Soňa Černocká: Pracovat s Lobkowiczkou sbírkou je velká radost a zároveň velká zodpovědnost
Budovaly ji generace šlechtického rodu Lobkowiczů, čítá na 65 tisíc svazků od středověku až po 20. století. Zabavili ji nejdříve nacisté a pak komunisté. Knihovna přežila, i když se části jejích fondů roztrousily po republice a rodový archiv se načas stal součástí zemědělských, resp. zemědělsko-lesnických archivů. V roce 1992 byla knihovna i archiv rodu Lobkowiczů navrácena a jejich fondy v následujících letech postupně převezeny zpět na rodová sídla.
Když si povídáte s ředitelkou knihovny Soňou Černockou a pronikáte do tajů všech rukopisů, iluminací, hudebnin, not a libret, ale třeba i negativů, musíte obdivovat, jak lehce se mezi informacemi o pokladech knihovny pohybuje. Dostáváte chuť nořit se do knihovních fondů hlouběji a hlouběji. Systematičnost, s níž Soňa Černocká vypráví o spletitém bohatství knihovny i rodového archivu, je obdivuhodná. Slyšíte zvonky pražské Lorety, zdá se vám, jako byste sami listovali starými tisky, dotýkáte se historie a zjistíte, že jsou okamžiky, kdy se lidé a jejich pohnutky zase tak příliš nemění… A jako bonus získáte s návratem do minulosti i výhled na plány do budoucnosti. A že jsou velkorysé! Lobkowiczká knihovna je zkrátka jedno velké vzrušující dobrodružství. Tedy viděno zvenku. Pro jiné je to krásná, ale náročná práce. Možná i na celý život.
Roudnická lobkowiczká knihovna je největší šlechtickou knihovnou v republice a patří k nejstarším šlechtickým knihovnám v Evropě. Lze takto rozsáhlé sbírky vůbec stručně charakterizovat?
Slovo, které knihovnu a její sbírky vystihuje, je mimořádnost. Je největší zámeckou knihovnou v Čechách a patrně i jednou z největších ve střední Evropě. Obsahově je nesmírně cenná už jenom proto, že její historie sahá až do 15. století a od této doby lze vysledovat historii takřka kontinuálně, velmi systematicky pak od 17. století. A to není standardní. Obvykle totiž počátky budování šlechtických knihoven, byť jsou z hlediska obsahu cenné, sahají až do pozdější doby. Tato je jiná. Každý z majitelů či správců roudnické větve lobkowiczkého rodu sbírku obohacoval, rozšiřoval, byla jí věnována velká péče. Nejstarší rukopis pochází z konce 9. století a můžeme jít ještě dál, protože v knihovně je dokonce rukopisný zlomek z 8. století.
V knihovně je také uložena nejstarší tištěná kniha na území České republiky, osmačtyřicetiřádková Bible z roku 1462. Tato Bible je v České republice dochována ve třech exemplářích, ale ten „náš“ je jediný na pergamenu, navíc dochovaný ve velmi krásném stavu. Lze jej proto považovat z těch tří za nejcennější. Sbírka rukopisů čítá zhruba 700 svazků, z nich více než sto jsou středověké rukopisy. A to je samo o sobě poměrně vysoké číslo. Odborníky velmi ceněná je sbírka prvotisků, tedy tisků vydaných do roku 1500, jež čítá více než 700 svazků. Podstatnou část této knihovny představuje knižní sbírka Bohuslava Hasištejnského z Lobkowicz, která se navíc z velké části dochovala i v původních vazbách. To je další prvek, který přitahuje pozornost vědecké veřejnosti.
Při takto cenných fondech je s podivem, že knihovna přežila druhou světovou válku, kdy ji zabavili nacisté, a dobu komunistického režimu, když ji po roce 1948 zabavili znovu komunisté. V jakém stavu se vůbec rodu Lobkowiczů v roce 1992 vrátila?
