Smetanovo kvarteto, „kapela v sukních“ – i skladatelská bojácnost

  1. 1
  2. 2

Večer skladeb Pavla Bořkovce
Pavel Bořkovec je jeden z nejvyrovnanějších a nejharmoničtějších zjevů v české moderní hudbě. Snad nejcharakterističtějším znakem Bořkovcova způsobu práce jest od prvních počátků až do dnešní doby velký smysl pro technicky čistý, úsporný projev. Z Bořkovcovy hudby nemůžeme mít jiné dojmy než čistě hudební. Přesto však při poslechu většiny jeho skladeb máme ještě jeden zcela určitý pocit. Pocit radostnosti, která se projevuje rytmicky, melodicky i tempově. Bořkovec si během let pomalu, ale jistě vytvářel svůj vlastní styl, jehož vývoj jsme mohli dobře pozorovat na sobotním koncertě Umělecké besedy. V prvním smyčcovém kvartetu (jednovětém) je v pomalých částech patrný vliv Sukův, avšak způsob myšlení již v mnohém připomíná Bořkovce dnešního. Jsou to hlavně drobné rytmisované a pohybově kontrastující střední části. Largo z Partity pro klavír zde zastupovalo takzvaně „konstruktivistické“ období Bořkovcovo, jež vyústilo později do nynějšího autorova výrazu, který byl velmi dobře charakterisován následujícími Dvěma skladbami pro klavír. Z nich zvláště v rondu jsou obsaženy všechny prvky Bořkovcova myšlení, jak je známe z hudby Krysaře. Dechový kvintet z roku 1932 nemá ještě onu stavebnou sevřenost jako například Nonet, přesto však hlavně po rytmické stránce je již velmi osobitým projevem. Obě závěrečná čísla programu, Sonatina pro housle a klavír a Nonet patří mezi současné vrcholy Bořkovcovy tvorby. Zde již je spojena čistota komposiční práce s citovou bezprostředností, úspornost prostředků s maximem hudebního výrazu a vyrovnanost stavebná i vnitřní s českým, lépe řečeno slovanským projevem, charakteristickým zvláště pro rychlé části (poslední věta Nonetu). V dnešní době, kdy potřebujeme každého skutečně poctivého umělce, musíme si hudby Pavla Bořkovce cenit tím víc, že její platnost je v nejlepším smyslu všeobecná – mezinárodní. Vesměs velmi dobrá reprodukce skladeb byla svěřena Českému nonetu a jeho členům, dále pak E. Leichnerovi, J. Hájkovi a dr. V. Holzknechtovi.
(Svobodné Československo – 15. 3. 1946)

L. Bertlová – R. Kubelík
Na svém – v této sezoně již třetím – samostatném koncertě provedla houslistka paní Ludmila Bertlová-Kubelíková, za doprovodu Rafaela Kubelíka, skladby V. d´Indyho, J. S. Bacha, Jana a Rafaela Kubelíka, A. Chačaturjana a K. Szymanowského. L. Bertlová si během let vytvořila svůj vlastní reprodukční styl, který se nezměnil ani při jejím úterním vystoupení. Problémy intonační, smykové i přednesové zůstávají však stále nedořešeny. Houslistka hrála na krásný nástroj po Janu Kubelíkovi a její výkony měly velký ohlas u společenského obecenstva.
(Práce – 21. 3. 1946)

