snadno promítnou i prvky interpretací předchůdců, ať již cíleně či nikoliv. Jeho gesto je exaktní, ladné, působivé, rozevláté, lze z něho krásně vyčíst výraz hudby, nikterak nepohrdne působivým efektem ve stylu Václava Neumanna, s nímž se gesticky leckdy i shodne, aniž by ho ale jakkoliv napodoboval. Ostatně jeho vrcholné kreace patrně z věkových důvodů ani live vidět nemohl. V jeho pojetí je ale Neumannova typická majestátnost a pochopení pro lyrické momenty, ale zároveň také Kubelíkův dramatismus a sklon k hraničním tempům. Mihne i Ančerlův pedantický smysl pro rytmickou pregnanci. Cítí avíza silně celým tělem, proto všechny změny tempa a dynamiky signalizuje velice zřetelně dopředu.

Leč půjdu na začátek souřadnice a pokusím se charakterizovat jednotlivé části Hrůšova pojetí. Vyšehrad zaujme dynamickým rozvíjením vstupního motivu věštců až po jeho vystupňování do Grandiosa poco largamanta, přecházeje postupně zpět do pianissima. Allegro vivo v unisonu smyčců rozvíjí Hrůša od skutečného pianissima, Smetanou předepsaného, několikanásobnou imitací do velkorysé gradace. Motiv slávy v C dur Più mossa vystihne v plném, pompézním fortovém lesku i tempu.

Vltava zaznívá v počátku Hrůšovi v tradičnější uměřené Neumannově a Bělohlávkově charakteristice temp i v míře akcentace při opakování hlavního tématu, kterou ještě více zvýrazňuje. Plně rozezní téma honitby, polku naopak exponuje v překvapivě velmi uměřeném tempu, jakoby se až obával přehnání do temp na hraně hratelnosti u jiných dirigentů. Po temperamentním tempickém začátku překvapuje plnou racionální kontrolou nad odvíjenými tempy. V L’istessu tempu zkázní dynamiku do jemného, sourodého pianissima. Krásně, v plném napětí vyzní Più mosso pod Smetanovým programním pojmem v partituře – „Široký tok Vltavy” – které již ovšem nasazuje tempicky ve velmi bystrém duchu až po stavbu majestátního motivu Vyšehradu. Závěrečný úsek symfonické básně ztišuje do maximálně zjemnělého pianissima, které mu houslové skupiny filharmoniků zahrají technicky s brilantní jednotou! Dva úsečné akordy jsou skvělou tečkou v plném forte.

Na Šárce si dává dirigent záležet, je jeho dirigentskému temperamentu nesmírně blízká. Vstupní Allegro con fuoco zní vášnivě, až se zřejmou inspirací kubelíkovské silné dramatizace. Vyzdvihuje sólo klarinetu, téma blízké Lisztovu vyjadřování, které hraje první klarinetista filharmonie nádherně čistým a noblesním tónem. Zaujme schopností neobyčejně nosné, kantabilní a krásně plastické fráze v dokonalé intonaci. A to nikoli pouze v tomto místě rozmluvy Šárky a Ctirada s měkkým, hebkým tónem odpovědi violoncell. Vyexponování závěru je sugestivně silně dramatické, vášnivé, doslova nabité výrazem.

Z českých luhů a hájů započne majestátní hymnus v poněkud hybnějším tempu Molta moderata oproti známému Neumannovu pojetí. Dirigent opět ponechává patřičný prostor nádherně doladěným sólovým vstupům klarinetů a hobojů. Housle con sordina v Allegru poco vivu fugového tématu zní v obdivuhodně dokonalém pianissimu (tak tohle by svědčilo našim operním orchestrům, jimž se pod mezzo forte moc nechtívá(!)), tempicky velmi hybném. Hymnické téma lesních rohů v F dur zní Hrůšovi majestátně a technicky v L’istessu tempu zvukově homogenně. Stylizace polkové taneční části zaujme technickou brilancí v ostrém tempu a zvláštně se stupňující naléhavostí při jejích návratech. Spontánní gradace v širokém forte s výraznými, ale účelnými sforzaty zakončuje nádherný obraz krajiny a života českých lidí.

Tábor mne velmi překvapil racionálně vybroušenou stavbou. Ostatně zde se právě Smetana dopracoval řešení, čímž předstihl Lisztovu geniální koncepci této formy. Tři rozdílné části husitské písně povýšil do zcela nových uměleckých poloh. Hrůšovo podání činí z této části cyklu neobyčejně sugestivní skladbu rozvrhem dynamiky a silnou naléhavostí témat, které vyzdvihuje.