Na to, jak byly dějiny knihovny ve 20. století pohnuté, je téměř zázrak, že se dochovala s relativně malými ztrátami. Nějaké ztráty zde jsou, ale vzhledem ke všem událostem můžeme opravdu mluvit o štěstí, a to hned v souvislosti s první konfiskací knihovny za druhé světové války. Roudnický zámek, v němž byla knihovna uložena, byl obsazen nacisty a měl být využit jako výukové centrum nacistické mládeže. To jsou ony školy NAPOLA (Nationalpolitische Lehranstalt) známé například z válečných filmů. A celá knihovna měla být vystěhována. Dalo se ovšem hovořit o štěstí v neštěstí. Tehdejší pověřenec ze strany nacistické vlády Carl Wehmer byl významný vědec v oblasti rukopisů a prvotisků a hodnotu knihovny velmi dobře chápal. Přestože měl zastupovat stranu, která odvoz knihovny ze zámku nařídila, prosadil ve spolupráci s lobkowiczkým archivářem a s pracovníky tehdejší Zemské a univerzitní (dnes Národní) knihovny, že bude převezena do jejích prostor jako celek. Dokonce velmi statečně čelil vedení nacistického vzdělávacího ústavu, které si z pochopitelných důvodů chtělo některé knihy nechat pod záminkou výukových účelů.
Z tohoto období nejsou tedy dokumentovány žádné významnější ztráty. Zemská a univerzitní knihovna byla samozřejmě také pod správou německé okupační vlády, ale stále se jednalo o instituci s garancí odbornosti. Problém byl spíš ten, že knihovna nemohla být umístěna do Klementina celá, takže zde byly uloženy jen její vybrané části – fond rukopisů a prvotisků a některé další svazky, především bohemika, mnohem později zde byla dodatečně uložena také italika a vzácná sbírka španělských rukopisů a tisků. Ostatní knihy byly uloženy v mimopražských depozitářích. A tam k nějakým ztrátám došlo, ale to už bylo po roce 1948. Kdybychom to shrnuli – z fondu rukopisů a prvotisků se neztratilo nic. Zámek v Roudnici byl od 50. let opět určen k vojenským účelům, takže knihovna zůstala jako deponát v Národní knihovně v Praze. Samozřejmě je možno želet ztrát z mimopražských depozitářů, ale to už je otázka historie.
Dokončili jste katalogizaci Lobkowiczkého hudebního archivu. Jaké úkoly vás čekají nyní v souvislosti s celou knihovnou?
Fondy knihovny jsou přístupné badatelské veřejnosti, v současné době je ovšem kvůli koronavirové krizi studovna dočasně uzavřena. Ale o to více máme žádostí o případné reprodukce z fondů pro vědecké účely. Probíhají zde i výukové programy, které se v současné době převádí do on-line prostředí. Další naše projekty jsou konzervátorské. Za všechny bych uvedla zpracovávání jedné sice poměrně malé, ale velmi významné části archivu – sbírky uložených negativů. Což je materiál, který je v ohrožení i z hlediska fyzického, protože má omezenou trvanlivost. Negativy jsou často sto i více let staré, je tedy nasnadě, že se musejí v dohledné době zpracovat. Optimální stav je jejich naskenování a uložení ve vhodných obalech a prostředí, s tím, že v budoucnu se k jejich studiu budou používat už jen digitalizované obrazy této sbírky. Dokončili jsme katalogizaci hudebního archivu, o které jste hovořila s kolegou Petrem Sloukou. A nyní před námi je úkol opravdu náročný – postupná katalogizace celé knihovny.
V jakém stavu je knihovna po této stránce nyní?
Kompletně nebyla knihovna zpracována nikdy a jediný její celkový soupis pochází z 19. století. Tehdy byla reorganizována podle obsahu, katalogy reflektovaly její uložení. Vznikl jeden velmi stručný místně systematický soupis, tedy uspořádaný podle oborů a signatur, a druhý soupis abecední. Ten je sice o něco podrobnější, byly však do něj zase dopisovány věci i dodatečně, takže někdy abecední pořadí úplně neodpovídá. Tyto dva rukopisné soupisy jsou jediné pomůcky, které k celku knihovny máme, a do dneška používáme. V době, kdy byla knihovna uložena v Národní knihovně, vznikly některé dílčí soupisy vybraných částí fondu, například rukopisy ovšem nebyly zpracovány nikdy.
Proč myslíte, že se toho nikdo nechopil?
Je to velmi náročný projekt – potřebujete tým odborníků na jednotlivé oblasti. Něco jiného je rukopis středověký, něco jiného jsou rukopisy novověké, další specializaci vyžaduje popis iluminací, máme tu rukopisy v latině, řečtině, hebrejštině, češtině, němčině, dokonce jeden maďarský rukopis…
Maďarský rukopis?
Je to jeden z několika málo středověkých maďarských rukopisů uložených mimo území Maďarska. Ano, to je celkem zajímavost.
Nebyla zpracována ani část rukopisů?
Výjimkou jsou rukopisy řecké. Ty byly zpracovány francouzskými badateli Jean-Marie Olivierem a Marie-Aude Monégier du Sorbier v rámci specializovaného projektu, soupisu řeckých rukopisů na území Československa. Vyšel v Paříži v 80. letech a jsou do něj zahrnuty i rukopisy uložené ve fondech Lobkowiczké knihovny. Jinak byly vydány jen soupisy některých vybraných částí fondu. Katalog italik, který zpracovala Jaroslava Kašparová, a hispanik, sestavený Oldřichem Kašparem. Dále se dočkaly pozornosti některé z osobních knihoven, které se v rámci fondu dochovaly a podařilo se je identifikovat. Jedná se o velmi cenné pomůcky, ale jde o tištěné soupisy známé většinou jen omezenému okruhu odborníků, navíc místy vyžadují aktualizace. Relativně nedávno, v roce 2009, vyšel velmi kvalitní soupis prvotisků Lobkowiczké knihovny, který zpracoval Kamil Boldan. Prvotisky jsou dohledatelné také v rámci stručné mezinárodní on-line databáze. V případě budoucí katalogizace existující tištěné soupisy, které jsou samy o sobě výsledkem mnohaleté práce jejich autorů, „překlopíme“ do elektronické podoby, což nám pochopitelně tvorbu katalogu částečně usnadní. Při počtu zhruba 65 tisíc svazků, které v knihovně jsou, bude ovšem její celková katalogizace nesmírně náročná.
Jeví se mi to takřka jako nadlidský úkol.
To opravdu je. Je ale nezbytné fondy zpracovat moderním způsobem odpovídajícímu 21. století. Právě kvůli tomu obrovskému rozsahu jsme potřebovali začít něčím menším. A to byl hudební fond, o kterém jste hovořila s kolegou Petrem Sloukou. Navíc hudební fond patří k badatelsky nejvyužívanějším, bylo proto také žádoucí, aby byl zájemcům snadněji přístupný co možná nejdříve. Ačkoliv byl díky svému relativně malému rozsahu z hlediska zpracování poměrně uchopitelný, trvala i jeho katalogizace několik let. Ale ověřili jsme si při tom časovou náročnost, postupy. A s těmito znalostmi a zkušenostmi můžeme nyní začít plánovat katalogizaci celé knihovny. Ideální by bylo mít zkatalogizovánu v budoucnu celou knihovnu. Ale to je záležitost tak dlouhodobá, že si opravdu nemyslím, že bychom se jí my dožili.
Tedy katalogizace pro několik generací. V Nelahozevsi je umístěn hudební archiv, kde jsou ostatní knihovní fondy?
V Nelahozevsi jsou uloženy veškeré materiály Lobkowiczké knihovny, rodový archiv je z prostorových důvodů rozdělen mezi Nelahozeves a Roudnici. Hovořili jsme o katalogizaci knihovny, další z priorit rodiny Lobkowiczů je i výstavba moderního studijního centra právě v Nelahozevsi, které by zahrnovalo nové depozitáře pro archiválie, knihy a případně i další sbírky. Je to dlouhodobý a velmi ambiciózní projekt, v současné době máme architektonické plány a probíhají výzkumy týkající podmínek pro uložení knih, archiválií i dalších sbírek. Pro uložení jednotlivých typů fondů jsou totiž potřeba odlišné podmínky, které je nutné brát v úvahu.
