Stará hudba 20. století v podání Filharmonie Brno

  1. 1
  2. 2
Druhý abonentní koncert Filharmonie Brno se odehrál v Besedním domě a obě provedení, která se konala 18. a 19. ledna, byla zcela vyprodaná. Program byl totiž vybrán s rafinovaným vkusem a přilákal vedle ostřílených a věrných abonentů také mnoho mladých posluchačů. Recenze je psána z druhého dne, tedy 19. ledna 2018.
Stará hudba 20. století – P. Pomkla, K. Englichová, S. Veselka, Filharmonie Brno – Brno 18. 1. 2018 (zdroj FB / foto Jiří Jelínek)

Dvě poloviny večera jako by stály proti sobě. První část hýřila krásnou, nekonfliktní a pozitivní hudbou, která byla inspirována starými mistry. Představily se zde nástroje, které se běžně sólově na symfonických koncertech neprezentují. Harfa s flétnou spolu sice hrají velmi rády, ale plní sály především komorními koncerty. Tentokrát představili hudebníci své umění společně se symfonickým orchestrem.

Kateřina Englichová je umělkyní s bohatým a excelentním uměleckým životopisem, pro kterou píší skladby renomovaní skladatelé, a je držitelkou prvních cen mnoha mezinárodních soutěží. Její hra je brilantní a suverénní, ovládá svůj nástroj s nadhledem a do přednesu umí dát prožitek. Spoluhráčem na flétnu byl Petr Pomkla, dlouholetý člen brněnské filharmonie, který vystupuje s předními evropskými hudebními tělesy i jako sólový hráč. Jeho flétna má měkký a barevný zvuk, který působí na posluchače jako balzám. Ve spolupráci s Kateřinou Englichovou se tak vytvořilo ideální duo, jehož nástroje se barevně i interpretačně skvěle doplňují.

Název koncertu – Stará hudba 20. století – není protimluv. Mnoho současných autorů se vrací k barokní hudbě, aby z ní načerpali inspiraci a potřebný duševní klid a vyrovnanost. Dvojnásob to platí pro německého skladatele Hanse Wernera Henzeho, jehož tvůrčí období spadá do doby po druhé světové válce, kdy v Německu bylo vše, jen ne pohoda. Uchýlil se proto do Itálie, kde mimo jiné napsal I sentimenti di Carl Philipp Emanuel Bach pro flétnu, harfu a smyčce. Transkripce Bachovy Fantazie fis moll H. 300 pro cembalo a doprovodné housle vznikla jako doplněk k Mozartovu Koncertu pro harfu, flétnu a smyčcový orchestr. Flétna a harfa jsou zde koncertantními nástroji, doprovázené smyčci a celek vyznívá jako propojení hudebního cítění barokního se současností. Střídá se tak barokní zvuk s až romantickými částmi, zpěvnými a emotivními, vroucnost flétny je podtržena energickou věcností harfy, jejich dialog v taneční části radostně souzní v barokní struktuře.

Kompozice Introdukce a Allegro pro harfu a malý orchestr vznikla na objednávku výrobce klavírů a harf Érardovy společnosti. Maurice Ravel vytvořil ve dvouvěté skladbě virtuózní příležitosti a Kateřina Englichová se jich zhostila víc než obdivuhodně. Plně využila barevné efekty tvořené arpeggi, glissandy a flažolety a spolu s orchestrem naplnila sál hravostí a radostí z hudby samé.

Poslední skladbou před přestávkou byl Flétnový koncert A dur Wq. 168, H. 438, jehož autorem je Carl Philipp Emanuel Bach. Skladba sama osciluje mezi barokním a klasicistním hudebním cítěním a druhý Bachův syn se stal bezděky historicky mostem mezi dvěma uměleckými epochami. Dirigent plní navíc funkci cembalisty a řídí orchestr od nástroje. Skladba sama je velmi kontrastní, první věta Allegro je radostná a energická a flétna zde má cantabilní, posluchačsky vděčné, melodické části. Druhá věta, Largo con sordini, je plná melancholie a melodika se postupně dostává do ponuré nálady. Náhlý vpád smyčců v poslední větě, Allegro assai, se stále se opakujícím, do paměti se zarývajícím energickým motivem, navrací emoce do úvodního optimismu a přináší flétnistovi příležitosti blýsknout se s bravurní technikou a schopností vyklenout melodické pasáže v procítěném přednesu, čehož flétnista Petr Pomkla plně využil. Oba sólisté naplnili obecenstvo nadšením a o přestávce neodpočívali, ale potkali se s posluchači při autogramiádě, o kterou byl velký zájem.

Druhá polovina koncertu se nesla ve zcela opačném duchu. Alfred Schnittke, německý Žid, žijící v sovětském Rusku, neměl cestu k vlastnímu uměleckému stylu jednoduchou, přesto se stal vyhraněným a nezaměnitelným autorem. Na koncertě zaznělo jeho Requiem, které psal jako hudbu k Schillerovu dramatu Don Carlos pro divadlo Mossovětu. Mše za zemřelé má zachován liturgický text, v závěru je posílena gradace vložením na místo Lux aeternam Credo a na konci je Requiem aeternam. Excelentně vyznívá instrumentální a hudební zpracování díla.

Hlavním nositelem dění a zvukového vjemu je smíšený sbor, v našem případě Český filharmonický sbor Brno, tradičně skvěle sezpívaný, tentokrát pod vedením mladého sbormistra Jiřího Najvara. Sbor je zde hlavním aktérem, mnohé části jsou vedeny a cappella, aby se vzápětí přidaly nástrojové složky, zejména bicí, které jsou zastoupeny ve velkém obsazení. Čtrnáctidílná skladba je vysoce dynamicky propracovaná, lehounká piána, podpořená jen sotva znatelnými zvony či jedním zastřeným tónem varhan (Petr Kolař), rychle dynamicky narůstají do maximálního, až křečovitého fortissima v disonancích, aby se postupně zase vrátila do sotva slyšitelného piána.

Spolupráci se sborem dokreslují sólové hlasy, jasný a pevný soprán Marty Reichelové, příjemný a plný alt Pavly Zbořilové i znělý, byť menší tenor Martina Javorského. Instrumentaci obohatily i další nástroje jako xylofon, marimba, tympány, nechybí elektrická kytara či buben pro současné synkopické rytmy, klavír, celesta, ale i trombon a trubka, jejichž blyštivý a ostrý zvuk dodává skladbě na osudovosti. Mezi hudebními prvky se vedle diatoniky objevuje především atonalita či dvanáctitónové postupy, a právě toto spojení klasické a moderní hudby dává skladbě nadčasový rozměr.

Skvělé provedení má vedle Českého filharmonického sboru Brno na svědomí především dirigent Stefan Veselka, kterého si brněnské publikum naturalizovalo, neboť je již známý brněnský původ jeho prarodičů. Je to umělec přesných gest a přísných požadavků a s vytříbeným hudebním cítěním, což zaručuje vždy precizní provedení díla a emočně působivý výsledek. Nejinak tomu bylo i při tomto koncertě, který začal radostně a melodicky a zakončen byl děsivou mší za zemřelé, jež přitiskla posluchače do sedadel a donutila je odnést si naléhavé memento mori.

Reklama
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Stará hudba 20. století – Filharmonie Brno, ČFSB, Stefan Veselka (Brno 18. a 19. 1. 2018)

[Celkem: 6    Průměr: 3.8/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na