Soudobá hudba hravá a přístupná – s PKF do nové sezóny
Dramaturgie Hany Dohnálkové se velice vydařila, a to hned z několika důvodů. Především cením snahu o co největší zpřístupnění soudobé hudby běžnému posluchači. Přestože samotný program neobsahoval intelektuálně příliš náročné kompozice a způsob hudebního experimentování, které bylo přítomno ve většině skladeb, záživnosti a přístupnosti spíše nahrával, velkou roli sehrálo seřazení jednotlivých skladeb (střídání instrumentace, kompozičního myšlení i délky skladeb). Z mého pohledu však bylo v tomto smyslu nejvýraznějším faktorem prokládání hudby autorskými komentáři (Petr Wajsar a Miloš ORSON Štědroň byli přítomni přímo na pódiu): jednak se krátkým povídáním poněkud „naředil“ tok hudby, jednak se jimi divákovi skladba přiblížila. Názorová bublina hlásající nestravitelnost soudobé hudby – tedy alespoň na tomto koncertě – splaskla.
Díky tomu, že se zde představili pouze tři skladatelé, působil program homogenně, přesto pestře. Bystré ucho mohlo postřehnout (zvláště pokud zná další tvorbu těchto autorů) některé typické kompoziční prvky, které tito skladatelé rádi používají, přestože se nejednalo, jak upozornil Petr Wajsar, o reprezentativní výsek tvorby. Škoda jen, že nakonec nedošlo na otázky diváků, kteří sice byli na začátku velice důrazně pobídnuti, aby v průběhu vznášeli dotazy k diskuzi, ale při mluvených částech jejich až urputné hlášení nikdo nepostřehl. Věřím, že s touto možností by si náročnější posluchač odnesl z večera ještě víc, byť chápu, že co největší urychlení koncertu kvůli kombinaci vysoké teploty v sále a povinnosti nošení respirátoru po celou dobu konání akce bylo na místě i přes hezké gesto v podobě podávání vody.
Večer zahájily krátké a i přes nástrojovou jednotnost neobvykle barevné Fanfáry pro čtyři flétny (2016) Jany Kmiťové v brilantním podání Jiřího Ševčíka, Oto Reipricha, Barbory Haasové a Lenky Řeřichové. V tradičnějším duchu se pak nesla taktéž její Suita v starším stylu pro housle a violu (2004; Roman Hranička a Stanislav Svoboda) a s typickými romantizujícími nádechy a občasnými interpretačními problémy Romanza a favad pro violu, cello a klavír (2008; Stanislav Svoboda, Lukáš Pospíšil, Stanislav Gallin).
Miloš ORSON Štědroň se představil dvěma kompozicemi, Stringendem pro dvoje housle a violu (2014; Hranička, Kubátová, Svoboda) a koncertní suitou z hudby k animovanému filmu Somewhere pro klavír, cello a kytaru (rev.2020; Gallin, Pospíšil, David Holý). V obou kompozicích jsme mohli postřehnout výraznou práci s rytmickými patterny; přesto měly dost odlišné vyznění. Suita přinesla velké množství krátkých úseků (částí?/vět?), jejichž pojícím prvkem, který se objevil na začátku, uprostřed i na konci, byl hudební motiv zvláštní zvukovosti daný skutečností, pro kterou čeština používá termín preparovaný klavír (termín natolik zdomácněl, že se už snad nikdy nedočkáme rozšíření jiného překladu anglického „prepared piano“).
Ještě víc mě však – hlavně díky své hudební nepředvídatelnosti – zaujalo Stringendo (vzhledem k absenci cella instrumentačně náročné, ale posluchačsky osvěžující). Přestože bylo možné se ve skladbě strukturálně dobře zorientovat, držela posluchače neustále v napětí nevědomost, kam se skladba bude ubírat dál. Také mě bavilo hledat fakturové paralely mezi větami, které byly jinak výrazně kontrastní; homogenita v různorodosti opět zafungovala.
Na aleatorních principech pak stály obě skladby od Petra Wajsara, premiérovaný Fagofonik pro dva fagoty (2020) v profesionálním podání dvou studentů konzervatoře, Matěje Rothbauera a Štěpána Jinka, a Ping-pong pro dva sólisty a rozhodčího (2018), který hudebně i herecky ztvárnili Jindra Pavliš, Vojta Nýdl a Ivan Hoznedr. Přestože skladby nejsou pro autora z hlediska jeho tvorby nijak reprezenatitvní, obě přinesly koncertu oživení a hravost. Zvláště Ping-pong, který celý večer zakončil, přinesl velice komické číslo: dva klarinetisté ve sportovním oblečení a pro stolní tenis s typickými gesty, přehazující si imaginární míček, byli občasně přerušováni zvukem píšťalky rozhodčího, kterého postupně dohnali až k nepříčetnosti. Skladba fungovala skvěle jak po divadelní (dějové), tak po hudební stránce.
Koncert byl pestrý, živý, hravý a zároveň dramaturgicky inteligentní. Co víc si přát. Těšme se na příští sezónu – Cyklus soudobé hudby PKF zahajuje v říjnu.
