Soňa Černocká: Pracovat s Lobkowiczkou sbírkou je velká radost a zároveň velká zodpovědnost

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Dokončili jste katalogizaci Lobkowiczkého hudebního archivu. Jaké úkoly vás čekají nyní v souvislosti s celou knihovnou?
Fondy knihovny jsou přístupné badatelské veřejnosti, v současné době je ovšem kvůli koronavirové krizi studovna dočasně uzavřena. Ale o to více máme žádostí o případné reprodukce z fondů pro vědecké účely. Probíhají zde i výukové programy, které se v současné době převádí do on-line prostředí. Další naše projekty jsou konzervátorské. Za všechny bych uvedla zpracovávání jedné sice poměrně malé, ale velmi významné části archivu – sbírky uložených negativů. Což je materiál, který je v ohrožení i z hlediska fyzického, protože má omezenou trvanlivost. Negativy jsou často sto i více let staré, je tedy nasnadě, že se musejí v dohledné době zpracovat. Optimální stav je jejich naskenování a uložení ve vhodných obalech a prostředí, s tím, že v budoucnu se k jejich studiu budou používat už jen digitalizované obrazy této sbírky. Dokončili jsme katalogizaci hudebního archivu, o které jste hovořila s kolegou Petrem Sloukou. A nyní před námi je úkol opravdu náročný – postupná katalogizace celé knihovny.

V jakém stavu je knihovna po této stránce nyní?
Kompletně nebyla knihovna zpracována nikdy a jediný její celkový soupis pochází z 19. století. Tehdy byla reorganizována podle obsahu, katalogy reflektovaly její uložení. Vznikl jeden velmi stručný místně systematický soupis, tedy uspořádaný podle oborů a signatur, a druhý soupis abecední. Ten je sice o něco podrobnější, byly však do něj zase dopisovány věci i dodatečně, takže někdy abecední pořadí úplně neodpovídá. Tyto dva rukopisné soupisy jsou jediné pomůcky, které k celku knihovny máme, a do dneška používáme. V době, kdy byla knihovna uložena v Národní knihovně, vznikly některé dílčí soupisy vybraných částí fondu, například rukopisy ovšem nebyly zpracovány nikdy.

Zleva: Soňa Černocká, Petr Slouka, Kathryn Libin a Alison DeSimone při katalogizaci hudebnin (zdroj lobkowicz.cz)

Proč myslíte, že se toho nikdo nechopil?
Je to velmi náročný projekt – potřebujete tým odborníků na jednotlivé oblasti. Něco jiného je rukopis středověký, něco jiného jsou rukopisy novověké, další specializaci vyžaduje popis iluminací, máme tu rukopisy v latině, řečtině, hebrejštině, češtině, němčině, dokonce jeden maďarský rukopis…

Maďarský rukopis?
Je to jeden z několika málo středověkých maďarských rukopisů uložených mimo území Maďarska. Ano, to je celkem zajímavost.

Nebyla zpracována ani část rukopisů?             
Výjimkou jsou rukopisy řecké. Ty byly zpracovány francouzskými badateli Jean-Marie Olivierem a Marie-Aude Monégier du Sorbier v rámci specializovaného projektu, soupisu řeckých rukopisů na území Československa. Vyšel v Paříži v 80. letech a jsou do něj zahrnuty i rukopisy uložené ve fondech Lobkowiczké knihovny. Jinak byly vydány jen soupisy některých vybraných částí fondu. Katalog italik, který zpracovala Jaroslava Kašparová, a hispanik, sestavený Oldřichem Kašparem. Dále se dočkaly pozornosti některé z osobních knihoven, které se v rámci fondu dochovaly a podařilo se je identifikovat. Jedná se o velmi cenné pomůcky, ale jde o tištěné soupisy známé většinou jen omezenému okruhu odborníků, navíc místy vyžadují aktualizace. Relativně nedávno, v roce 2009, vyšel velmi kvalitní soupis prvotisků Lobkowiczké knihovny, který zpracoval Kamil Boldan. Prvotisky jsou dohledatelné také v rámci stručné mezinárodní on-line databáze. V případě budoucí katalogizace existující tištěné soupisy, které jsou samy o sobě výsledkem mnohaleté práce jejich autorů, „překlopíme“ do elektronické podoby, což nám pochopitelně tvorbu katalogu částečně usnadní. Při počtu zhruba 65 tisíc svazků, které v knihovně jsou, bude ovšem její celková katalogizace nesmírně náročná.