Blaník je zvykem spojovat s Táborem, učinil tak i Hrůša, čili cítí tyto skladby jako jistý ideový celek. Opět lyrické momenty vyzdvihuje podobně jako Václav Neumann, který právě důrazem na jejich preferenci obohatil interpretaci Mé vlasti. Hrůša nechá prostor pro vyznění sól skupiny dřev. Idylické pastorální téma Blaníku vyznívá naplněno až posvátným klidem, ale barevně a nosně, v harmonické imitaci hoboje a klarinetu nad prodlevou smyčců. Technicky brilantně zahrané! Závěrečná fráze husitského chorálu zazní výrazně v sólu lesního rohu v Tempo di marcia a je de facto povelem k nástupu velkého pochodu. Tato postupná cesta k velkolepému vrcholu, dirigentsky v tektonice obtížná, vyšla Hrůšovi přesvědčivě. Trochu jsem měl obavy, zda se mohutné forte podaří vyexponovat, zda nebylo předčasně vyčerpáno, jako se mi jevilo ve vstupním Vyšehradu. Ne, filharmonie má impozantně plné fortissimo a veliká vlna Grandiosa ve spojení s motivy věštby a Vyšehradu se v cestě k vrcholu podařila výborně. Vivace je poté codou, která celý cyklus dynamicky završuje. Je obdivuhodné, jakou míru klidu v sobě nachází mladý dirigent, jehož by přemíra zjevného dirigentského temperamentu mohla snadno svádět do předčasných forte, nad něž by se vrcholy nemusely vydařit.

Přeplněné zámecké nádvoří okamžitě po doznění výrazově silného Hrůšova provedení reagovalo bouřlivým aplausem, voláním bravo, pískotem. Ovace ve stoje se rýsovaly nezvykle spontánním povstáním publika naráz jako jeden muž. S trochou nadsázky řečeno provedení cyklu diváky doslova zvedlo ze sedadel. Výrazově strhující, emocionálně působivá interpretace vždy zapůsobí obdobnými rezonancemi. Česká filharmonie se předvedla jako orchestr zvukově vyrovnaný, intonačně pevný, výsostně zvukově kultivovaný, dynamicky schopný široké škály od jemných pianissim po břeskná, plná fortissima. S bezvadnými sóly dřevěných dechových nástrojů!

Zahajovací koncert Pražského jara (fotoreportáž z něj, jsme přinesli zde) jsem sledoval prostřednictvím televizního kanálu art, ne tedy přímo. Má vlast v Litomyšli se mi ale celkově líbila interpretačně mnohem více, především přirozeností nehledané spontaneity výrazově nabité interpretace, která nechtěla přinášet zcela zjevně jakési po nocích „vydedukované” originální prvky za každou cenu. Stylizace lidové melodiky zněly naprosto přirozeně v tempech, zatímco lotyšský dirigent ji svými tempy devalvoval, až doslova trivializoval, nestačil jsem se místy ani dosti divit. Docela prostě řečeno, provedení dirigenta Jakuba Hrůši mělo v sobě energii, takzvaný „šmrnc” a přirozený půvab. Tempicky živá interpretace se tu spojila s uměním veledůležité míry uměřenosti. Tím dovedla udržet posluchače v napětí po celou dobu bez přestávky hraného cyklu.

Bravo Jakubovi Hrůšovi, bravo České filharmonii za výborně soustředěnou hru, která tak úspěšně zakončila letošní Smetanovu Litomyšl 2016 a vzbudila oprávněně emoce posluchačů koncertu, a to jak uvnitř, na zámeckém nádvoří, tak v prostoru litomyšlského zámku na veliké obrazovce. Bravo, že Smetanovo dílo zapůsobilo emotivně na spousty mladých posluchačů! Tak má vypadat propagace geniálního klasika české národní kultury! Vynikajícím a plně přesvědčivým provedením!

Hodnocení autora recenze: 100%

Smetanova Litomyšl 2016
Velké finále
Dirigent: Jakub Hrůša
Česká filharmonie
3. července 2016 Zámecké nádvoří Zámek Litomyšl

program:
Bedřich Smetana: Má vlast

www.festival.smetanovalitomysl.cz