Soprán na startovní čáře

Už několik let se při různých koncertních příležitostech potkávám s touto mladou dámou. Musím se přiznat, že mě její hlas překvapil svou nádhernou sytostí i plností už při prvním poslechu. Ale během těch pár let se z mladé a sympatické sopranistky Kristýny Vylíčilové stala absolventka VŠMU a stanula tak na prahu své profesionální dráhy. Zajímalo mě, jak se žije začínajícím operním pěvkyním v Čechách, jaké mají plány, jaké vyhlídky…
Kristýnko, začnu obligátní otázkou, a sice: jak vás kdysi napadlo, že chcete být operní pěvkyní? Pocházíte z kraje pod Hostýnem vzdáleného od operních i hudebních center…

Já mám asi něco v genech po prarodičích. V naší rodině se nikdo hudbou ani zpěvem profesionálně nezabýval, ale z maminčiny strany dědeček i babička hodně milovali zpěv i operu. Dědeček mě v dětství často „trýznil“ hádankami, ze které opery či operety je určitý kus, který zrovna slyšel: „No to je přece ….!“ O babičce se dokonce traduje historka, že ji v mládí kdosi nabádal a doporučoval, aby s tak krásným hlasem šla studovat na konzervatoř, ale ona, dívka ze slezské dědiny! To nepřicházelo vůbec v úvahu, aby se vydala takovým směrem! K divadlu! Takže asi odtud pramení ty mé prvotní propozice pro zpěv.

Co se týče mého vztahu k opeře, bude to znít asi jako z nějaké knížky. Rodiče dbali, abychom měli hudební přehled, a tak jsme jezdívali na opery do Olomouce, Ostravy, Brna, Opavy… Ne moc často, ale přece. První operu, kterou jsem ve svém životě viděla, byla Rusalka v Brně. To jsem byla asi ve třetí třídě. Ten zážitek byl natolik silný, tak mě ten zpěv okouzlil, že jsem vlastně nikdy během dětství neuvažovala, že bych mohla dělat něco jiného než zpěv. Mým snem zkrátka bylo, že i já budu jednou ta Rusalka. Tak přímá byla má cesta ke zpěvu, bez odboček a bez zásadních pochybností. Začala jsem chodit do zpěvu na ZUŠku a ještě jsem se učila hrát nejprve na zobcovou, později příčnou flétnu. Flétny jsem se vzdala až na vysoké škole, do té doby jsem pořád chodila na hodiny. Chodila jsem ještě i v Brně během studia konzervatoře k vyhlášené paní profesorce Růžičkové. Ta vychovala hodně skvělých flétnistů, byla v té době šéfkou dechového oddělení na konzervatoři v Brně a mě dovedla až k vítězství v celostátním kole soutěže základních uměleckých škol. Uvědomuji si, že mi flétna hodně pomohla, hlavně co se týká muzikality. Vnímání celé té krásy hudby, to se mi dostalo právě skrze flétnu.

A jak to bylo se zpěvem?

Na bystřickou ZUŠku jsem chodila k paní učitelce Stellové. Ta mi do začátků hodně dala, byla velmi trpělivá. Navíc v době, kdy se mělo rozhodovat, co bych vlastně měla studovat, mnozí mi radili i tu flétnu. Ale to řešilo okolí, já jsem měla jasno, že to bude zpěv! Nebudu muset přece tolik cvičit!Tak to byla, Kristýnko, asi dost naivní dětská představa, že ten zpěv půjde jen tak sám od sebe, že?

To je pravda! Velmi rychle jsem zjistila, jak naivní ta má představa byla, ale už bylo zvoleno a já této volby nikdy nelitovala…

Takže vaše kroky mířily ze základní školy rovnou na konzervatoř do Brna?

Přesně tak to bylo. Nicméně, poprvé jsme se tam nedostala. Až po roce jsem se pak od své paní profesorky Sobolové-Hýlové dozvěděla, že jsem byla na přijímačkách naprosto nebývalým zjevem! Tak moc jsem hýřila prožitkem (nehraným a nepředstíraným) a muzikalitou, že se všichni docela lekli, co je to za exotku. Doporučili mi, že bych měla ještě asi jeden rok počkat. Tak jsem jezdila k panu profesoru Hrabalovi na konzultace a studovala jsem Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži. Pan profesor mi pomohl ty moje schopnosti trošku „učesat“ a po roce jsem se na konzervatoř už dostala. Přiznám se, že jsem z gymnázia odcházela docela nerada, ale všechno už bylo tak pěkně rozjeté…

A jak se vám studovalo v Brně? Dokončila jste celý šestiletý studijní program? Jak se váš hlas během studia vyvíjel?

Celé šestileté období v Brně považuji za své dosud asi nejšťastnější období v životě. Žádné kariérní starosti (vždyť mám celý život a mnoho let studií před sebou), skvělý kolektiv spolužáků, kantoři, kteří dokázali zaujmout, a hlavně rozlehlý nádherný park Lužánky v bezprostředním sousedství školy, kde se od května do října tak krásně ulejvalo! Studovala jsem u paní profesorky Sobolové-Hýlové celých šest let. S mým hlasem to bylo zajímavé. Vždycky se vědělo díky mé barvě, že ze mě bude soprán, ale ten rozsah byl takový indiferentní… Během studia na konzervatoři jsem byla vedena jako mezzosoprán a můj hlas se vyvíjel v takovém tempu, jaké mu vyhovovalo. Nic se tedy neuspěchalo. Vlastně pak, až na vysoké škole, se paní profesorka už tvrdě rozhodla, že budu soprán, a pak jsme šly už tímto směrem a pracovaly na tom.Já jsem vás poprvé potkala už jako studentku VŠMU v Bratislavě. Jaká byla vaše cesta tam?

Já jsem si podala přihlášku na JAMU a VŠMU a dostala jsem se na obě školy. V životě jsem dost nerozhodný člověk a ta situace byla tenkrát pro mě doslova utrpení. Nemohla jsem se pořád rozhodnout, zda Brno, nebo Bratislava. Na obou školách měly o mě dvě profesorky zájem, ale já se rozhodla nechat to osudu. Neměla jsem vybraného konkrétního pedagoga zpěvu. Trošku mě ale přemlouvala moje kamarádka Ivanka Krejčiříková, která teď zpívá v opeře v Zurichu, kde je vycházející hvězdou už v tak mladém věku. Obě jsme chodily na konzervatoři ke stejné paní profesorce a Ivanka byla dva ročníky nade mnou, takže v době mého rozhodování už studovala na VŠMU u paní Bandové. Nakonec jsem si tedy řekla, že Brno už znám, a zvolila jsem Bratislavu. Změnila jsem tedy místo studia a jsem za to vděčná. Dnes vím, že to bylo dobré rozhodnutí.

A jak probíhalo studium v Bratislavě? Jak se vyvíjel váš hlas? Jaká byla cesta k sopránovému oboru?

Studovala jsem u paní profesorky Štolfové-Bandové, velmi známé slovenské mezosopranistky. Cesta k sopránu, to byla asi psychofyzická záležitost. Měla jsem obavy z výšek. Řešení tohoto problému bylo především v tom, abych se fyzicky naučila při zpěvu ovládat své tělo. Tedy dechová technika, rezonance. Ten dech ještě dnes neumím na sto procent, ale už vím, kudy vede cesta. Ještě na konzervatoři jsem o tom měla pouhé intuitivní tušení, dnes už mám tuto teorii do značné míry propracovanou i v té konkrétní fyzické úrovni. Díky tomu, že se člověk pomalu zlepšuje, psychika jde také nahoru. A pak je pořád nutné si zvedat laťku. Ale to je tak jistě ve všech oborech, to získávání jistoty. Půjde to, nepůjde? A ono to najednou jít začne! Postupně jsem si takto zvýšila sebevědomí i já.

Kristýnko, jak probíhalo vaše studium konkrétně? Jaké jste studovala ročníkové role, umělecké úkoly? Jak se pracuje v tomto směru na VŠMU? Já vím, jak to funguje na JAMU, ale VŠMU neznám.

Já mám pocit, že na JAMU se dělává mnohem víc různých ročníkových oper nebo projektů. Stále na něčem pracují, pořád jsou v nějakém tvůrčím procesu. V tomto směru je to na VŠMU volnější. Člověk je volně veden k tomu, aby pracoval především na svém hlasu. Vůči ročníkovému repertoáru jsou pedagogové benevolentnější, zapojení se do různých operních aktivit je během bakalářského studia dobrovolné. V magisterském studiu už je to samozřejmě povinné, ale stále záleží na tom, jaký titul či operní fragmenty se toho roku vyberou. Zda tam jedinec v konkrétní konstelaci spolužáků i obsazení získá nějakou roli. To záleží na více okolnostech. Na VŠMU tedy nutně nemusíte během studia projít nějakými velkými rolemi. Může se to stát, ale nemusí. Obě varianty mají něco do sebe. Pokud velkou příležitost dostanete, otrkáte se, pokud ne, máte čas na vlastní práci s hlasem bez „Damoklova meče“ odzpívání nějaké velké role. Ze školy mám nastudovanou Donu Elvíru z Giovanniho, to je asi nejvýraznější role, kterou si ze školy odnáším. V pátém ročníku jsme dělali Lehárovu Zemi úsměvů, ve které jsem dostala roli čínské princezny Mi.Tak to je ale skalní titul tak zvané „velké operety“. Jak se vám tato role dělala? Znamená to, že byste se nějaké další roli v klasické operetě nebránila, když už jste byla nucena na jevišti i mluvit?

