Smetanovo barevné Tajemství v Litomyšli mile překvapilo

V časech ansámblových divadel nebyl problém udržovat ze Smetanova odkazu soustavně alespoň čtyři díla, Národní divadlo v Praze bralo jako samozřejmost, že mělo k dispozici kompletní odkaz Smetanův, ale i Janáčkův. I taková Plzeň, čili divadlo podobné charakterem Ostravě, dokázala uvést smetanovský cyklus roku 1974 bez větších problémů. Měla ovšem v interním úvazku šestadvacet sólistů, jejichž povinností bylo obsáhnout široký repertoár v rámci svých pěveckých oborů. Pokud má dnes Ostrava jen šest angažovaných sólistů, jest podobný cyklus takřka gigantickým činem, když navíc Smetana už není přirozenou oborovou výbavou mladších pěvců. Sehnat dobrá obsazení v české tvorbě “lovením” hostů jest pro šéfy zřejmě mnohem obtížnější než v nedávné minulosti.

Pokud šéf ostravského souboru pan Klecker pravil na operní ouvertuře, že z plánu obsazení, které si vytvoří v představě, zůstane v reálu zhruba dvacet procent, musím mu dát za pravdu v pocitech z pěveckých výkonů večera. Pokud bychom měli opravdu nároky minulých dob interpretací Bedřicha Smetany, ovšem včetně šancí natáčení pro rozhlas, gramodesky…  Ano, asi tak dvacet procent by bylo opravdu realitou. Ale my dnes nečekáme zázraky. Na postavu Víta, což ještě není náročností ani Ladislav Podhajský, ale ani Jeník, není mnoho alternativ, na Alfreda v Traviatě v italštině jich bude patrně více, neb je možno získat mladé talenty ze zahraničí, které se ale nebudou chtít učit role česky. A jsme v onom začarovaném kruhu interpretace české klasiky.

O Smetanově Tajemství, které znamenalo roku 1878 pro autora veliký úspěch, tak jako předchozí Hubička, lze říci, že náleží do vrcholné tvorby skladatele. Sám Smetana pokládal své Tajemství za kompozičně nejdokonalejší operu. Typy z prostředí českého maloměsta, quasi komický strašidelný humor romanticky podbarveného děje, ale především motivická semknutost je zde mistrovská. Smetanův dramatický cit, jeho formální konciznost je mimořádná, není třeba nikde provádět škrty. A pokud snad ano, tak jen dílčí, nevýznamné.

Přesně z výše řečené charakteristiky jako by chtěla vzejít tato barevná, půvabná, ale zároveň i flexibilní scéna zjevně silně talentovaného Davida Janoška, zobrazující dobře vnitřní výraz, vnitřní realitu Smetanova díla. Rovněž kostýmy Evy Jiřikovské jsou se scénou barevně příjemně doladěné. Samozřejmě, vše se vždy odvíjí od režijní koncepce, kterou přivezl na sever Moravy šéf opery z jihu Čech Tomáš Studený. Měl šťastnou ruku, vytvořil vkusnou inscenaci, která se snaží jít především do psychologie lidských vztahů, neexperimentuje tam, kde to není potřebné. Ostatně musel vytvořit s ohledem na smetanovský cyklus per futurum inscenaci nadčasovou, kompaktní, bez zbytečných aktualizací.

Copak není námět libreta Elišky Krásnohorské na dnešní dobu jako ušitý? Lidé se hodnotí podle peněz, mamon je dnes určující, za chudobu se lidé stydí, kdo přijede luxusním fárem, je “pán”, kdo jen běžným autem, jest “nikdo”… Hrozné. Ale není to v tomto dávném příběhu až nezvykle aktuální téma? „Ó, plémě, říci tys’ nám příliš chud, s tou hanou dvacet let se potýkám, a život můj je klopot, práce trud… Ač boháčem se býti zdám, a přec jsem chud a zadlužen a chud!” Kolik lidí by si dnes tato slova Kalinovy skvostné árie mohlo denně zapět či aspoň zarecitovat? Takže nechme nicotného povídání, že Smetanovy opery jsou dnes málo nosné. Tajemství jako příběh –  i bez Smetanovy geniální hudby – je přece aktuální až moc!

Tomáš Studený vytvořil zajímavě barvitou inscenaci s pěknou jevištní polyfonií vztahů na konci prvního dějství – Vít s Blaženkou, Jirka zvoník, Skřivánek. Krásně udělaná scéna! Velmi dobře jsou promyšleny i velké ansámblové a sborové scény, vhodně působí i drobná symbolika, podávání košíků z jedné strany jeviště na druhou či ve třetím dějství symbolika chmelové šišky.

Pěvecké obsazení, jak jsem již nerad naznačil, neb mnohem raději píši chválu, není zcela optimem, jaké bychom si přáli pro reprezentativní typ festivalového představení špičkové půdy Smetanovy Litomyšle. Plně obstojí, a to i ve srovnání s osobnostmi zlaté éry české opery, oba barytonisté večera. Oběma bravo! Jevištně působivý Kalina Martina Bárty, s krásně zvučným, nosným barytonem, způsobem frázování, vzornou výslovností, dikcí. Nezapadne mu v prostoru přes orchestr, jemuž se do skutečných pianových dynamik nikterak nechce, ani slovo. Krásně má nastudovánu působivou árii, promyšlenou do detailů. Ale totéž platí v menší roli Mistra zednického Jakuba Kettnera. Dokonalé frázování, bezvadná dikce, srozumitelnost slova na výtečnou! Proč to takhle nejde všude kol dokola? Přidám rovněž plně srozumitelného Víta Tomáše Černého, jehož kantiléna, způsob vedení plynulých, kultivovaných lyrických frází upoutá, včetně pěkného vokálu í, na němž ryze technicky role Víta značně stojí. A velmi hezká mezza voce („Nuž dobrou noc, má beruško, má ženuško“; nebo hebké, blachutovsky kulaté: „Pojď má Blaženko, pojď, buďme chudi spolu..“). Ano, pěvecky kvalitní Vít má zase trochu handicap ve zřetelném jevištním nepoměru otce a syna, holt nemůžeme si dovolit chtít mnoho, pěvecký projev je v opeře přece jen prioritou, není-li zrovna po ruce obé.