Špatný den Jennifer Larmore aneb O nástrahách „vánočních“ koncertů

Mezzosopranistka Jennifer Larmore opakovaně v Praze koncertovala, podvakráte ve Smetanově síni Obecního domu i na Pražském jaru na začátku nového tisíciletí. V programu, ve kterém ji doplňoval mladý italský tenorista Andrea Care, byste jen s největšími obtížemi hledali dramaturgický záměr. Obsahoval árie a dueta italských a francouzských oper, operet Jacquese Offenbacha, hudební čísla z Bernsteinovy West Side Story, píseň z filmového muzikálu Čaroděj ze země Oz i umělou neapolitánskou píseň. Aby stylové zmatení získalo ještě vánoční dimenzi, koncert byl zakončen vcelku kuriózní úpravou Agnus dei (Intermezzo) Georgese Bizeta ze scénické hudby k Daudetově Arlesance, vánočním zpěvem a v řádném programu ještě vánoční koledou. Jako přídavek pak posloužila Tichá noc ve více jazykových verzích. Tato vokální čísla byla proložena ještě velmi různorodým výběrem orchestrálních čísel, kdy vedle zajímavých jako pikantní předehra Ermanna Wolf-Ferrariho Zuzančino tajemství nemohlo chybět ani obehrané Intermezzo z Mascagniho Cavallerie rusticany. Pouze část orchestrálních čísel byla ve skutečném vztahu k vybranému pěveckému programu. Jen sebevražedný hudební dramaturg zařadí duet Heleny a Parida z Offenbachovy Krásné Heleny před tenorovou árii E lucevan le stelle z Pucciniho Tosky. Stejně tak zařazení přípitkového duetu z Verdiho La Traviaty z 1. dějství po neapolitánské písni by snad prošlo jen v silvestrovském programu, a to pomineme skutečnost, že Violetta je opravdu mimo hlasový obor Jennifer Larmore. Program poněkud zaváněl snahou zavděčit se všem – pod heslem „každý si najde to svoje“ nebo objednávkou ze strany sponzora. Množství hudebních čísel bylo na škodu soustředění a o nějakém stylovém zaměření se nedalo vůbec mluvit. Pěvce na koncertě doprovázel Symfonický orchestr Českého rozhlasu, který spolehlivě odváděl svoji práci bez větší fantazie pod taktovkou osvědčeného Marca Zambelliho, kterého jsme vícekrát poznali jako dirigenta pěveckých recitálů slavných operních zpěváků. Orchestr hrál místy opravdu ve vyšší hlasitosti bez větších kontrastů, občas rušil příliš ryčný zvuk žesťů, ke kterému obvykle svádějí veristické hudební opusy.Příkladná operní a koncertní kariéra Jeniffer Larmore (1958) probíhá bez skandálů a přešlápnutí ve výběru rolí. Rodačka z Atlanty studovala ve Westminster Choir College v New Jersey a mezi jejími učiteli vedle Robert McIvera a Johna Bullocka byla i slavná americká mezzosopranistka Regina Resnik. Prameny se poněkud rozcházejí ohledně jejího operního debutu. Část jich udává účast ve festivalové produkci v roce 1979 opery Gian-Carla Menottiho The Egg v americkém Spoletu, oficiální stránky pěvkyně pak zaznamenávají až roli Sexta v inscenaci La Clemenza di Tito v Opéra de Nice roku 1986. Velice záhy se po debutu etablovala jako mozartovská a především rossiniovská pěvkyně na evropských scénách. V roce 1988 excelovala v roli Rosiny ve Štrasburku, v roli, která se stala signifikantní pro její repertoár takřka dalších dvou desetiletí. V polovině devadesátých let poprvé vystupuje v Metropolitní opeře jako Rosina a pak zde vytvořila ještě Angelinu v Cenerentole, Hänsela, Giulliettu, Giulia Caesara, Isabellu, Prince Orlofského. Naposledy jsme mohli obdivovat její dramatickou Gertrudu v Hamletovi Ambroise Thomase v přenosu z první americké scény. Po přestálém vážném onemocnění se vrátila na světové scény a začala zařazovat dramatičtější party i repertoár dvacátého století. Již v Met ztvárnila Elisabeth Griffits v opeře An American Tragedy podle románu Theodora Dreisera. Pak vytvořila i Baronku Geschwitzovou v Bergově Lulu a vídeňské publikum oslnila v Carsensově inscenaci Brittenovy opery The Turn of the Screw ve vedlejší, ale zásadní roli – fantoma Miss Jessel. V tajemných a vkusně erotických videosekvencích doprovázejících inscenaci navíc sama hrála. Od roku 2012 začala studovat další vyloženě dramatické party pro mezzosoprán: Kostelnička (poprvé v Deutsche Oper Berlín), Lady Macbeth, Eboli ve francouzské verzi Dona Carlose, Mére Marie v Dialozích karmelitánek a též hluboko položený part Iocasty ve Stravinského díle Oedipus Rex. Na vylehčení těchto dramat zvolila účast v Offenbachově operní operetě Krásná Helena v Hamburku, ve které ji v létě 2015 vystřídá Vesselina Kasarova. Během tří desetiletí se jí dostalo množství poct a ocenění, mimo jiné cen Gramophone a Grammy nebo francouzské ocenění čestné legie. Byla vybrána i jako účinkující závěrečného ceremoniálu olympijských her v rodné Atlantě roku 1996 (výběr vystoupení také na profilovém CD Born in Atlanta, 1996). Intenzivně vždy koncertovala podle své zásady: půl roku věnovat operní scéně a druhou koncertům po celém světě. Mimo pěveckou dráhu navíc vedla dva roky vlastní radio-show Backstage with Jennifer Larmore. Vedle více než desítky profilových CD nahrála řadu operních rolí v kompletních nahrávkách. Především v devadesátých letech pro firmu Teldec oslnila jako Isabella a Rosina v rossiniovských nahrávkách dirigenta Carla Rizziho a Jesuse Lopeze Cobose, které při vší úctě k umění Signoriny Bartoli považuji za nepřekonatelné ve vyváženosti koloratury, elegantního tvoření tónu i svůdného výrazu ženské koketerie. V tomto období opakovaně spolupracovala na Jacobsových inscenacích i nahrávkách (Giulio Cesare Georga Friedricha Händela a Monteverdiho opery). V polovině devadesátých let nazpívala na záznam i svoji další profilovou Carmen, a to vedle Micaely Angely Gheorghiu. Pak rozšířila svoje nahrávky o další rossiniovské party (Elisabetta, regina d´Inghilterra a Bianca e Falliero). Vedle rossiniovských specialit se pro label Opera Rara zaměřila i na neznámé italské belcantové opery Rossiniho současníků – Mercadanteho, Paciniho a Paera, a také na role v kratších operách Gaetana Donizettiho (Elvida, Francesca de Foix).

V Praze koncertovala Jennifer Larmore potřetí v Obecním domě. Na starších koncertech předvedla nejen svůj belcantový repertoár, ale i svou svádivou Carmen. Na minulém koncertu zvolila v druhé půli vystoupení výběr ze španělských a jihoamerických zábavních písní, ovšem v interpretaci, která vychází z tradic amerického zábavního divadla a filmu. Vycházela z nejlepších tradic broadwayské revuální a muzikálové interpretace čtyřicátých let dvacátého století. Program nedělního koncertu mezzosopranistka začala opatrně s pijáckou ballatou z 2. dějství (2. scéna) z Donizettiho Lucrezie Borgie. A vcelku záhy bylo jasné, proč pěvkyně opouští belcantový repertoár. Hlas bohužel ztrácí pružnost a také se vytrácí původní nádherná barevnost jedinečného hlasového nástroje. Technicky zůstal hlas nenarušen, tóny ve všech rejstřících jsou bez problémů dosažitelné a rejstříky spojité, frázování i srozumitelnost textu zůstaly příkladné. Hlas sice vyzrává k větší dramatičnosti, ale barevně a také trochu výrazově „šedne“. Mnoho zachraňoval její herecký talent v „opilecké“ árii Perikoly a duetu z Offenbachovy Krásné Heleny, i když francouzský šarm se poněkud míjel s přespříliš italským a hlasitým tenorem jejího partnera. Stejně jako na předchozích koncertech prvou část programu zakončoval blok hudební blok z Carmen. Přes slušně odzpívané Habaneru a Chanson bohémienne jejímu výkonu chyběla bývalá energie i přitažlivá erotičnost minulých vystoupení, které tentokráte již nepomohly opakované herecké špílce známé z minulých koncertů.

Druhá část večera se měla odehrávat již v odlehčeném duchu, známé muzikálové písně vždy rozehřejí publikum. Zpěváci pak ještě přidali pod kotel zmiňovaným přípitkovým duetem z La Traviaty. V závěru koncertu, který sympaticky doplnil sbor členů Dětské opery Praha, pěvkyni už nezbývalo mnoho sil a objem hlasu slábl – snad z únavy, a tak ji orchestr i sbor občas nemilosrdně překrývali.

Celý koncert jí tak trochu od začátku „kradl“ její partner, italský tenorista Andrea Care, který vystudoval pěvecké oddělení konzervatoře Giuseppe Verdiho v Turíně, kde mezi jeho učitele patřil i Luciano Pavarotti, pak se školil i u Rainy Kabaivanské.Jeho italský tenor má velmi hezkou metalickou barvu, značnou jistotu ve výškách i náležitý objem. Ze začátku trochu vázl přechod mezi středním rejstříkem a vysokými tóny, s postupným rozezpíváním se tento nedostatek stával takřka neslyšitelný.  Zpěvák jeví vlohy pro italský repertoár dramatičtějšího charakteru (střední a pozdní Verdi, Puccini a veristé vůbec), úvodní lyričtější árie des Grieux (Donna non vidi mai) z Pucciniho Manon Lescaut zcela nevyhovuje jeho dramatickému cítění. Ale v Cavaradossiho árii již zazářil krásnými tóny i dynamismem projevu, i když jeho pojetí velmi připomínalo nahrávky s efekty jeho učitele Luciana Pavarottiho. Dobře si vedl i v květinové árii Dona José. Ovšem jeho mohutnější fond mu vzdaluje právě úlohu Offenbachova Parida, který vyžaduje větší jemnost a delikátnost. Tenorista určitě patří k velkým nadějím v italském běžném repertoáru, jeho herecké schopnosti pak může prověřit jen scénické vystoupení, protože většinu „hereckých“ akcí koncertu zajišťovala Jennifer Larmore.

Ač jsem vždy patřil k obdivovatelům pěveckého umění i uměleckého a osobního šarmu Jennifer Larmore, výsledný dojem z koncertu i přes ovace a konečné tleskání vstoje, které pražské publikum bohužel považuje za nezbytný akt před útěkem do šaten, zůstává matný. Jistě by bylo mnohem působivější pozvat Jennifer Larmore, aby předvedla ukázky ze svých vysoce hodnocených rolí posledních let, jako je Lady Macbeth, budoucí Cherubiniho Medea nebo Kostelnička, ve které je vždy zajímavé slyšet a vidět pojetí cizích pěvkyň.

Hodnocení autora recenze: 40 %

Jennifer Larmore (mezzosoprán)
Andrea Carè (tenor)
Dirigent: Marco Zambelli
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Sbormistryně: Miriam Němcová
Dětská opera Praha
7. prosince 2014 Smetanova síň – Obecní dům Praha

program:
Ermanno Wolf-Ferrari: Il segreto di Susanna (předehra)
Gaetano Donizetti: Lucrezia Borgia – Il segreto per esser felici (árie Orsiniho)
Giacomo Puccini: Manon Lescaut – Donna non vidi mai (árie des Grieux)
Jacques Offenbach:
– La Perichola – Ah! quel dîner! (árie Perikoly)
– La belle Hélène – C’est le ciel qui m’envoie (duet Heleny a Parida)
Giacomo Puccini: Tosca – E lucevan le stelle (árie Cavaradossiho)
Georges Bizet:
– Carmen (předehra)
– L’amour est un oiseau rebelle (Habanera) (árie Carmen)
– La fleur que tu m’avais jetée (árie Dona José)
– Suita č. 1 Intermezzo
– Chanson Bohémienne (árie Carmen)
=přestávka=
Leonard Bernstein: West Side Story
– I feel pretty (píseň Marie)
– Maria (píseň Tonyho)
– Tonight (duet Marie a Tonyho)
George Gershwin: Lullaby
Harold Arlen: Wizard of Oz – Over the Rainbow (píseň Dorotky)
Salvatore Cardillo: Core ‘ngrato (Catarì, Catarì) (neapolitánská píseň)
Giuseppe Verdi: La traviata – Libiamo ne’ lieti calici (Brindisi) (duet Alfreda a Violetty)
Pietro Mascagni: Cavalleria rusticana (Intermezzo)
Georges Bizet: L’Arlésienne Suite No. 2 – Agnus dei (Intermezzo – úprava pro hlas a orchestr)
Adolphe Adam: O Holy Night (Cantique de Noël) (vánoční hymnus)
John Francis Wade: Adeste fideles (O Come All Ye Faithful) (vánoční koleda)

Foto archiv