Národní knihovna některé tisky ze šlechtických knihoven zakoupila, mimo jiné i z Pražské lobkowiczké knihovny. O jaké tisky se jedná?
Takzvaná Pražská lobkowiczká knihovna je jakousi mladší a menší sestrou té roudnické. Vznikla na konci 18. století, jejím základem byl na počátku knižní dar z roudnické rodové knihovny, a patřila mělnicko-hořínské větvi rodu Lobkowiczů. Ti se ji pak rozhodli ve 20. letech 20. století jako celek nabídnout tehdejší Univerzitní knihovně, takže je dnes celá součástí fondů Národní knihovny, včetně rukopisů. Koupě šlechtických knihoven byly obecně spíše otázkou nabídky než poptávky. Šlo o záležitost, která se děla i jinde v Evropě. Šlechtické rody se prostě někdy rozhodly z různých důvodů prodat své knižní sbírky nebo jejich část odborným institucím. Mohlo to být z důvodů finančních či prostorových, nebo rodina dospěla k názoru, že jejich knihovna, kterou už příliš nevyužívají a která má historickou a badatelskou hodnotu, by byla lépe uložena ve veřejné instituci. Často to byla kombinace několika faktorů. U nás vzniklo příhodné časové období z hlediska akviziční politiky Univerzitní (dnes Národní) knihovny po ustavení samostatné republiky. A některé šlechtické rody se rozhodly Národní knihovně své sbírky nabídnout. Šlo ale jen o jednotlivé případy. Většina zámeckých knihoven u nás pak byla konfiskována po druhé světové válce, a jsou dnes ve správě Knihovny Národního muzea. Naštěstí velká část z nich alespoň zůstala v původních objektech.
Je součástí knihovny kromě starší hudební literatury i Loretánský archiv?
Loretánský archiv není možná trochu překvapivě zařazen v hudebním fondu, který je součástíknihovny, ale patří do rodového archivu jako nedílná součást dalších písemností týkajících se loretánského patronátu, potažmo lobkowiczkých nadací obecně. Lobkowiczké hudební fondy měly vůbec zajímavý osud. Při převozu z Roudnice ve 40. letech minulého století byl od knihovny hudební archiv odtržen a uložen jako součást hudebního oddělení Národního muzea později transformovaného do Muzea české hudby, dnes Českého muzea hudby. Rodový archiv byl transformován na Státní zemědělský (později zemědělsko-lesnický) archiv, kam byl spolu s ostatními fondy přiřazen i Loretánský archiv, což zní na první pohled až úsměvně. Archiv byl nejprve uložen v Pátku nad Ohří, později se stal součástí ve Státního (oblastního) archivu v Litoměřicích. A tam zůstal deponován do doby, než si jej po restituci, která proběhla počátkem 90. let, převzali v roce 2010 zpět Lobkowiczové. Co se týče hudebnin uložených mimo hudební archiv v rámci knihovny – jde především o barokní hudbu, zejména tabulatury pro drnkací nástroje, a pak také libreta, o nichž jste také před nedávnem hovořili s kolegou Petrem Sloukou. I to je zajímavá záležitost – do nedávna mezi badateli převažovalo domnění, že libreta k většině hudebních děl uložených ve sbírce nebyla dochována, ale ukazuje se, že dochována jsou. Jen byla v rámci reorganizace fondu v 19. století odtržena od notových zápisů.
Z jakého důvodu?
Z hlediska formátového uspořádání se to jevilo jako celkem logické – partitury a provozovací party mají obvykle poměrně veliký formát, libreta jsou často malé knížečky. A právě proto, že se jedná o útlé svazky, byla libreta často svázána do konvolutů se zcela jinými díly podobného formátu a uložena v odděleních týkajících se krásné literatury, proto je jejich identifikace náročná. Protože byl v nedávné minulosti hudební archiv navíc uložen v jiné instituci než knihovna, „znovuobjevení“ libret se tím ještě zkomplikovalo. V katalozích, o kterých jsem se zmiňovala, bývají tyto svazečky zařazeny pod souhrnným názvem a konkrétní libreta nejsou uvedena. Díky tomu jsou jen podle katalogů téměř neodhalitelná. Pátrání po nich proto vyžaduje fyzický průzkum přímo v knihovně.
Vraťme se od libret k Loretě. Kolik položek čítá Loretánský archiv a co obsahuje?
Čítá zhruba 800 položek. V 70. letech minulého století k němu byl vydán tištěný katalog, jehož autorem je Oldřich Pulkert, takže o něm mezi odborníky povědomí je. Jedná se o sbírku chrámové hudby, která byla používána pro potřeby bohoslužebných účelů v pražské Loretě. Nejvíce jsou zastoupena díla ze druhé poloviny 18. století, jedná se ovšem v naprosté většině o opisy, nikoliv o autografy. Sbírka vznikala postupně jako soubor opisů hudebnin, který si budovali jednotliví ředitelé loretánského kůru. Nejvýznamněji je zastoupen soubor vzniklý z činnosti významného hudebníka Josefa Strobacha. Tato sbírka hudebnin se na Loretu dostala prostřednictvím jeho syna Františka, který zde působil právě jako regenschori. Nejpočetnější jsou skladby F. X. Brixiho, téměř kompletně je zde zastoupeno chrámové dílo Michaela Haydna, mladšího bratra slavnějšího Josepha Haydna. Máme ale přehled i o tom, co se na Loretě hrálo v dřívějším období. Soupis z 20. let 18. století dokládá, že se v té době hojně opisovala italská barokní hudba. Z položek uvedených na tomto soupisu máme však dochováno bohužel jen jedno dílo Antonia Caldary. Loretánský archiv je ovšem pro badatele zajímavý i tím, že v něm jsou v něm i díla širší veřejnosti méně známých autorů, a to především českých. Zastoupeny jsou například skladby Václava Vincence Maška, Karla Kohouta, Antonína Laubeho nebo Benedikta Emanuela Žáka.
Kdy vznikl poslední soupis hudby v Loretě?
Poslední soupis je pochopitelně ten ze 70. let od Oldřicha Pulkerta. Pokud jde o archivní materiály, poslední dochovaný soupis loretánské hudby je z roku 1850. Neznamená to, že by v té době provozování hudby na Loretě skončilo. Soupis z tohoto roku obsahuje hudební kusy, které už se v té době nevyužívaly, a byly právě proto také později předány do rodového archivu. Ale pro další hudební provoz se pořizovaly hudebniny i nadále, přičemž sledujeme tendenci směřující k akvizici spíše vokálních děl, což souviselo se snahou snížit náklady na hudebníky, ale také s reformami církevní hudby.
Loretánský archiv tedy dává nahlédnout pod kůži staré české hudbě?
To je otázka spíše pro muzikologa, ale určitě ano. Víme, co bylo v té době „v kurzu“, co se týče chrámové hudby provázející bohoslužby na významném poutním místě. Loretánský archiv lze proto považovat za velmi významný zdroj poznání dobové chrámové hudby, ale díky souvisejícím archivním dokumentům i provozovací praxe. Spojení dokumentů z rodového archivu s loretánskou sbírkou je pro badatele výhodné. Můžeme sledovat přímou návaznost na fungování a provozování hudby, najímání hudebníků v Loretě, náležitosti provozu a tak dále.
Co všechno lobkowiczký patronát zahrnoval?