Hudba opatrná a mladá
Na sobotním koncertě České filharmonie byla po úvodním, chorálově stavěném Památníku Lidicím od B. Martinů provedena poprvé jakási suita pro smyčcový orchestr od Ilji Hurníka pod názvem „Matčin zpěvník“. Pro naši mladou skladatelskou generaci typu Hurníkova je charakteristická důsledná opatrnost – můžeme říci bojácnost – v celém postoji k hudební tvorbě. Jednou z nejpřednějších starostí této mládeže je snaha o technickou dokonalost skladby. Za technicky dokonalou považují skladbu, pracovanou v nějaké osvědčené formě, zvukově a harmonicky nevýbojnou, uměřenou do všech důsledků, ve které se z hlediska školského nevyskytují žádné hrubé chyby. Tvrdí-li ještě tito mladí hudebníci, že revolučnost spočívá dnes v návratech k starému a osvědčenému, protože avantgarda je prý přežitek, jsou to vše velmi zajímavé skutečnosti, v postoji mladých k umění poněkud neobvyklé. Hurníkova skladba je důsledně homofonní, konsonantní a přísně tonální. Pracuje výlučně s materiálem, který byl již dávno využit. Výsledek je naprostá strukturální neměnnost, šeď a jednotvárnost invenčně chudého hudebního proudu, který nemůže být oživen ani – ve skladbě převládající – neosobitou melodikou. Formální stavbu, komposiční práci ani rytmickou vynalézavost zde nenajdeme. Zbývá tedy opatrnost (nebo neschopnost používat jiného materiálu) a úplný nedostatek temperamentu, což oboje je v zásadním protikladu s Hurníkovými čtyřiadvaceti lety. Následující Axmanův Klavírní koncert je lepší v rytmických částech a patří mezi nejzdařilejší autorovy skladby. Dobře stylisovaný klavírní part zahrál s naprostým stylovým porozuměním a velkou úhozovou i stavebnou kulturou prof. F. Rauch. Závěrem byla provedena Janáčkova Sinfonietta. Svou živostí, citovou bezprostředností a strhujícím temperamentem je tato skladba jedním z nejmladších děl celé naší hudby a rozhodně nejmladší ze všech skladeb provedených na tomto koncertě. Velmi dobře hrající Českou filharmonii řídil Rafael Kubelík.
(Svobodné Československo – 27. 3. 1946)

Kapela v sukních
Pod záštitou pana britského velvyslance P. B. B. Nicholse byl v neděli dopoledne uspořádán v karlínském divadle koncert skotské lidové hudby a tanců v reprodukci vojenské skotské národní kapely. (…) Kapela je složena z osmi dudáků a šesti bubeníků, kteří jsou pouze vedeni – nikoliv řízeni kapelníkem. Všichni členové vynikají neobyčejnou, vpravdě vojenskou kázní, která se projevuje v každém detailu jejich vnějšího vystoupení. Hudebně jsou jednotlivé skladby stavěny zásadně na prodlevách, což je ostatně pro dudy charakteristické. Jejich forma je velmi jednoduchá a založena na četných repeticích. Barevné a dynamické možnosti této kapely jsou zcela omezené, a přesto ani jeden výkon v nás nevzbuzoval nudný dojem. Pozoruhodná je také energie, projevující se v sólových tanečních výstupech (krásný mečový tanec). Sympatický soubor, vystupující v tradičních skotských krojích, byl přijat s velkým nadšením a jeho výkony zanechaly jistě velkou odezvu i v odborných kruzích.
(Svobodné Československo – 2. 4. 1946)

Smetanovo kvarteto
Smetanovo kvarteto je mladý komorní soubor, složený z nedávných absolventů konservatoře, nyní většinou členů České filharmonie. Již svým prvním celovečerním koncertem v podzimní sezoně se soubor zařadil mezi naše nejpřednější komorní sdružení a sobotní koncert v Knihovně toto čelné umístění znovu potvrdil. Jedinou a hlavní nevýhodou Smetanova kvarteta je jistá zvuková nevyrovnanost, která je však zaviněna hlavně nedostatkem lepších nástrojů a v druhé řadě dosti patrnou nervositou primaria J. Rybenského. V intonaci, souhře a smyslu pro detailní, avšak stylovou vypracovanost je úroveň kvarteta vynikající. Jako první číslo zajímavě sestaveného programu byl proveden Ravelův Smyčcový kvartet F dur. Reprodukce tohoto zvukově, rytmicky i stavebně obtížného díla byla skutečně vynikající. Bezvadné frázování, velký smysl pro barevnou diferencovanost projevu a hlavně úplné pochopení Ravelova komposičního slohu jsou hlavní klady provedení. Janáčkův druhý kvartet byl zahrán se zdůrazněním dramatických složek skladby, zatímco prvky lyrické nebyly vyzdvihovány. Zvláště zde upoutal velký temperament, který se nebál někde i zvukového přepětí. V Mozartově kvartetu C dur Disonantním chyběl souboru větší smysl pro průhledný mozartovský zvuk a precisnější vypracování technické. V celku však i tato reprodukce byla vynikající, zvláště ve stylovém členění dynamickém. Smetanovo kvarteto není dnes již pouze umělecká naděje, nýbrž hotový soubor, od kterého očekáváme další práci.
(Svobodné Československo – 1. 5. 1946)

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments