Soubor La Ritirata přivezl do Prahy unikátní skladby španělského baroka a klasicismu

V podání tří špičkových muzikantů ze slavného španělského souboru La Ritirata zazněl ve středu 28. července v letním refektáři Strahovského kláštera koncert Il violoncello brillante, soubor skladeb vázaných na Španělsko.

Je-li takřka kdekoli ve světě řeč o hudbě baroka či klasicismu, pravděpodobně se každému vybaví zejména Itálie. Koncert oceňovaného souboru La Ritirata však ukázal, že by rozhodně neměla být opomínána hudba španělská, či se Španělskem úzce spjatá. Soubor hrál v Praze poprvé, (pod patronací několika institucí – mimo jiné Institutu Cervantes či Velvyslanectví Španělského království) a vybral si skladby autorů, kteří ze Španělska buďto přímo pocházeli, nebo tam alespoň dočasně komponovali. Ačkoli zazněly skladby devíti odlišných autorů (a jednoho anonyma), které vznikly v rozpětí více než šedesáti let, program byl ucelený a sestavený více méně chronologicky. Diváci tak měli možnost slyšet zprvu sonáty z období vrcholného baroka, a ke konci například díla Luigiho Boccheriniho v pozdním galantním stylu.

Srdcem celého koncertu byl vynikající violoncellista Josetxu Obregón, zakladatel a umělecký vedoucí souboru La Ritirata. Spolu s ním vystoupili Daniel Oyarzabal, který hrál na cembalo a varhany (varhanní portativ), a Daniel Zapico, hrající na theorbu. Ačkoli byl koncert postavený na violoncellu, které bylo v rukou Obregóna opravdu brilantní, v průběhu večera předvedli procítěné sólové výstupy postupně všichni tři účinkující. Tato koncepce byla podle mě velmi povedená, nejen pro to, že tím představení dosáhlo větší zvukové různorodosti, ale především pro to, že tak byli jednotliví hráči ukázáni jako rovnocenní koncertní partneři a každý z nich mohl předvést své silné stránky.

Koncert začal Sinfonií D-dur pro violoncello a basso continuo od Antonia Caldary (1671–1736). Tento skladatel a výborný violoncellista strávil ve Španělsku dva roky ve službách Karla Habsburského, budoucího císaře Karla VI., otce Marie Terezie. Čtyřvětá skladba, která se dochovala v unikátním italském rukopise, dnes uloženém v Rakouské národní knihovně, sklidila po závěrečném Prestu zasloužený potlesk plného sálu. Když ovace utichly, promluvil Obregón k publiku, shrnul těžkou sezónu za pandemie viru covid-19 a poděkoval divákům za podporu a účast na koncertě.

Jako druhé zaznělo Balletto II., ze Sbírky sinfonií a ballett pro dvě violoncella, jehož autorem byl Ital Giacomo Facco (1676–1753), který se ve Španělsku trvale usadil. Balletto bylo velmi náročnou skladbou, navzdory několika méně zvučným pasážím si se složitým partem nakonec Obregón poradil výtečně.

Následovalo pásmo čistě sólových výstupů. První zahrál theorbista Daniel Zapico. Klidná skladba Españoletas od aragonského skladatele Gaspara Sanze (1640–1710), napsaná jako součást Sanzovy učebnice hry na kytaru (Instrucción de música sobre la guitarra española), měla téměř kontemplační nádech. Jedná se o třikrát se opakující españoletu v Zapicově úpravě pro theorbu. Osmatřicetiletý Zapico, který se souborem La Ritirata spolupracuje často, hrál naprosto procítěně, obecenstvo čekalo na každý jemný tón jeho strun se zatajeným dechem.

Další se v sólovém výstupu představil Daniel Oyarzabal, hrál Sonátu F dur (K 82) od Domenica Scarlattiho (1685–1757). Scarlatti, původem z Itálie, též působil na španělském dvoře, stejně jako Caldara. Scarlatti se tu ovšem usadil dlouhodobě. Tato nepříliš hraná sonáta v rychlejším tempu byla výborným kontrastem k předcházejícímu číslu. Přes pár zcela nepodstatných chyb působil Oyarzabalův výkon velmi technicky i výrazově vyzrále. Není také divu, jedná se o jednoho z nejlepších španělských, potažmo evropských cembalistů.

Trojici sólových výstupů zakončil Josetxu Obregón s Toccatou quintou pro sólové violoncello od Francesca Paola Supriana (1678–1757). I tento skladatel pobýval na španělském dvoře, vrátil se pak ale zas zpět do Itálie, konkrétně do Neapole, kde je dodnes uložena jeho učebnice hry na violoncello, první známá učebnice svého druhu na světě. Obregón přednesl melancholickou Toccatu s velkým zaujetím. Originální barokní violoncello z roku 1740, na které hraje, má zvláštní tesklivý podtón, který efekt této skladby ještě umocnil.

