Šostakovičova Lady Macbeth Mcenského újezdu v Ostravě

Jenomže v lednu roku 1936 se na operu přišel podívat pán všehomíra Josif Vissarionovič Stalin a následovalo uveřejnění neuvěřitelně kritického článku Chaos místo hudby na stránkách Pravdy. Opera v Rusku okamžitě zapadla a skladatel byl ohrožen na životě. Pro jeho další tvorbu měla tato událost nedozírné následky a opera sama se znovu vynořila na jevištích divadel teprve roku 1963 v totálně zestručněné a přepracované podobě jako Katěrina Izmajlova. V této podobě jsme ji mohli poznat…

Teprve rok 2000 přinesl nádhernou inscenaci původní verze opery režiséra Davida Radoka a dirigenta Františka Preislera mladšího v Národním divadle. Uvedení opery v této originální podobě je i teď opravdovou dramaturgickou událostí. Dramaturgie ostravské opery si zasluhuje velký respekt. Ve své dramaturgické řadě Operní hity dvacátého století nám od roku 2011 už kromě děl Janáčkových a Martinů připravila Hindemithova Cardillaca, Život prostopášníka od Igora Stravinského, Prokofjevova Ohnivého anděla a Brittenovo Zneuctění Lukrécie.

Lady Macbeth Mcenského újezdu je jedním z nejskvělejších hudebních dramat dvacátého století a seznámení s ním má pro diváky zásadní význam. Je velmi obtížné tuto operu realizovat na jevišti, protože je plná rozporuplných ploch typických pro ruskou avantgardu třicátých let minulého století. Zásadní postavení má ve struktuře tohoto operního díla orchestr, který promlouvá jako nesporný nositel dramatického napětí. Napětí je stupňováno pomocí výrazně kontrastních hudebních částí, jež je nutno navzájem vyhrotit, tempově, dynamicky, výrazově hierarchizovat a přitom dramatismus neustále stupňovat až do samotného konce.

Přečtěte si takéV Ostravě má premiéru Šostakovičova Lady Macbeth Mcenského újezdu

Nastudování Jakuba Kleckera naprosto uspělo. Přestože, jak on sám ví, nebylo možné obsadit žesťové nástroje v plném obsazení, jejich zástupci, umístění v proscéniových lóžích, zprostředkovali obecenstvu spolu s orchestrem Šostakovičovu výsostně divadelní hudbu ve vynikající zvukové podobě. Totéž můžeme říci i o práci sboru v čele se sbormistrem Jurijem Galatenkem.

Jevištní mluva inscenace už tak bezproblémová nebyla. Výtvarná složka na sebe upozornila hned na počátku inscenace v podobě pootevřené opony s lůžkem postaveným vertikálně a s Katěrinou Lvovnou v nápadně přezdobených šatech. Účinek byl matoucí. Šlo víc o vnější efekt než o sdělení, s kým máme tu čest. Katěrina tu byla pouhou povrchní znuděnou bohatou paničkou jako z pohádky. Podobně později zapůsobily bělostné lesklé svatební kostýmy Katěriny a Sergeje nebo černá krajková pláštěnka, kterou háže Katěrina do „sklepa“ předtím, než zabijí jejího muže Zinovije, i Sonětčin zelený kulich s obličejovými prostřihy a la Pussy Riot. Působivé jsou naopak hlavové masky tančících krys v kontrastních groteskních mezihrách. Scénografie Daniela Dvořáka vychází z konstruktivismu ruské avantgardy, užívá šokujících světelných barev – sytě červené a zelené, splňuje Dvořákův záměr, aby jeviště působilo nepříjemně, provokativně.

Domnívám se však, že změna scénografie pro čtvrté závěrečné dějství dramatu neprospěla. Za její hustou laťkovou konstrukcí zmizel zpívající sbor a veškeré dění mezi Katěrinou, Sergejem a Sonětkou sevřel režisér Jiří Nekvasil do klaustrofobního středového prostoru. Znivelizovala se tak dramatičnost vztahů nešťastné Katěriny, bezohledného Sergeje a drsné Sonětky, kterou Katěrina v závěru strhne do rozbouřené řeky.

Vývoj postav je dalším úskalím inscenace. Katěrina Iordanky Derilovy je primitivní, líná a tvrdá kupcová, která na začátku v tělesném zápolení se Sergejem neprojeví ani náznak obratnosti, ve scéně Sergejova svádění neklade pražádný odpor, je cynická, není divákům sympatická. Když ji pak začínají dohánět její zločiny, není proč ji litovat. Pěvkyně má pro Katěrinu plně znělý dramatický hlas, který až v závěru obohacuje určitou měkkostí a citovostí. Tchán Katěriny Lvovny Boris Timofejevič Izmajlov je zajímavější figurou. Martin Bárta v této roli velmi příjemně překvapil jak krásnými hloubkami, tak i způsobem, jakým tuto postavu vytvořil. Pěvec Vadim Zaplechny je jednostrunným děvkařem Sergejem, na němž jeho opravdové „kvality“ nerozezná pouze jediný člověk, Katěrina. Pěvec má energický znělý tenor a zvládá roli bez jediného zaváhání. Ke svému pěveckému i hereckému výkonu upoutali pozornost obecenstva bezesporu především Veronika Holbová (Axiňja a Trestankyně), David Nykl jako Zametač a Městský strážník, Anna Nitrová v roli Sonětky a Bohdan Kurowski svým zpěvem Starého trestance.

Dramaturgie večera byla poměrně nevyrovnaná, způsobila ji již zmíněná nepropracovanost hlavní postavy Kateřiny Lvovny, málo výrazný nástup groteskních pasáží (první tanec krys, později scéna na policejní stanici, která je spíš komická než groteskní – včetně medvídka na kapotě auta, ale také pouze vnější maskování čtyř kulisáků červenými klaunskými nosy a ruskými nápisy na jejich hrudích – při trošce úsilí a při znalosti azbuky jsme si mohli přečíst: smích, smrt, slzy…). Průběh večera nepříjemně narušila druhá přestávka, která kvůli přestavbě přerušila působivou návaznost třetího a čtvrtého dějství.

Inscenaci odměnilo obecenstvo nadšeným potleskem a není divu. Zhlédnutí této Šostakovičovy opery je mimořádným zážitkem. Ostravská opera má výbornou dramaturgii a hudební stránka jejích inscenací je obdivuhodná. Kvality ostatních součástí divadelního výrazu bývají méně spolehlivé pro svou lineárnost způsobenou jejich určitou nedomyšleností či nedoladěností.