Souboj titánů: Netrebko a spol. v drážďanském Lohengrinovi

Na první pohled se to může jevit jako jistý paradox. Šefdirigent drážďanské Staatskapelle Christian Thielemann, považovaný už řadu let za jednoho z nejpovolanějších wagnerovských dirigentů na planetě, se v Semperově opeře svému oblíbenému skladateli zatím příliš nevěnoval. Od sezony 2012/2013, kdy svůj post zastává, ho bylo možné zastihnout s taktovkou v ruce především nad partiturami jeho dalšího oblíbence Richarda Strausse (Arabella, Elektra, Růžový kavalír, Capriccio), ale i Carla Marii von Webera (Čarostřelec), a dokonce i Giuseppe Verdiho (Simon Boccanegra) a Giacoma Pucciniho (Manon Lescaut). Proč vlastně všichni jmenovaní dostali před Richardem Wagnerem – mimochodem jedním z Thielemannových „kapelnických“ předchůdců u téhož orchestru – přednost? Možná, že by odpovědí na tuto otázku mohl být pověstný dirigentův perfekcionismus a nemalé nároky, které je zvyklý klást na všechny, se kterými na svých projektech spolupracuje… Zkrátka jen dokonalý Wagner se zdál být pro nekompromisního dirigenta dost dobrý a teprve po čtyřech letech šéfování u Staatskapelle nastal čas to dokázat.

Pokud je tato spekulace pravdivá, pak už únorové znovuuvedení Valkýry v patnáct let staré inscenaci Williho Deckera (naši recenzi jsme uveřejnili zde) splnilo veškerá očekávání vrchovatou měrou. Kombinace elitního pěveckého týmu (Nina Stemme, Petra Lang, Christopher Ventris, Markus Marquardt) a Thielemannova velkolepého hudebního nastudování nejenže prokázala další životaschopnost této letité produkce, ale nastolila i kvaliativní měřítka, jaká lze do budoucna od wagnerovských kreací v Semperoper očekávat. Krátce řečeno – ta nejvyšší. Rej valkýr z počátku roku měl být totiž jen předehrou pro nepoměrně očekávanější událost, na níž konečně došlo ve čtvrtek 19. května 2016. Toho dne ve slavnostní sérii představení Lohengrina v ještě o něco archivnější inscenaci režisérky Christine Mielitz debutovali v rolích Elsy a titulního labutího rytíře Anna Netrebko a Piotr Beczala, doprovázení v dalších úlohách Evelyn Herlitzius, Tomaszem Koniecznym, Georgem Zeppenfeldem a Derekem Weltonem. Zapomněl jsem na něco? Pokud nemusím dodávat autora hudebního nastudování, tak snad nikoliv…

Zbývá tedy odpovědět na otázku, zda se avizovaný triumf skutečně dostavil. Pokud by se měl výsledek odvíjet jen od faktu, že všechna představení byla už dlouho dopředu beznadějně vyprodána, že premiéra byla velkou společenskou událostí a že se po každém ze tří dějství odehrávala na jevišti nadšeně aplaudovaná děkovačka všech protagonistů, nemohlo by být o kladné odpovědi pochyb. Z pohledu subjektivního účastníka téměř čtyř a půl hodinového večera však mohu především konstatovat, že se jednalo o neobyčejně vzrušující hudebně divadelní dobrodružství.

