Soňa Černocká: Pracovat s Lobkowiczkou sbírkou je velká radost a zároveň velká zodpovědnost

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Václav Ferdinand z Lobkowicz vydal v roce 1682 zvláštní předpis na provozování hudby. Co bylo důvodem k jeho vydání a jak se promítl do hudebního života? Další předpis pochází z roku 1727, kdy zde hudební život dosáhl vrcholu – co se změnilo, že bylo nutné stanovit nová pravidla?
Bylo nutné stanovit nějakým způsobem pravidla a podmínky, podle nichž hudebníci v Loretě vystupují. Nejstarší předpis, o kterém se zmiňujete, vydal sám hrabě Václav Ferdinand z Lobkowicz a kromě praktických pokynů určoval do určité míry i podobu hudebních produkcí, obsahoval třeba instrukci, že každá mše musí trvat nejméně hodinu. Hned v několika dalších letech následovaly nové předpisy, které některé jeho části upravovaly. Druhý uvedený předpis z roku 1727 ilustruje poměrně zajímavou situaci, která následovala po turbulentním roce 1726. Tehdy podle dokumentů eskalovaly spory mezi bratry kapucíny, spravujícími Loretu, a hudebníky, kteří zde hráli. Každá skupina měla o provozování hudby jinou představu. Najímaní hudebníci byli samozřejmě profesionálové, kteří měli svoje závazky i jinde, tudíž účinkování v Loretě brali jako jednu ze svých zakázek. Disciplína v hudebním souboru tedy patrně neodpovídala představám duchovních správců kostela, takže to skončilo poměrně dramatickou situací. Všichni stávající hudebníci byli propuštěni a byli najati hudebníci zcela noví. A pro ně byl stanoven tento nový, velmi podrobný soupis pravidel. Jejich autorem už ale nebyl přímo kníže Lobkowicz, nýbrž pověřený správce, který předpis sestavil a knížeti zaslal s průvodním dopisem, který nová pravidla objasňoval.

To je hezký doklad o pracovně-právních vztazích v 18. století! I o tom, že jsme všichni nahraditelní… A jak se upravovala pravidla pro hudebníky v Loretě později?
Archiválie z různých období jsou dochovány mezerovitě, ale další úpravy pravidel samozřejmě přicházely i později. Soubor instrukcí z roku 1727 je ovšem unikátní svou detailností.

Hovořili jsme o hudebních položkách, které nejsou součástí hudebního archivu. Jsou v knihovních fondech ještě jiné položky týkající se hudby, které by nebyly součástí hudebního archivu? A jestliže ano, nepočítáte s tím, že je do hudebního archivu přemístíte?
Vše je fakticky pod jednou střechou v týchž prostorách, jen v jiném oddělení. A mimo hudební archiv je až na další jednotliviny vlastně především barokní hudba. Ovšem tabulatury pro drnkací nástroje z barokního období potkal z tohoto hlediska zajímavý osud. Je to relativně malý soubor, několik desítek svazků. Ale i tento soubor se ´podařilo´ rozdělit do několika institucí. Část zůstala uložena v hudebním archivu, a ocitla se tedy v dnešním Českém muzeu hudby, část byla u rukopisného fondu, a tak byla umístěna v Národní knihovně. Navíc i v rámci uložení v Klementinu byla rozmístěna do několika fondů. Některé svazky s bohemikálním charakterem spadaly do fondů určených pro zařazení do generálního fondu Národní knihovny, některé zůstaly u rukopisného fondu, jiné byly zařazeny do fondu italik. V tomto případě by možná stálo za to uložit je znovu pohromadě.

Původní interiéry Lobkowizcké knihovny na zámku v Roudnici před vystěhováním v roce 1942 – foto z roku 1937 (zdroj lobkowicz.cz)

Ale jinak není přesun svazků nutný, spíše by to přineslo obtíže. Elektronické zpracování umožňuje totiž zásadní věc – podle klíčových slov a dalších parametrů můžete vyhledávat dokumenty, aniž by musely být nutně fyzicky uložené na jednom místě. Když zadáte správné kritérium vyhledávání, „vyjedou“ vám všechny svazky, které spolu tematicky souvisejí. Nemusíte tedy nutně při každé rekatalogizaci fond přemisťovat. Ani by to v mnohých případech nebylo možné, jako například u zmiňovaných libret, které jsou svázány s jinými tisky.

Jste stále obklopena historickými tisky a archiváliemi. Co pro vás osobně znamená práce s historickými materiály?
Je to samozřejmě krásná práce, ale zároveň velmi zavazující. Snažím se ji ale brát i s určitým nadhledem. Říkám, že být lobkowiczkým knihovníkem je svým způsobem nejenom poslání, ale i osud. Když se podívám do minulosti, působili tu někteří knihovníci v 19. a na počátku 20. století i několik desítek let. A já už se tomu začínám pomalu přibližovat. Z některých úhlů pohledu to může být trošku stresující moment, ale v práci s fondem je kontinuita žádoucí. Já navazuji s velkou pokorou a respektem na své předchůdce, kteří tady vykonali obrovské množství práce. Ocitám se tak ve specifické situaci. Pracovat s takovou sbírkou je velká radost a zároveň velká zodpovědnost. Když si vezmete, že se jedná o největší šlechtickou knihovnu v České republice s rozsáhlými fondy a s velkým časovým záběrem, vidíte, že je to obrovské množství materiálu, které mám na starosti. Navíc spravuji i rodový archiv.

Na takové množství bývá ve velkých státních institucích celé oddělení pracovníků. Já jsem na to sama s kolegou Petrem Sloukou, který má jako muzikolog na starosti především hudební fond, ale třeba i administrativní břímě spojené s vyřizováním žádostí o reprodukce. Musíme pokrývat fondy nejen po stránce badatelského provozu, ale zároveň zajišťovat i další činnosti jako jsou například fyzická péče o materiály, konzervátorské práce, výstavy a mnoho dalšího. Zodpovídáme badatelské dotazy od středověkých rukopisů po moderní fotografické fondy. Být tedy lobkowiczkým knihovníkem je takřka celoživotní úkol, který vyžaduje oddanost knihovnímu fondu. Tato oddanost je pochopitelná. Jakmile jednou proniknete do těchto naprosto výjimečných sbírek, prakticky už není možná cesta zpět.

5 1 vote
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments