Souborné dílo Bohuslava Martinů bude mít 106 svazků, popisuje ředitel Institutu BM Aleš Březina
Pane řediteli, blahopřeji k narozeninám i oslavám, které se časově téměř prolnuly ve Vašem soukromém i profesním životě.
Děkuji, nejprve tedy k narozeninám: děti z toho byly trošku překvapené, říkaly „55? To neexistuje!“ Dceři jsou čtyři a synovi sedm a takové číslo je pro ně nepředstavitelné. “Ukaž nám to na rukách!” Tak jsem opakovaně ukazoval na rukách, ale byly z toho přece jen trošku konsternované. Domácí oslavy jsme si přesto samozřejmě báječně užili.
Oceněná edice Souborného díla BM obsahuje dnes již devět svazků, z nichž každý je zaměřen na odlišný typ kompozice: od symfonických přes komorní skladby až k vokálním dílům – můžete přiblížit koncepci tak rozsáhlého edičního projektu?
Důležité je, aby se vám podařilo shromáždit veškeré podklady, pak je možné vydat řadu, která zohledňuje několik nezbytných kritérií. Prvním z nich je dostatečné množství pramenů, abychom měli jistotu, že pokud by se během práce na určitém svazku některé nové prameny přece jenom objevily, tak by nás nedonutily radikálně změnit stanovenou koncepci. Druhým kritériem je, aby vybraná skladba byla nakladatelsky sublicencovaná, protože Martinů vydával celkem u 17 nakladatelství po celém světě a ta nám musí vždy poskytnout sublicenci.
Předtím než začneme určitý svazek připravovat, je třeba získat sublicenci od tohoto původního nositele, abychom na něčem nepracovali léta vlastně zbytečně. Každý nakladatel je sice licenci povinen poskytnout, protože souborné vydání má speciální pravidla, není tu však stanoven termín. Někteří nakladatelé to bohužel protahují, například s francouzskými nakladateli je ta zkušenost nejproblematičtější a vyvstává tak otázka, kdy práva poskytnou. Svazky u francouzských nakladatelů dáváme tedy vědomě za rok 2029, kdy ta práva vyprší a následně díla budou i nakladatelsky volná. Dalším důležitým kritériem je mít předem dobrého editora; když máme všechny prameny a přislíbenou sublicenci, ale neměli bychom editora schopného zvládnout práci na úrovni, nemůžeme ji zadat.
Třetím a posledním kritériem je sledování určité pestrosti, aby bylo zastoupeno víceméně kompletní žánrové rozpětí díla Bohuslava Martinů, od komorní hudby přes kantáty a symfonie až po opery či balety a sólové skladby. Nepostupovat chronologicky, z hudebního hlediska pestrost považuji za daleko důležitější. Nakonec pestrost skutečně zaručuje větší zájem – kdybychom se rozhodli postupovat po žánrech, tak bychom třeba prvních 10 až 15 let mohli začít třeba jenom operami a mezi tím by lidé, kteří se zajímají o jeho instrumentální hudbu, 10 až 15 let neměli vůbec motivaci čekat a sledovat souborné vydání. Rozhodli jsme se definitivně pro střídání žánrů, protože chceme představovat dílo Martinů v celé šíři.
Když mluvíte o 17 nakladatelstvích, je to celosvětová síť; uveďte prosím alespoň nejznámější.
Mezi nakladatelství, kde Martinů vydával, patří v Německu Schott a Bärenreiter, v Rakousku Universal Edition Wien, ve Francii Alphonse Leduc a Max Eschig, v Americe je to AMP, SMP aSchirmer. V České republice, tedy Československu, to byl Orbis a Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. U Supraphonu či Pantonu musíme jednat s tím, kdo dnes ta práva vlastní – tedy Bärenreiterem a Schottem – a tak je získat.
Od prvního svazku z roku 2015, Epos o Gilgamešovi, jehož jste editorem, vyšlo dosud celkem 9 svazků. Jak budete pokračovat ve vydávání této špičkové edice?
My vydáváme ročně jeden až dva svazky a tímhle tempem chceme pokračovat. Protože těch svazků má být celkově 106 a kdy bychom vydávali, jak je běžné, jen jeden svazek třeba za dva roky, tak by to byl projekt na 212 let. Což není ufinancovatelné ani to vlastně není motivační, proto jsme se rozhodli pracovat tímhle hodně razantním tempem. I v zahraničí jsou hodně překvapení, ale prostě máme nejplodnějšího autora, jaký tady od dob klasicismu žil.
To je pravda, Bohuslav Martinů platí ve světě vedle Antonína Dvořáka za nejznámějšího a nejhranějšího českého autora. Věnujete se té práci sám osobně, ale předpokládám, že většinou se na tak rozsáhlé práci podílí větší kolektiv?
Sluší se, aby to odstartoval šéf, takže pod Eposem o Gilgamešovi jsem uveden já, ale vlastně všechny svazky jsou a budou týmovou prací. Byť je tam podepsaný hlavní editor, čteme to křížem, navzájem si to připomínkujeme a všechno diskutujeme spolu, takže ty svazky jsou zpracovávány týmově. Jeden “tahoun”, který ten který svazek má na starosti, v podstatě odpovídá za skutečně precizně vypracované dílo, které musí splňovat požadavky jednak naprosté přesnosti a v kontextu dalších dílů take sjednocenosti, protože každý svazek má na starosti někdo jiný. Jednotné zásady jsou předpokladem i pro spolupráci s externími editory, vše se musí vejít do modelu, jaký jsme stanovili. Je nutné dát jistotu abonentům, že dostávají řadu, která se drží stejných kritérií a jako taková musí mít jednotnou tvář.
Cena Grantové agentury ČR 2020 je tedy završením patnáctileté práce na unikátním projektu a potvrzením dlouhodobé přípravy, než jste zahájil vydávání celé edice.
Samozřejmě jsem za ni rád, také vzhledem k ojedinělému ocenění muzikologické práce, protože to je počin v hudbě nevídaný. Hned první svazek dostal v roce 2016 cenu Best Edition na veletrhu Musikmesse ve Frankfurtu nad Mohanem, udělenou Německým svazem hudebních nakladatelů. Je to od počátku vnímáno nesmírně pozitivně i v zahraničí, takže teď se to krásně spojilo: na začátku byla cena z největšího německého veletrhu a teď je tady cena Grantové agentury České republiky z českého vědeckého prostředí. A to považuji za ideálně vyvážené, jakýsi hnací motor, který projekt posunuje stále dopředu.
Řekla bych, že to je ideální stimulace, pokud člověk pracuje, tak potřebuje patřičnou odezvu odborných kruhů a domácí i zahraniční veřejné ocenění úžasně povzbudí.
Přesně tak. A hlavně – my to děláme jak pro vědce, tak samozřejmě i pro veřejnost, hudebníky. Kdybychom to dělali jenom pro vědeckou komunitu, ale nikdo by z toho nechtěl hrát, tak by to byly, když to trošku přeženu, “vyhozené peníze” a zároveň škoda velkého úsilí.
Přiblížíte nám spolupráci s Bohuslavem Matouškem, když natáčel Souborné dílo Bohuslava Martinů pro housle a violu?
Bohuslav Matoušek s námi spolupracoval od počátku. Nabídli jsme mu prameny, které jsme našli, a já se s velkou radostí stal konzultantem celého rozsáhlého natáčecího projektu. Například ve chvíli kdy si vybíral dirigenta, navrhl jsem mu a pak i domluvil, aby se jím stal Christopher Hogwood, což ten projekt myslím ohromně povzneslo. Když se pak Supraphon po vydání prvního CD rozhodl projekt ukončit, domluvil jsem se se Simonem Perrym, majitelem prestižního britského labelu Hyperion, aby se tohoto úžasného Slávkova projektu ujali a dokončili ho. Bohuslav Matoušek s námi tedy velice intenzivně spolupracoval a já z toho měl velkou radost, přesně pro tohle tu práci děláme. Totéž bylo teď právě s Frankem Peterem Zimmermannem, když natáčel houslové koncerty č. 1 a 2: jak Frank Peter, tak i Jakub Hrůša s Bamberskými symfoniky velmi intenzivně studovali dostupné materiály a kladli nám desítky otázek, které jsme v pramenech ověřovali. To je podle mého názoru ideální spolupráce a vlastně jeden z hlavních cílů Souborného vydání díla Martinů. Hudba má být hrána a slyšena, všichni očekávají a přejí si, aby mohli slyšet přesně to, co skladatel napsal.
Obraťme se ještě k Vaší další činnosti – na listopad byl naplánován koncert v Kaiserštejnském paláci, který pravidelně Institut BM pořádá. Těšili jsme se od jara, ale pandemie vše změnila a kocert se musel přesunout na červen. Slavnostní koncert Zemlinského kvarteta k 25. výročí založení Institutu Martinů přesouváte do online prostředí. Program bude zachován?