Jeví se mi to takřka jako nadlidský úkol.
To opravdu je. Je ale nezbytné fondy zpracovat moderním způsobem odpovídajícímu 21. století. Právě kvůli tomu obrovskému rozsahu jsme potřebovali začít něčím menším. A to byl hudební fond, o kterém jste hovořila s kolegou Petrem Sloukou. Navíc hudební fond patří k badatelsky nejvyužívanějším, bylo proto také žádoucí, aby byl zájemcům snadněji přístupný co možná nejdříve. Ačkoliv byl díky svému relativně malému rozsahu z hlediska zpracování poměrně uchopitelný, trvala i jeho katalogizace několik let. Ale ověřili jsme si při tom časovou náročnost, postupy. A s těmito znalostmi a zkušenostmi můžeme nyní začít plánovat katalogizaci celé knihovny. Ideální by bylo mít zkatalogizovánu v budoucnu celou knihovnu. Ale to je záležitost tak dlouhodobá, že si opravdu nemyslím, že bychom se jí my dožili.

Tedy katalogizace pro několik generací. V Nelahozevsi je umístěn hudební archiv, kde jsou ostatní knihovní fondy?
V Nelahozevsi jsou uloženy veškeré materiály Lobkowiczké knihovny, rodový archiv je z prostorových důvodů rozdělen mezi Nelahozeves a Roudnici. Hovořili jsme o katalogizaci knihovny, další z priorit rodiny Lobkowiczů je i výstavba moderního studijního centra právě v Nelahozevsi, které by zahrnovalo nové depozitáře pro archiválie, knihy a případně i další sbírky. Je to dlouhodobý a velmi ambiciózní projekt, v současné době máme architektonické plány a probíhají výzkumy týkající podmínek pro uložení knih, archiválií i dalších sbírek. Pro uložení jednotlivých typů fondů jsou totiž potřeba odlišné podmínky, které je nutné brát v úvahu.

Slavnostně vyzdobené průčelí Lorety, mědiryt podle J. J. Dietzlera, 1726 (zdroj lobkowicz.cz)

Národní knihovna některé tisky ze šlechtických knihoven zakoupila, mimo jiné i z Pražské lobkowiczké knihovny. O jaké tisky se jedná?
Takzvaná Pražská lobkowiczká knihovna je jakousi mladší a menší sestrou té roudnické. Vznikla na konci 18. století, jejím základem byl na počátku knižní dar z roudnické rodové knihovny, a patřila mělnicko-hořínské větvi rodu Lobkowiczů. Ti se ji pak rozhodli ve 20. letech 20. století jako celek nabídnout tehdejší Univerzitní knihovně, takže je dnes celá součástí fondů Národní knihovny, včetně rukopisů. Koupě šlechtických knihoven byly obecně spíše otázkou nabídky než poptávky. Šlo o záležitost, která se děla i jinde v Evropě. Šlechtické rody se prostě někdy rozhodly z různých důvodů prodat své knižní sbírky nebo jejich část odborným institucím. Mohlo to být z důvodů finančních či prostorových, nebo rodina dospěla k názoru, že jejich knihovna, kterou už příliš nevyužívají a která má historickou a badatelskou hodnotu, by byla lépe uložena ve veřejné instituci. Často to byla kombinace několika faktorů. U nás vzniklo příhodné časové období z hlediska akviziční politiky Univerzitní (dnes Národní) knihovny po ustavení samostatné republiky. A některé šlechtické rody se rozhodly Národní knihovně své sbírky nabídnout. Šlo ale jen o jednotlivé případy. Většina zámeckých knihoven u nás pak byla konfiskována po druhé světové válce, a jsou dnes ve správě Knihovny Národního muzea. Naštěstí velká část z nich alespoň zůstala v původních objektech.

5 1 vote
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments