Šostakovič bis. Rozhlasoví symfonikové ORF a filharmonici z Lucemburku ve Vídni

Večer v c moll
Dramaturgové čtvrtečního koncertu 19. ledna 2017 sice vsadili na jistotu, když vedle sebe postavili dvě významná díla devatenáctého a dvacátého století v dominantní tónině c moll, přesto se je interpretům podařilo dostatečně odstínit a předložit posluchačům v zajímavých souvislostech a interpretačně nových perspektivách. Fazil Say sice neplatí za predestinovaného beethovenovského interpreta, jeho Mozart nebo Prokofjev jsou přeci jen díky nahrávacím aktivitám mediálně známější, přesto mě onoho čtvrtečního večera mile překvapil, když vsadil na silně lyrickou a neobvykle intimní interpretaci Beethovenova Třetího klavírního koncertu c moll op. 37. Ve zvolené koncepci, prosté výbuchů hněvu v sólovém partu i orchestrálním doprovodu a permanentně se vracející k nejnižší dynamice, jej věrně podporovali členové Rozhlasového symfonického orchestru ORF Vídeň v čele s letos sedmatřicetiletým německým dirigentem Corneliem Meisterem.

Už i vídeňští rozhlasoví symfonikové přijali do svého interpretačního kánonu základní principy poučené interpretace hudby starších stylových období, takže se šetřilo vibratem, dominantní smyčcové skupiny uvolňovaly častým decrescendem zvukový prostor dřevěným dechovým nástrojům a ostré akcenty žesťových nástrojů nezatěžovaly obecně provzdušněný orchestrální doprovod. A to přesto, že bylo zvoleno plné obsazení smyčců. Meisterovým přičiněním se ke klavíru coby sólovému nástroji připojily až sólově klarinet, flétna a fagot. Zatímco v prostřední větě se orchestr dobrovolně dynamicky upozadil, v krajních větách stále komunikoval nebo komentoval hru sólového nástroje. A zatímco Say vstupní větu předestřel jako elegické vyprávění a druhou větu jako intimní monolog, finále uchopil – bohužel s určitými nepřesnostmi v pravé ruce – jako burleskní ballabile, rozpustilé rozuzlení posmutnělého příběhu. V tomto vídeňském provedení bylo na první poslech zřejmé, že Beethovenův koncert c moll byl více než prvotina Brahmsova vzorem Dvořákova Klavírního koncertu g moll. Klátivou chůzí se Fazil Say po provedení Beethovenova koncertu ještě jednou vrátil před publikum a stylově – opět v tichu nejnižší dynamiky – se s ním rozloučil pomalou větou Mozartovy Klavírní sonáty F dur KV 300k.

Po pauze následoval prubířský kámen Šostakovičova symfonického odkazu, více než hodinová Čtvrtá symfonie c moll op. 43 ve třech větách. Předesílám, že jsem Meisterovým fanouškem od okamžiku, kdy jsem jej náhodně slyšel ve Dvořákově Šesté symfonii v roce 2000 v době jeho prvního šéfovského působení v Heidelbergu. Za propagaci Dvořákovy méně známé tvorby (cyklus symfonických básní), Janáčka nebo Martinů by zasloužil metál. Bartóka má v malíčku a soudobou tvorbu uvádí více ze zájmu než z povinnosti šéfa vídeňských rozhlasových symfoniků. Přesto jsem se v krajních větách nemohl zbavit pocitu určitého neporozumění skladatelovu jazyku, což, prosím, nemá vůbec nic společného s hudebním nacionalismem. Už nesnesitelná vstupní dynamika napovídala, že Meister interpretuje Šostakoviče spíše jako sovětského modernistu přelomu dvacátých a třicátých let než jako východoevropského Mahlera. K ohlušující dynamice se dirigent několikrát vrátil a přinutil mě tak nahlédnout do partitury, zda je skutečně předepisována. Více než tradiční interpretační kánon mě tak dráždila Meisterova snaha dosahovat drtivého účinku nemilosrdné partitury skrze extrémní dynamiku. Dirigent si poradil s choulostivou tektonikou, což svědčí o jeho zkušenosti s rozlehlými kompozicemi včetně Mahlera (Devátá symfonie v sezoně 2014/2015). V rozhlehlých krajních větách se však občas vynořily retardující pasáže, v nichž pozornost publika uvadala. Posluchači ale onoho večera rozhodně stáli na straně svých rozhlasových symfoniků a jejich sympatického uměleckého šéfa. V provedení pak nakonec po motorické druhé větě zaujalo nejintenzivněji rozlehlé finále. Konec dobrý, všechno dobré, platilo nakonec i onoho večera, který se protáhl až k desáté hodině večerní. A ze živé diskuse publika ve foyer bylo nakonec zřejmé, že Meisterovo nastudování Šostakovičovy symfonie aspirovalo na událost lednového vídeňského hudebního kalendáře.

Hodnocení autora recenze: 80%
***

Svěcení jara uprostřed mrazivé zimy
Orchestr Filharmonie Lucemburk jsem naposledy živě slyšel před téměř šesti lety v jeho futuristické filharmonické domovině uprostřed Lucemburku. Řídil jej Jiří Bělohlávek a na programu byly vedle Schumannova Violoncellového koncertu a moll Martinů a Dvořákova Šestá symfonie. Flexibilní orchestr, říkal jsem si tehdy, když jsem se podivoval Bělohlávkovu motorickému Martinů i robustnímu Dvořákovi v lucemburském vydání. Když bylo ve Vídni ohlášeno hostování tohoto předního evropského orchestru, který vzešel z rozhlasového studia Lucemburského rozhlasu jako nahrávací těleso a dnes má povinnosti i v Lucemburské opeře, rozhodl jsem se nenechat si je za žádnou cenu ujít. Zvláště, když v čele orchestru již druhou sezonu stojí původem španělský dirigent Gustavo Gimeno, kterého bylo možno ještě nedávno vídat mezi členy sekce bicích nástrojů Královského orchestru Concertgebouw. Gimenovi mentoři Abbado a Jansons, jemuž asistoval, dopomohli Gimenovi na dirigentský stupínek a lze jim jen děkovat, protože je požehnaným reprezentantem střední umělecké generace evropských dirigentů. Rytmicky (jak jinak) precizní, v levé ruce až překvapivě výrazově změkčující, v gestech úsporný a čitelný.