Zemlinského kvarteto, Martinů Smyčcové trio č. 1 a Smyčcový kvartet č. 2 vytvářejí moc hezké spojení a pro mě je vlastně spojením ve více rovinách. Jedna z prvních soutěží, kterou Zemlinského kvarteto vyhrálo ještě pod názvem Penguin Quartet, byla soutěž Nadace Bohuslava Martinů 2004, takže my se známe hodně dlouho. Měli jsme je také na festivalu Martinů, kde nám zahráli světovou premiéru ztraceného a čerstvě předtím nalezeného Smyčcového tria číslo 1, takže je to spolupráce, která trvá léta, a oni za tu dobu nesmírně vyzráli a vyhráli další, především světové, soutěže. Dneska je to špičkový ansámbl a drží se s námi dál, protože máme v plánu premiéru ještě druhého díla Martinů. Streamovaný koncert Zemlinského kvarteta, který chystáme v předvečer výročí narození Bohuslava Martinů 7. prosince, bude současně oslavou 25. výročí Institutu BM a 25. výročí právě tohoto tělesa.
Ke 130. výročí natáčí také Česká televize film – hraný dokument Můj život s Bohuslavem Martinů podle knihy jeho manželky, paní Charlotte Martinů. Měla jsem to štěstí ji poznat osobně při jejích návštěvách v Praze jako milou a velmi příjemnou dámu, která ovšem byla také oddanou a odhodlanou zastánkyní odkazu Bohuslava Martinů a jeho přání spočinout v rodné Poličce. Nakonec se jí v obzvláště těžké době konce 70. let minulého století podařilo manželovo i svoje přání splnit a v Poličce odpočívají na hřbitově u kostela sv. Jakuba oba.
Zcela určitě měla velkou vnitřní sílu a já k tomu můžu jenom dodat, že měla navíc další ohromný dar kromě té vytrvalosti a to dar obklopit se správnými lidmi. Našla na straně švýcarské i na straně české zásadní pomocníky, počínaje právníky. Pomáhali jí dva fantastičtí – jeden švýcarský, Dr. Ulrich Uchtenhagen, který byl tehdy ředitelem švýcarské autorské ochranné organizace SUISA. S ním jsem se ještě poznal a spřátelil v devadesátých letech. Na české straně byl JUDr. Richard Klos, unikátní právník specialista na autorské právo a úžasný člověk. Našla si výborné spolupracovníky také v odborné rovině, velmi se spřátelila s panem profesorem Mihule a měla v něm dokonalého pomocníka. Navzdory poměrům 70. let jí ohromně pomáhal tehdejší ministr kultury Klusák, vzdělaný člověk a velký frankofil.
Jejich manželství zústalo bezdětné a jako mnoho jiných take procházelo různými obdobími, ona však vždy ctila manželovu práci a pomáhala s prosazením jeho díla už za života Martinů. Po jeho smrti měla péči o jeho dílo jako svůj jediný velký úkol.
Myslím si, že ona velmi oceňovala jeho práci a silně se jí věnovala už za jeho života. Po manželově smrti se to úsilí jen znásobilo. Byla v ní veliká životní síla a péče o dílo Martinů se jí stala jediným životním cílem. Bylo geniální, že odkázala rodině veškerou hotovost a Nadaci Bohuslava Martinů práva. Skutečnost, že Nadace dostala jako závazek a povinnost pečovat o ten odkaz bylo v tomhle ohledu správné rozhodnutí a jsem dnes velice rád, že její rodina to takto přijala. Rádi jsme je potom zvali i na festivaly Bohuslava Martinů, aby viděli, že opravdu i desetiletí poté si nesmírně vážíme, že se vzdali autorských práv a umožnili nám pečovat o jeho dílo.
Vlastně mi to připomíná osud profesorky Růžičkové, když zemřel Viktor Kalabis: také chvilku přemýšlela co by mělo být smyslem jejího života, protože ona Viktora nesmírně milovala. Rozhodla se, že hlavní je péče o jeho dílo a stala se z ní naprosto fantastická propagátorka. V určité míře srovnáváme nesrovnatelné, ale v tom jak se ty milující vdovy dokázaly postarat o dílo manželů, jsou si paní Charlotte a Zuzanka Růžičková nesmírně podobné.
Paralela osudů Charlotte Martinů a Zuzany Růžičkové je Vám jistě blízká i proto, že právě Viktor Kalabis jako předseda Správní rady Nadace Bohuslava Martinů byl otcem myšlenky založení Institutu BM a vyzval Vás k jeho vedení. Je to závazek, jemuž se věnujete již 25 let naplno – badatelsky, ale také péčí o provozování Martinů skladeb a neméně i o šíření informací o životě skladatele. Vraťme se tedy ještě k chystanému filmu.
Jak určitě víte, dokumentárních filmů o Martinů je celá řada, hodně jich vzniklo ještě vlastně v minulém režimu. Já jsem se mohl podílet na dvou, které dělala Česká televize s Jiřím Nekvasilem v letech 1998 a 2000, Návrat z exilu a Martinů a Amerika. Dokumenty zachytily všechny tehdy ještě žijící přátele Bohuslava Martinů, z nichž dneska nikdo nežije, a my jsme je zachytili na samém sklonku jejich života. Před několika roky se v České televizi v tvůrčí skupině Jiřího Hubače zrodil nápad natočit hraný dokumentární film, což je trošku jiná záležitost, než ty mluvící hlavy, které jen suše sdělují fakta.
Jiří Hubač oslovil Jakuba Sommera, což je jednak talentovaný filmař a za druhé je to syn hudebního skladatele Vladimíra Sommera a dokumentaristky Olgy Sommerové, takže kombinace dokumentaristy a člověka, který má blízko hudbě. Jakub se do toho pustil velmi intenzivně a základem jeho uvažování byly paměti paní Charlotte. Film se jmenuje Můj život s Bohuslavem Martinů podle její knihy a paní Charlotte je hlavní vypravěčkou i ve filmu, který je hraný, takže se vlastně fakta sdělují v rovině emocionální. Obsazení je velice pěkné: Petr Stach hraje Bohuslava Martinů a Tereza Hofová hraje Charlotte Martinů. Momentálně má ČT natočenou už přes polovinu filmu a zarím to vypadá velice hezky.
Jako odborný poradce tohoto filmu máte určitě úzkou vazbu na přípravu i na realizaci?
Určitě, od prvních fází práce na scénáři až po natáčení. Vlastně i třeba s herci konzultuji hudební záležitosti, jakým způsobem mají uvěřitelně vypadat, když hrají třeba na klavír nebo jak mají vypadat při komponování. Jde ale čistě jenom o ty odborné věci, ne herecké. To je samozřejmě plně v kompetenci Jakuba Sommera.
Jaký je časový horizont dokončení, respektive také vysílání tohoto hraného dokumentu?
Nyní je dotočeno něco přes polovinu. Druhá fáze natáčení má být v lednu a pak už se přidá jenom postprodukce. Zatím doufám, že dokument vyjde někdy příští rok na podzim, osobně bych si třeba uměl představit, že by to bylo 8. prosince na výročí narození Martinů. Samozřejmě záleží na panu Hubačovi a na České televizi, ale podle mě příští rok, pokud tomu nezabrání pandemicka situace, bude film hotov.
Právě současná situace ovlivnila zřejmě i možnost dostat se s natáčením do zahraničí. Nabízí se otázka, podařilo se natáčet přímo ve Švýcarsku?
Švýcarsko v plánu natáčení samozřejmě bylo a původní úvahy dokonce zahrnovaly i Spojené státy americké, aby tam nechyběla kapitola newyorská a potom ten pád z balkonu, v téhle souvislosti velmi zásadní. New York padl z finančních důvodů, opravdu ten film by prodražil nad rámec a Evropa padla z důvodu, že se momentálně nesmí cestovat. Nastal tedy přesun především do studia, trošku se změnil způsob vyprávění příběhu, ale myslím si, že to není na úkor, protože je to stylizovaný hraný dokument a ta stylizace tomu nesmírně pomohla. Kdyby se náhodou situace vylepšila natolik, že by se třeba mohlo odjet do Basileje, samozřejmě by to bylo výborné, ale není to nezbytné. Já si myslím, že teď už je toho tolik natočeno takovým způsobem, že už by se to nedalo měnit, prostě buď film bude stylizovaný, nebo realistický. A jestliže tu první polovinu mají natočenou stylizovaně, tak osobně se domnívám – ale nechci mluvit za Jakuba Sommera – že teď už by to mělo zůstat v nastaveném tvaru.
Pane řediteli, moc děkuji za rozhovor a přeji vám, abyste působil v Institutu BM ještě dlouhá léta. Měl byste pro nás nějaké závěrečné slovo?
Uvažoval jsem speciálně k tomu letošnímu podivnému roku a napadl mně citát z dopisu Bohuslava Martinů Vítězslavě Kaprálové z října 1938:
“Ty nevíš, jakou oporou mi byla v poslední době hudba! Snad bez ní bych se byl utrápil, ačkoliv je tu tak krásně a božský klid a srnky už chodí až k domu a nebe všechno je tak čisté a velké, že není možno myslet, že všechno krásné už zmizelo nadobro ze světa. A přece i zde, když se nadevším zamyslím, je mi jako bych byl někde ve stratosféře, to jest nelze dýchat, a to si hned vyhledám nějaké partitury a zabořím se do nich až po uši.
A tak si představuji, jací to byli lidé, jak žili, co mysleli, v jaké době žili a nebylo to vždy nejhezčí a přece nechali po sobě takový krásný obraz světa i života a tak honem potom chytnu péro do ruky a začnu mazat ty malé notičky.”