Už jen prvotní setkání s inscenací, která, jak už bylo řečeno, nepatří na jevišti Semperovy opery k nejmladším, pokládám za velmi inspirativní. Světlo světa spatřila roku 1983 (takže byla do divadla, otevřeného po poválečné rekonstrukci až v roce 1985, přenesena z prozatimní scény) a spolu s podobně věkovitou Bohémou a Fideliem patří k jakémusi rodinnému stříbru drážďanského operního domu. Teprve nyní jsem měl možnost přesvědčit se, co všechny tyto produkce režisérky Christine Mileitz spojuje. Nadčasově pojatý kriminál ve Fideliovi, impresionisticky rozmáchlá Bohéma i tento na první pohled tradiční Lohengrin slouží především jako prostor pro precizně a přehledně vybudované vztahy mezi jednajícími postavami. A to rozhodně není málo; díky uvedené premise fungují takto zaranžovaná představení i po letech jak s představiteli, kteří se předepsaných pravidel úzkostlivě drží, tak s těmi, kteří jsou schopni své postavy zajímavě herecky posunout či ozvláštnit.

Před diváky drážďanského Lohengrina se odvíjí příběh, který se zpočátku zdá být snad až příliš závislý na Wagnerově romanticko-pohádkovém půdorysu. V neogotické síni sedí brabantští šlechtici, důstojníci a další více či méně urozený lid v barvitých kostýmech různých historických stylů, mezi nimiž se nápadně vyjímají muži v uniformách napoleonského střihu (scéna a kostýmy Peter Heilein). Zatímco přítomný král Jindřich Ptáčník velí do boje pro uherským vojskům, Friedrich z Telramundu obviňuje ušlechtilou Elsu z vraždy vlastního bratra Gottfrieda, aby ji tak lstí oloupil o vévodský titul. Dívčinu čest nato zachrání záhadný rytíř, jenž po otevření zadního prospektu připluje na scénu na obří blyštivé labuti. Telramunda snadno odzbrojí i holýma rukama, takže jemu i Else na konci prvního aktu nadšený lid provolá slávu… To vše je však jen ouvertura k velmi uvěřitelnému dramatu, které se odehraje po přestávce. Meilitz zde plastickým, téměř filmovým způsobem rozehrává psychologickou bitvu, zuřící mezi poníženým Friedrichem a jeho rafinovanou manželkou Ortrudou na jedné straně a zranitelnou Elsou a záhadným cizincem na druhé.

V kontrastu s tím se odvíjejí opulentní přípravy na svatbu posledně jmenovaných a mezi vyšňořenými svatebčany se jen tu a tam objevují vojáci v polních oděvech, znepokojivě upomínajících na stejnokroje první světové války. Štěstí novomanželů, uvedené na začátku třetího dějství slavným svatebním sborem, však nemá mít dlouhého trvání. Elsa zradí svůj slib, neptat se chotě na jeho jméno, a navíc – v této inscenaci společnou rukou – zabijí oba manželé Telramunda, který na ně o svatební noci zaútočil. V posledním obraze se Lohengrin (neboť právě tak se cizinec představí) s brabantskými rozloučí a než opět odpluje, jsme svědky toho, jak se palác zcela organicky proměnil v generální štáb pro budoucí válku. Konečně i ztraceného chlapce Gottfrieda, jehož labuť přivezla, se okamžitě ujímají král se svým hlasatelem a automaticky mu dávají meč do ruky… Celou dobu pomalu a mrazivě přicházející náznaky nadcházejícího krvavého konfliktu zkrátka nakonec zcela pohltí všechny peripetie lásky a nenávisti, které až dosud tvořily hlavní osu vyprávění. Suma sumárum: takových inscenací, které nabízejí návštěvníkům konvenčně výpravnou podívanou, ale zároveň umí čitelně zprostředkovat motivy jednání hlavních postav a ještě donutí diváky uvažovat, rozhodně není mnoho – a zaplať pánbůh za každou, která tak, jako tato drážďanská, funguje i po více než třiceti letech.

