Jsem šťastný, že jsem nešťastný. Dirigent Ondrej Lenárd slaví pětasedmdesátiny

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Co vás čeká mimořádného v letošní sezoně 2017/18?

Sezonu zahájíme začátkem října, na programu bude Památník Lidicím Bohuslava Martinů, Korngoldův houslový koncert se sólistou Janem Mráčkem a nejvíce se těším na Berliozovu Fantastickou symfonii. V listopadu pak zazní v Rudolfinu v našem podání Óda na radost Ludwiga van Beethovena. V lednu to bude Brahmsova Symfonie č. 2 D dur a Dva větší zpěvy pro hluboký hlas a orchestr od Strausse, které zazpívá Adam Plachetka. V dubnu se ponořím se SOČRem do zajetí tance a kouzel a se sezonou se rozloučím v červnu symbolicky Verdiho Requiem.

Ondrej Lenárd (zdroj archiv O. Lenárda)

Spolupracujete hodně s Japonci, v devadesátých letech jste byl šéfdirigentem Japan Shinsei Orchestra v Tokiu. Zaznamenal jste nějaká specifika v porovnání s evropskými muzikanty?

Svoji kariéru v Japonsku jsem začal už v roce 1978, od té doby jsem tam byl asi šedesátkrát. Spolupracoval jsem s orchestry v Tokiu, Sapporu i ve Fukuoce. Letos jsem dirigoval Beethovenovu Eroicu s Yomiuri Nippon Symphony Orchestra Tokyo. Říká se, že jsou Japonci technokrati, ale oni se s pokorou chtějí naučit pravé hudební kultuře. Když jsem s nimi začínal, zdálo se mi, že hrají trošičku suše. Snažil jsem se je naučit jinému, citlivějšímu projevu. Hudebníci v orchestru jsou na každou zkoušku stoprocentně technicky připraveni, ale bohužel nemají tradici v evropské hudbě, ať už se to týká klasické či romantické hudby. Po koncertě za mnou přišli a říkali: „Děkujeme vám za vaši hudbu.“ To pohladí duši lépe než honorář. A specifika práce? Když jsem chtěl na zkoušce probrat jistou pasáž s prvními houslemi, přišel za mnou koncertní mistr a řekl mi: „Pane dirigente, to není vaše práce, to spadá do mojí kompetence.“ Tak jsem stáhnul ocas mezi nohy a pokračoval jsem dál ve zkoušce. A úplně nejvděčnější byli, když jsme hráli Dvořáka, Smetanu, Janáčka nebo Mahlera. Předzpívával jsem jim své představy a oni si zapisovali do partů všechny ty moje nuance, které v notách nejsou, které my tak nějak samovolně tradičně chápeme – ale oni si to musí zapsat. Bylo úžasné nakouknout o přestávce do těch not – to se člověk cítí užitečný a nadšený, že má komu své zkušenosti předávat.

A co japonské publikum?

To je absolutně spontánní. Jejich potlesk je zcela upřímný, nejsou to ovace z povinnosti. Když jim odevzdáte svoji duši – ne jen ten „akademismus“, ale když uvolníte ty emoce – tak oni se otevřou a stonásobně vám to vrátí. Teď pojedeme se SOČRem do Fukuoky na ostrově Kjúšú a budeme dávat Mou vlast. To je pro ně veliká radost, že přijeli Češi, kteří jediní nejlépe na světě vědí, jak se ten Smetana má hrát. A že to je velmi sugestivní hudba!

Myslíte si, že turisté jezdí z Japonska do Prahy nejen kvůli historickým památkám, ale i kvůli naší hudbě?

Dnes, když jdete po Praze, tak je to samý Japonec. A na koncertě, když se podívám do publika, tak je jich tam také spousta. Máme jednu raritu, fanynku – obdivovatelku, která padla do osidel naší hudby. V Tokiu vždy byla na každém našem koncertě a po koncertě mi osobně přišla poděkovat. Letos byla už dvakrát v Česku na koncertě SOČRu a už se mi doneslo, že se chystá i na ten náš zahajovací koncert. To je paní, která se nespokojí s tím, že se zúčastní koncertu – ona šíří dál osvětu české hudební kultury. A to je nádhera!

Dirigujete často i českou a slovenskou soudobou hudbu?

Za svého působení ve Slovenském rozhlase jsem natočil velkou spoustu soudobé hudby, například kompletní dílo Eugena Suchoně či díla Jána Cikkera a Alexandra Moyzesa. Do dramaturgie svých koncertů se snažím soudobou hudbu pravidelně zapojovat – říkám tomu „kompromisní dramaturgie“. Bohužel na to, co se bude natáčet v Českém rozhlase, nemám vliv. A myslím si, že k velké škodě se po revoluci přestalo dbát na kontinuitu – osvěta soudobé tvorby zaspala, šlo se po komerci, publiku nebyla soudobá hudba předkládána, nebylo k poslechu této hudby vychováváno – a vytvořila se tu za těch skoro třicet let mezera. Někdy bohužel ani zápisy nejsou docela jasné, dirigent se s každou skladbou musí svým způsobem popasovat – ale vždy si nějak poradíme. Na posledních dvou koncertech jsem měl skladby Jana Kabeláče a Svatopluka Havelky, nebyly lehké, ale publikum je přijalo s nadšením.

Je podle vás pravda, že lidé ztratili o klasickou hudbu zájem, nebo je to jen fáma, na kterou se vymlouvají méně úspěšní, nepochopení umělci?

SOČR si našel své posluchače a plně si je zaslouží. Musím konstatovat, že za těch posledních šest sezon, co jsem u SOČRu, jsme měli Rudolfinum vždy plné. Někdy se příliš lká nad tím, že posluchači nejsou, ale kvalitní hudba a kvalitní interpret si své publikum najdou. A to je velmi inspirující.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí a úspěchů do nové sezony!

 

VIZITKA
Ondrej Lenárd (* 9. 9. 1942) studoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě ve třídě profesora Ľudovíta Rajtera a již během studií získával cenné umělecké zkušenosti při spolupráci s profesionálními tělesy. Po absolutoriu v roce 1962 zahájil svoji uměleckou dráhu jako sbormistr a dirigent opery Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde v letech 1984–1986 působil ve funkci šéfdirigenta a později šéfa opery (1997–1998). Od roku 1970 byl dirigentem a v letech 1977–1990 šéfdirigentem Symfonického orchestru Slovenského rozhlasu v Bratislavě. Cílevědomá práce, spontánní muzikantský a originální přístup ke každé interpretované skladbě a dosažené výsledky ho v následujícím desetiletí 1991–2001 dovedly až ke spolupráci se Slovenskou filharmonií (od roku 1991 šéfdirigent, v letech 1993–2001 umělecký ředitel).

V roce 1978 zároveň působil jako stálý hostující dirigent Japan Shinsei Symphony Orchestra v Tokiu a v roce 1993 se stal šéfdirigentem a hudebním ředitelem tohoto renomovaného japonského orchestru. V roce 2000 byl jmenován čestným dirigentem Tokijské filharmonie.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář