Soumrak bohů se závěrečným pískotem zkompletoval nový Prsten v Bayreuthu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Z prvních premiérových ohlasů v zahraničních médiích 

Castorfův Soumrak bohů polarizuje Bayreuth 
(www.orf.at – 1. 8. 2013 – autor neuveden) Vydržel to: čtyři monumentální části Prstenu i devítiminutový koncert pískotu a bučení publika. Režisér Frank Castorf se včera večer odvážil poprvé před oponu a sklidil za svůj provokativní výklad očekávané projevy nelibosti. Zpočátku to bral stoicky, ale brzy rozhněvané publikum vydráždil navíc.

Vyzval diváky, aby na hlasitosti ještě přidali, ťukal si přitom na čelo a ukazoval na hodinky, aby dal najevo: Já mám dost času. Dlouhé minuty vytrval se svým týmem v zuřivé bouři protestů. Byla to zkouška sil, komu dojde dříve dech. Nakonec to byli diváci, v jejichž řadách se dalo zaslechnout i volání bravo.

Rovněž s některými ze zpěváků tentokrát vyjádřilo publikum nespokojenost, především s Attilou Junem, jenž má příštího roku zpívat Hagena také ve vídeňské Státní opeře. Dokonce Lance Ryan (Siegfried) byl konfrontován s verbálně vyjádřenou zlobou návštěvníků. Naopak z Catherine Foster (Brünnhilde) se vyklubal miláček publika a její nezvykle lehký soprán sklidil v závěru frenetický aplaus.

Ty všechny umístil Castorf do prostředí mezi stánkem s kebabem, říšským sněmem a Wall Street, čímž zůstal věren cestě, kterou nastoupil v předchozích třech večerech.

Režisér vsadil na monumentální obrazy, přeplácanou změť odkazů na současnou popkulturu a ideologie 20. století. Castorfův kosmos sahá od legendární scény na schodišti z Ejzenštejnova Křížníku Potěmkin až k volebním heslům Německé demokratické republiky.

Jednomyslné nadšení patřilo Kirillu Petrenkovi. Také tentokrát interpretoval partituru v zářivých i silně nanášených, hustých i subtilních barvách, nikdy neztratil z očí souvislosti a dal se zcela do služeb zpěvákům.***

Castorfovo spílání publiku
(www.kurier.at – 1. 8. 2013 – Gert Korentschnig)

Peter Handke byl roku 1966 první, který přivedl Nadávání publiku na jeviště. Teď tu máme další příspěvek k tomuto tématu, ve verzi Franka Castorfa, světová premiéra se odehrála při Bayreuthských slavnostech jako čtvrtý díl Wagnerova Soumraku bohů. Kdoví, možná bude tento kus za chvíli žít vlastním životem a v režii Clause Peymanna ho převezmou další divadla.

Cože se to stalo? Po finále jubilejního bayreuthského Prstenu, po patnácti hodinách hudby a optického odcizení, vystoupil režisér se svým týmem poprvé před oponu. Bouře bučení, jaká ho přivítala, byla ohromná – ale také se ozývalo četné bravo. Nejméně pět minut zůstal Castorf klidně stát a nechal si to líbit. Dalších pět minut gestikuloval směrem k hledišti, povzbuzoval návštěvníky, aby protestovali ještě hlasitěji. A dokonce si ťukal na čelo.

Pak vykoukl za oponou téměř ostýchavě Kirill Petrenko, jako by se ptal, zda by Castorf nebyl ochoten uvolnit místo. Nebyl a zůstal ještě nejméně další čtvrt hodiny, načež se opona znovu rozevřela a zpěváci a hudebníci se poklonili. Castorf si zapnul mobil a čekal, až diváci odejdou. On přece přišel proto, aby zůstal.

Intendant berlínské Volksbühne si své vystoupení skutečně vychutnával. Bučení bylo jistě to, co čekal. Teď mohl bayreuthskému publiku dát na vědomí, co si o něm myslí: celkem nic.

Že Castorf dokonce rozložil děkovačku a po představení inscenoval jakési další svoje, byl vrchol jeho dekonstruktivistické práce. Castorf nedůvěřuje ničemu, především ideologiím. Zpochybňuje jakýkoli detail a klišé. Proklepe libreto a zkouší, co z něj zbyde, když přivede na scénu pravý opak. A podivuhodné na tom je, že libreto přežije téměř všechno.

V Soumraku bohů například pošle unaveného Siegfrieda spát, když Brünnhilda vyzývá „k novým činům“. Norny nesoukají vlákna osudu, nýbrž tropí satanské reje. Smuteční pochod neplatí Siegfriedovi, ale Hagenovi, jenž na videu (záběry Castorfových spolupracovníků Andrease Deinerta a Jense Crulla jsou geniální) brouzdá po lese a pak se vozí v nafukovacím člunu po Rýnu. Nebo v Gangu, aby se dostal do jiného světa? Hagen je zde hrdinou – což je v pořádku, pokud ani hrdinům nedůvěřujeme.

Hala Gibichungů je stánek s kebabem v Berlíně blízko bývalé zdi, její majitel je Gunther, Hagen je typ rváče s účesem irokéze. Finále se odehrává u budovy New York Stock Exchange, nejdřív zabalené jako od Christa, pak se odhalí a nakonec je v ohrožení požárem. Wall Street – to je Walhalla – nic nového, ale je to také v pořádku.

Wagner zůstává
Kromě přezkoušení platnosti Wagnera pro naši dobu, kromě náročné výpravy (Aleksandar Denić), kromě radikálnosti, nesčetných dotáček a filmových scén (například scéna s kočárkem z Křižníku Potěmkin), vedle genialit a banalit, otázek a hádanek a inscenátorského zvednutého prostředníčku směrem k wagneriánům, zůstává také dialog s Wagnerem jako osobou.

V Castorfově Prstenu jde o kapitalismus a revoluci – obojí s Wagnerem souvisí. V tomto Prstenu jsou muži egocentrici, milují hodně peněz a ženy – jako Wagner. Siegfried má na začátku dokonce plášť podšitý kožešinou – jako Wagner.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Hodnocení

Vaše hodnocení - Wagner: Das Rheingold (Bayreuther Festspiele 2013)

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

Vaše hodnocení - Wagner: Die Walküre (Bayreuther Festspiele 2013)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - Wagner: Siegfried (Bayreuther Festspiele 2013)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - Wagner: Götterdämmerung (Bayreuther Festspiele 2013)

[Celkem: 1    Průměr: 1/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na