Na poslední číslo před přestávkou pak nastoupili opět všichni tři hráči. Přednesli Sonátu pro violoncello a basso continuo a-moll od Giuseppe Antonia Paganelliho (1710–1763?). Tato sonáta o čtyřech větách v sobě nesla velký emoční náboj, po úvodním Largu zaznělo energické Presto, následované přímo „celestiálním“ Adagiem, při němž bylo na tvářích účinkujících zřetelně vidět potěšení z hudby. Sonátu pak zakončila vzletná Gigha. Silný účinek této skladby, respektive celé první poloviny koncertu, byl poté zřetelně vidět o přestávce na korzujících divácích – vše mělo nádech až neobvyklého klidu, jako by se zastavil čas. Bylo to možná nejen hudbou samotnou, která byla velice náročná jak po interpretační, tak po posluchačské stránce, ale zřejmě i místem. Letní refektář Strahovského kláštera s úchvatnými nástěnnými malbami lze právem považovat za jedno z nejpůsobivějších koncertních míst v Praze, zejména ve spojení se „starou hudbou“.

Po přestávce následovala Sonáta pro violoncello a basso continuo G-dur od Domenica Porrettiho (1709–1783), dalšího Itala v celoživotních službách španělského dvora. Třetí věta této sonáty, Largo, ve které hrálo jen violoncello za doprovodu cembala, byla výjimečně dojemná a připravila skvělý nástup pro poslední větu, Allegro. To při zaujatém poslechu vykazovalo i určité odlišnosti od „klasické“ italské věty, a podle mě bylo, spolu s později hranými Boccheriniho skladbami, asi nejlepším příkladem španělského galantního stylu na tomto koncertě. Následoval první (a také poslední) sólový výstup druhé poloviny koncertu, o který se postaral opět klávesista Daniel Oyarzabal. Tentokrát zasedl za varhanní portativ a zahrál rozvernou Sonátu č. 84 D-dur od Antonia Solera (1729–1783), žáka již zmíněného Domenica Scarlattiho. Oyarzabal nasadil pěkné tempo, až mělo obecenstvo téměř obavu, ale skladbu s přehledem a klidným úsměvem dokončil, za což byl také náležitě odměněn potleskem. Na programu bylo ovšem místo této sonáty napsané Solerovo Fandango d-moll (R 146), velmi známá a efektní taneční skladba s úžasným motivem. Proč nezazněla, je pro mě dosud otázkou – možná byla důvodem snaha trochu zkrátit relativně dlouhé koncertní pásmo.

Následovala působivá skladba z pera anonyma, již opět v plném obsazení. Byla nalezena v pozoruhodném manuskriptu z Barcelony, který podobných anonymních skladeb obsahuje celou řadu. Některé byly připsány Luigimu Boccherinimu, některé se zatím stále nepodařilo identifikovat. V tomto případě se jednalo o Adagio pro violoncello a basso continuo e-moll, velmi pěkný kus, kde v cellovém partu vyčnívaly zejména efektní dvojhmaty.

Program pak byl zakončen dvouvětou Sonátou pro violoncello a basso continuo C-dur (G. 6) od Luigiho Boccheriniho. První větou bylo Largo assai, kde se Obregón skláněl k velmi vysokým polohám, aby pak ve druhé, technicky náročném Allegru, předvedl kromě své virtuozity ještě spoustu ozdob.

Po bouřlivém potlesku, který následoval tuto závěrečnou skladbu a vrátil interprety na jeviště ještě nejméně třikrát, se hráči opět chopili nástrojů a šťastnému publiku předvedli ještě dva velké přídavky. Prvním byla opět skladba Luigiho Boccheriniho, oblíbeného skladatele tohoto španělského souboru. Jednalo se o Minuet, bohužel Obregón přesně nespecifikoval, ze kterého celku pochází, nebo jsem jeho španělskému přízvuku jen nerozuměl. Byla to ovšem asi nejefektnější skladba celého koncertu, hlavně z perspektivy violoncella. Obregón zde využil množství flažoletů a v závěrečné části skladby se vyžil v nádherných rozložených akordech. Druhým přídavkem bylo Allegro z jedné z Caldarových sonát. Podle Obregónových slov ji napsal až ke sklonku života, po návratu ze Španělska, a oproti první skladbě koncertu, jeho Sinfonii pro violoncello a b. c., nese zřetelné známky skladatelova vývoje.

Koncert skončil velkým úspěchem, Josetxu Obregón i jeho kolegové předvedli výkon plně odpovídající jejich kvalitám a představili pražskému publiku hudbu nepříliš známou, ale o to zajímavější. Můžeme jen doufat, že je nebo další hráče z Obregónovy Ritiraty, i při jejich vytíženosti, ještě někdy v Praze uslyšíme.

Il violoncello Brillante
28. července 2021, 19:30 hodin
Strahovský klášter

Program:
Antonio Caldara: Sinfonia pro sólové violoncello D dur
Gaspar Sanz: Españoletas
Domenico Scarlatti: Sonáta F dur, K 28
Domenico Scarlatti: Sonata in F major, K 82
Francesco Paolo Supriani: Toccata quinta pro sólové violoncello
Domenico Porretti: Sonata a Solo di Violoncello e Basso G dur
Antonio Soler: Fandango d moll, R 146
Luigi Boccherini: Sonáta C dur pro violoncello a basso continuo, G.6

Účinkující:
La Ritirata
Josetxu Obregón – barokní violoncello
Daniel Oyarzabal – cembalo, varhany
Daniel Zapico – teorba, barokní kytara