Loreta nebyla jediná lobkowiczká nadace, jak jsme se už zmínili. Za založením Lorety stojí bílinská větev Lobkowiczů, později přechází patronát na větev roudnickou. Ta stojí i za dalšími fundacemi. Například Polyxena se Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkowicz založili kapucínský kostel a klášter v Roudnici, další lobkowické nadace vznikaly i na jiných místech v Čechách ale třeba i v Bavorsku, kde Lobkowiczové vlastnili po určitou dobu panství. Fundace kostela a případně kláštera určitým šlechtickým rodem znamená, že byl na jejich náklady vystavěn, financovali stavební úpravy, hradili pořizování bohoslužebných předmětů a provozování hudby. Na stavebních úpravách Lorety se ale později podíleli i další mecenáši. Obecně lze ale říci, že závazek k církevní nadaci znamenal, že břímě financování leželo z velké části na bedrech rodu, který byl zakladatelem kostela a jeho správcem.
Do jaké míry mohli Lobkowiczové ovlivňovat výběr děl pro chrámovou hudbu v Loretě?
Hudba v Loretě byla provozována v rámci bohoslužebného ritu. Její úroveň ovšem byla důležitá, vždyť Loreta byla i vizitkou Lobkowiczů. Byli tradiční katolický rod, který na reprezentaci lpěl, a podpora církve byla důležitou součástí jejich životů. A záleželo jim na tom, aby v Loretě byla provozována kvalitní hudba. Péče o opisy a pořizování hudby byla ovšem svěřována řediteli kůru a později i administrativnímu správci kostela, který měl funkci jednatele. Chrámová hudba šla poněkud po jiné linii než soukromé hudební záliby lobkowiczkých hrabat a knížat. Do výběru děl zasahovali zřejmě jen do určité míry. Církevní hudba měla jasně daný cíl – zvyšovat a podporovat slávu poutního místa a posilovat zbožnost věřících. Ovšem kvalita hudebních produkcí v Loretě nepochybně ovlivňovala hudební vkus v Praze, mimo jiné i proto, že Loreta byla kostelem, který hojně navštěvovala nejen aristokracie z okolních paláců, ale i císařská rodina.
Václav Ferdinand z Lobkowicz vydal v roce 1682 zvláštní předpis na provozování hudby. Co bylo důvodem k jeho vydání a jak se promítl do hudebního života? Další předpis pochází z roku 1727, kdy zde hudební život dosáhl vrcholu – co se změnilo, že bylo nutné stanovit nová pravidla?
Bylo nutné stanovit nějakým způsobem pravidla a podmínky, podle nichž hudebníci v Loretě vystupují. Nejstarší předpis, o kterém se zmiňujete, vydal sám hrabě Václav Ferdinand z Lobkowicz a kromě praktických pokynů určoval do určité míry i podobu hudebních produkcí, obsahoval třeba instrukci, že každá mše musí trvat nejméně hodinu. Hned v několika dalších letech následovaly nové předpisy, které některé jeho části upravovaly. Druhý uvedený předpis z roku 1727 ilustruje poměrně zajímavou situaci, která následovala po turbulentním roce 1726. Tehdy podle dokumentů eskalovaly spory mezi bratry kapucíny, spravujícími Loretu, a hudebníky, kteří zde hráli. Každá skupina měla o provozování hudby jinou představu. Najímaní hudebníci byli samozřejmě profesionálové, kteří měli svoje závazky i jinde, tudíž účinkování v Loretě brali jako jednu ze svých zakázek. Disciplína v hudebním souboru tedy patrně neodpovídala představám duchovních správců kostela, takže to skončilo poměrně dramatickou situací. Všichni stávající hudebníci byli propuštěni a byli najati hudebníci zcela noví. A pro ně byl stanoven tento nový, velmi podrobný soupis pravidel. Jejich autorem už ale nebyl přímo kníže Lobkowicz, nýbrž pověřený správce, který předpis sestavil a knížeti zaslal s průvodním dopisem, který nová pravidla objasňoval.
To je hezký doklad o pracovně-právních vztazích v 18. století! I o tom, že jsme všichni nahraditelní… A jak se upravovala pravidla pro hudebníky v Loretě později?