Země úsměvů byla taková velmi zajímavá odbočka. Profesoři se ten rok nějak pořád nemohli shodnout na titulu, který by se měl nastudovat, a nakonec tedy došlo na operetu. Musím říct, že mě ta práce nesmírně bavila. Tato čínská dívka byla pro mě docela zajímavým charakterem. S konkrétním hereckým uchopením postavy nám v předmětu „Vytváření dramatické postavy“ mnohým velmi pomohla paní Račić-Derner, která zpívá ve Slovenském národním. Po pravdě jsem měla radost, že mě potkaly takto rozdílné role: Elvíra a Mi, protože zatím ještě nejsem nijak „zaškatulkovaná“ a v budoucnosti doufám, že bych mohla mít i nadále různorodé role. Operetní role vůbec nejsou jednoduché, naopak mnohdy těžší než ty operní, takže uvidíme, co mě potká… Ráda bych ztvárnila i nějakou komediální postavu. To jsem si vyzkoušela už na konzervatoři a velmi jsem si to vychutnala.Já jsem vás slyšela poprvé vlastně už jako vysokoškolačku… Nicméně, budete-li ve správný čas na správném místě, chci věřit, že byste mohla uspět nejen díky svému hlasu, ale i vzhledu. Operní svět je dnes velmi náročný i krutý ve všech směrech… Myslím si, že byste mohla dospět k mladodramatickému oboru, že?

Ano, v dlouhodobém horizontu bych mohla k mladodramatickým rolím dozrát. Momentálně jsem připravena spíše na lyrický obor, ráda bych si zazpívala především nějaké mozartovské role, protože ty jsou pro začínajícího zpěváka tím nejlepším startem. Na letošní soutěži ve Žďáru nad Sázavou mě paní Beňačková povzbudila k tomu, abych nastudovala celou roli Mařenky, ze které jsem už většinu výstupů zpívala, takže je třeba dodělat už jen některé části.

Jaké jsou vaše vysněné role?

Pokud bychom se měly bavit o mém dalším a skutečně velmi dlouhodobém směřování, ráda bych zpívala Rusalku a Janáčka. Miluji Pastorkyňu i Káťu Kabanovou, takže třeba jednou… Tíhnu spíše k české operní tvorbě.

Vloni jste uspěla na pěvecké soutěži v Olomouci, co vás čeká letos?

Ano, byla jsem na druhém místě a dostala jsem titul laureáta, což mě velmi potěšilo. Momentálně se však nejvíce věnuji přípravám na roli Frasquity v Carmen, kterou bych měla v Olomouci zpívat poprvé koncem září. Nu a také se pokusím dostat do nějakého operního studia. Na podzim se budou podávat přihlášky. Zkoušela jsem to i v uplynulých dvou letech. Předloni mi uniklo o vlásek operní studio v Zurichu, uvidíme tedy, jak to bude dál. Jinak budu stále jezdit na hodiny ke své paní profesorce do Bratislavy a tvrdě pracovat na svém hlasovém rozvoji. Je pořád co zlepšovat.

Kristýnko, děkuji moc za rozhovor a budu se těšit z vašich dalších úspěchů. Doufejme, že brzy nejen já…

Vizitka:
Kristýna Vylíčilová
Česká sopranistka původem z Bystřice pod Hostýnem je absolventkou Konzervatoře v Brně, kde vystudovala obor zpěv pod pedagogickým vedením Mgr. Ireny Sobolové-Hýlové. Z úspěchů dosažených během studia na konzervatoři jmenujme především zisk Čestného uznání na Písňové soutěži Bohuslava Martinů v Praze v lednu 2004. V září 2006 pak vystoupila na festivalu Mladá Smetanova Litomyšl v programu sestaveném z textů a písní Jiřího Voskovce, Jana Wericha a Jaroslava Ježka. Po absolutoriu nastoupila na bakalářské studium na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě ve třídě doc. Hany Štolfové-Bandové ArtD. a po jeho ukončení byla tamtéž přijata k magisterskému studiu, jež také na jaře roku 2012 úspěšně završila. V představeních VŠMU ztvárnila například roli Donny Elvíry v opeře Don Giovanni nebo postavu Mi v operetě Země úsměvů. Své vokální schopnosti rozvíjela i mimo rámec školy, například na XV. Mezinárodních mistrovských pěveckých kurzech v Karlových Varech (leden 2010) či na Letní škole barokní hudby v Holešově v srpnu 2012. Na Mezinárodní pěvecké soutěži Iuventus Canti v slovenském městě Vráblích obsadila v květnu 2012 třetí místo v VI. kategorii. Jejím aktuálně největším pěveckým úspěchem je získání titulu laureáta soutěže na Pěvecké soutěži Olomouc 2012. Kristýna Vylíčilová pravidelně koncertuje s Holešovským komorním orchestrem. Ve spolupráci s bystřickým Pěveckým sdružením Tregler sólově účinkuje v dílech církevní hudby. V divadelní sezoně 2013/2014 se v Moravském divadle Olomouc představí v roli Frasquity v Bizetově Carmen.

Foto archiv Kristýny Vylíčilové