A jak se v ní vyjímali oni „titáni“ z titulku tohoto článku? Největší pozornost se pochopitelně soustředila na sopranistku Annu Netrebko, pro niž se stala Elsa z Brabantu jejím debutem v německém operním repertoáru (tedy pokud do něj nepočítáme i rozvernou Sylvu Varescu z rovněž drážďanského předsilvestrovského koncertního uvedení Kálmánovy Čardášové princezny z roku 2014, o němž jsme informovali zde). Pěvkyně se na svůj vstup do wagnerovského hudebního světa dlouho a pečlivě připravovala a rozhodně to bylo znát: před její Elsou je podle mého názoru třeba uznale smeknout. Její němčina je obdivuhodná, smysl pro Wagnerův kompoziční styl a jeho interpretaci je u Netrebko určitě mnohem sofistikovanější, než jen čistě intuitivní. Osobně mám za to, že zejména v nižších a středních polohách obtížného partu se sopranistka příliš komfortně necítila, ovšem slyšet její výšky, které se navíc voluminózně nesly i nad velkými ansámblovými scénami, byl pravý požitek. Herecky pak dokázala dát trochu nevděčně ušlechtilé postavě vše, co potřebovala: přirozený půvab, nevinnost i nepředstírané zoufalství ze všech příkoří, které jí okolí chystalo. O tom, jak – a zda – se bude wagnerovská kariéra této operní superstar vyvíjet dál, ukáže samozřejmě až čas a jistě i míra uspokojení jí samotné. Sám za sebe však odhaduji, že zpěvaččina inklinace k dramatickému typu rolí ji povede spíše k verdiovským a veristickým úlohám, v nichž si ji ostatně toužebně přeje slyšet jak většinové publikum, tak ředitelé operních domů…

O něco jistější bych si byl v prorokování další „lohengrinovské“ budoucnosti tenoristy Piotra Beczaly. Ten je ostatně ve světě německé operní i operetní literatury doma už od dob svého intenzívního působení v curyšské opeře. Vstup do vod Wagnerových hrdinů byl pro něj tedy jen otázkou času. Drážďanský labutí rytíř ho myslím zastihl na vrcholu jeho vokálních i fyzických sil; navzdory jisté herecké topornosti působí Beczalův Lohengrin vizuálně stejně hrdinsky neohroženě jako tajemně a lidsky nepřístupně. Vokálně si pěvec poradil s nástrahami vypjaté role obdivuhodně – i když jeho hlas nepatří k nejobjemnějším, dokázal se v mnohdy zvukově hutném okolí prosadit a ještě dát svému partu cosi z belcantové elegance (což mu spíše přidalo na posluchačské atraktivitě). Na konci druhého dějství už byla slyšet na Beczalově výkonu jistá únava, ale soudím, že ve třetím dějství dokázal zmobilizovat síly tak, že se jemu i Netrebko podařilo vykouzlit z úvodního duetu neobyčejně něžné a křehké hudební číslo, v němž zafungovala i jejich vzájemná „herecká chemie“. Proslulý monolog In Fernem Land pak Beczala předvedl zcela spolehlivě a s velkým citem pro gradaci jeho účinku. Zkrátka – myslím, že tento Lohengrin na své labuti určitě nadobro neodjel a že jeho návrat můžeme očekávat dříve, než se nadějeme.

Wagnerovští debutanti Netrebko a Beczala získali své temné protihráče v podobě ostřílených profesionálů tohoto oboru, jimiž byli německá sopranistka Evelyn Herlitzius jako Ortrud a i u nás dobře známý polský barytonista Tomasz Konieczny v roli Friedricha z Telramundu. Za „standardnějších“ okolností by to byli zřejmě oni dva, kdo by měl právo aspirovat na hlavní hrdiny představení. Charakter hrubozrnného a impulzivního Friedricha s exteriérem i představitelskými schopnostmi někdejšího filmového herce Konieczneho skvěle souzněl. Přestože jsem u něj postrádal více pěvecké kultivovanosti, musím přiznat, že jeho hlasový projev v podstatě vycházel vstříc celkovému portrétu spíše frustrovaného než vysloveně negativního hrdiny. Herlitzius pak byla fascinující i v momentech, kdy jen němě přihlížela událostem v prvním dějství – a což teprve, když začala zpívat… Je to každopádně zpěvačka s hlasem nebývalé průraznosti a intenzity předávaného prožitku, navíc skutečná zpívající herečka. Ve společných scénách s Annou Netrebko spolu oba tak rozdílné hlasy obou pěvkyň pozoruhodně korespondovaly a na napětí, které mezi nimi na scéně panovalo i na základě pouhých pohledů, budu vzpomínat ještě dlouho…

Vskutku titánské obsazení dotvářel německý basista Georg Zeppenfeld v další ze svých vznešených panovnických úloh králi Jindřichu Ptáčníkovi. Opět jsem nabyl dojmu, že je pěvec skutečným králem, jemuž jsou zkrátka na scénách celého světa (a Semperovy opery především) přidělovány odpovídající role… Opomenout nelze ani stále lepšího britského basbarytonistu Dereka Weltona jako Královského hlasatele.

Tak jako předtím ve Valkýře, přiblížil se zase o kus blíž k dokonalosti i Christian Thielemann se svým hudebním nastudováním. Od velejemného nástupu smyčců až po mysticky znějící finále bylo zřejmé, že má dirigent celou tektoniku obřího díla dokonale promyšlenou a Staatskapelle mu v budování kompaktně znějícího celku vyšla ideálně vstříc. V Lohengrinovi má pak významnou roli i sbor a nutno konstatovat, že nejvyšším nárokům v tomto případě dostáli i členové Staatsopernchor i jeho posily ze Sinfoniechores Dresden.

K úspěšnému obnovenému uvedení Wagnerova Lohengrina toho možná už více dodat nelze – sluší se ovšem připomenout, že repríza 22. května bude živě přenášena na obří obrazovku před Semperovou operou a že se protagonisté představení přijdou po jeho skončení s diváky osobně pozdravit. Chcete-li tedy spatřit současné, zřejmě neopakovatelné obsazení na vlastní oči a navíc zadarmo, určitě s víkendovou návštěvou Drážďan neváhejte.

A co chystá Christian Thielemann ve městě nad Labem na wagnerovském hudebním poli příště? Bude pokračovat v uvádění dalších částí Prstenu Nibelungů v Deckerově režii: mezi 15. – 22. říjnem 2016 Rýnským zlatem s Markusem Marqurdtem, Kurtem Streitem či Tomaszem Koniecznym, ve dnech 17. – 27. ledna 2017 Siegfriedem se Stephenem Gouldem, Albertem Dohmenem nebo Ninou Stemme. Myslím, že je načase shánět vstupenky dříve, než bude pozdě…

 

Hodnocení autora recenze: 80%

Richard Wagner:
Lohengrin
Hudební nastudování a dirigent: Christian Thielmann
Režie: Christine Mielitz
Scéna a kostýmy: Peter Heilein
Světla: Friedewalt Degen
Sbormistr: Jörn Hinnerk Andresen
Dramaturgie: Matthias Rank
Sächsische Staatskapelle Dresden
Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Herren des Sinfoniechores Dresden – Extrachor der Semperoper Dresden
Premiéra 21. ledna 1983 Semperoper Drážďany
(psáno z reprízy 19. 5. 2016)

Heinrich der Vogler – Georg Zeppenfeld
Lohengrin – Piotr Beczala
Elsa von Brabant – Anna Netrebko
Friedrich von Telramund – Tomasz Konieczny
Ortrud – Evelyn Herlitzius
Heerrufer des Königs – Derek Welton
Erster Edler – Tom Martinsen
Zweiter Edler – Simeon Esper
Dritter Edler – Matthias Henneberg
Vierter Edler – Tilmann Rönnebeck
Edelknabe 1 – Jana Hohlfeld
Edelknabe 2 – Monika Harnisch
Edelknabe 3 – Annett Eckert
Edelknabe 4 – Masako Furuta

www.semperoper.de