Archiválie z různých období jsou dochovány mezerovitě, ale další úpravy pravidel samozřejmě přicházely i později. Soubor instrukcí z roku 1727 je ovšem unikátní svou detailností.
Hovořili jsme o hudebních položkách, které nejsou součástí hudebního archivu. Jsou v knihovních fondech ještě jiné položky týkající se hudby, které by nebyly součástí hudebního archivu? A jestliže ano, nepočítáte s tím, že je do hudebního archivu přemístíte?
Vše je fakticky pod jednou střechou v týchž prostorách, jen v jiném oddělení. A mimo hudební archiv je až na další jednotliviny vlastně především barokní hudba. Ovšem tabulatury pro drnkací nástroje z barokního období potkal z tohoto hlediska zajímavý osud. Je to relativně malý soubor, několik desítek svazků. Ale i tento soubor se ´podařilo´ rozdělit do několika institucí. Část zůstala uložena v hudebním archivu, a ocitla se tedy v dnešním Českém muzeu hudby, část byla u rukopisného fondu, a tak byla umístěna v Národní knihovně. Navíc i v rámci uložení v Klementinu byla rozmístěna do několika fondů. Některé svazky s bohemikálním charakterem spadaly do fondů určených pro zařazení do generálního fondu Národní knihovny, některé zůstaly u rukopisného fondu, jiné byly zařazeny do fondu italik. V tomto případě by možná stálo za to uložit je znovu pohromadě.
Ale jinak není přesun svazků nutný, spíše by to přineslo obtíže. Elektronické zpracování umožňuje totiž zásadní věc – podle klíčových slov a dalších parametrů můžete vyhledávat dokumenty, aniž by musely být nutně fyzicky uložené na jednom místě. Když zadáte správné kritérium vyhledávání, „vyjedou“ vám všechny svazky, které spolu tematicky souvisejí. Nemusíte tedy nutně při každé rekatalogizaci fond přemisťovat. Ani by to v mnohých případech nebylo možné, jako například u zmiňovaných libret, které jsou svázány s jinými tisky.
Jste stále obklopena historickými tisky a archiváliemi. Co pro vás osobně znamená práce s historickými materiály?
Je to samozřejmě krásná práce, ale zároveň velmi zavazující. Snažím se ji ale brát i s určitým nadhledem. Říkám, že být lobkowiczkým knihovníkem je svým způsobem nejenom poslání, ale i osud. Když se podívám do minulosti, působili tu někteří knihovníci v 19. a na počátku 20. století i několik desítek let. A já už se tomu začínám pomalu přibližovat. Z některých úhlů pohledu to může být trošku stresující moment, ale v práci s fondem je kontinuita žádoucí. Já navazuji s velkou pokorou a respektem na své předchůdce, kteří tady vykonali obrovské množství práce. Ocitám se tak ve specifické situaci. Pracovat s takovou sbírkou je velká radost a zároveň velká zodpovědnost. Když si vezmete, že se jedná o největší šlechtickou knihovnu v České republice s rozsáhlými fondy a s velkým časovým záběrem, vidíte, že je to obrovské množství materiálu, které mám na starosti. Navíc spravuji i rodový archiv.
Na takové množství bývá ve velkých státních institucích celé oddělení pracovníků. Já jsem na to sama s kolegou Petrem Sloukou, který má jako muzikolog na starosti především hudební fond, ale třeba i administrativní břímě spojené s vyřizováním žádostí o reprodukce. Musíme pokrývat fondy nejen po stránce badatelského provozu, ale zároveň zajišťovat i další činnosti jako jsou například fyzická péče o materiály, konzervátorské práce, výstavy a mnoho dalšího. Zodpovídáme badatelské dotazy od středověkých rukopisů po moderní fotografické fondy. Být tedy lobkowiczkým knihovníkem je takřka celoživotní úkol, který vyžaduje oddanost knihovnímu fondu. Tato oddanost je pochopitelná. Jakmile jednou proniknete do těchto naprosto výjimečných sbírek, prakticky už není možná cesta zpět.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
