Státní opera Berlín: Chéreauova Elektra je darem z operních nebes

Ale od začátku: o posledním operně režijním počinu velkého francouzského filmového a divadelního mága Patrice Chéreaua (1944-2013) právě v podobě Elektry jsme si už mohli přečíst mnohé. Vizionářský tvůrce zemřel jen čtvrt roku po premiérovém uvedení svého pojetí Straussova mistrovského díla na festivalu v Aix-en-Provence a krátce na to přiblížil na Opeře Plus jeho život a dílo Pavel Juráš ve vynikající třídílné stati Agitátor a exorcista je mrtvý (zde, zde a zde). Základní koncepci i vztahům zejména mezi Elektrou v podání Evelyn Herlitzius a Klytämnestrou, představovanou Waltraud Meier, se autor podrobně věnoval v poslední části. Výjimečná inscenace však naštěstí po několika reprízách spolu se svým stvořitelem do „operních nebes“ neodešla. Seznam koprodukčních scén, které se na jejím vytvoření podílely a na kterých se měla následně objevit, je totiž sám o sobě úctyhodný a svědčí o významu celého projektu lépe než jakýkoliv jiný důkaz.

Kromě zmíněného festivalu v Aix-en-Provence byla dalšími partnery divadla Teatro alla Scala v Miláně, Nationaloper Helsinki, Gran Teatre del Liceu Barcelona, berlínská Staatsoper a Metropolitan Opera New York. V rámci celosvětového projektu živých přenosů z posledně jmenovaného operního domu mohli vidět Elektru poměrně nedávno i naši diváci: přehled zahraničních recenzí vyšel na Opeře Plus koncem dubna letošního roku pod názvem Chéreauova Elektra doputovala i do Met (zde). Má tedy ještě smysl věnovat tomuto už tolikrát popsanému režisérovu opernímu testamentu ještě další řádky? Podle mého názoru ano, a to určitě nejen proto, že přímá zkušenost s inscenací, které se mi aktuálně dostalo v Berlíně, byla zcela jiným zážitkem, než jaký dokáže zprostředkovat kino nebo televize. Nastudování z Met také v mnoha případech disponovalo odlišným pěveckým obsazením než tím původním, s nímž a pro něž Chéreau svou Elektru připravoval (v hlavní roli zde například vystoupila Nina Stemme). V berlínské Staatsoper se však režisérovi původní představitelé opět vrátili téměř v plné sestavě. Platí to i pro pěvce z těch opravdu drobných rolí – a věřte, že také díky nim se jednalo o zážitek, na jaký se nezapomíná.

„Na jevišti jako režisér neorganizuji show, ale energii všech zúčastněných,“ prohlásil kdysi Patrice Chéreau v jednom z rozhovorů. Pro jeho Elektru platí tato slova naprosto přesně a beze zbytku. Do opulentní podívané má scénické pojetí z dílny Richarda Peduzziho skutečně daleko. Jedná se vlastně jen o náznak nádvoří, jehož hlavním stavebním materiálem je hrubě otesaný kámen – vlevo je vchod (či vjezd) s velkými kovovými vraty, v pozadí uprostřed vyvýšená terasa, za níž se nachází mohutný portál se vchodem pro „domácí panstvo“, vpravo několik vstupů do ubikací služebnictva. Nic víc, nic méně, může to být stejně tak palác jako současná venkovská rezidence či hospodářský dvůr. Vše je tu stejně neosobně šedé jako beznadějně ponurá nálada vytvořená osvětlením Dominiqua Bruguiéra. I jeho zásluhou dostávají jednoduché a spíše současné oděvy všech přítomných (kostýmy Caroline de Vivaise) nádech jisté barevné neurčitosti a fádní praktičnosti, rezignující na jakoukoli osobitost či eleganci.

Má tedy divák po dobu půldruhé hodiny bez přestávky, kterou Elektra trvá, opravdu nač se dívat? Kouzelník Chéreau dokazuje, že v tomto úmyslně neatraktivním prostředí dokáže vybudovat vzrušující drama jen díky oné zmíněné energii, kterou do něj investují opravdu všichni jeho pečlivě vybraní protagonisté. Už úvodní scéna pěti Služek a Dohlížitelky tak odhaluje všechny zmíněné hrdinky – zde bosé a neupravené uklízečky s kbelíky s vodou a košťaty – jako nikoliv jednolitou a nezajímavou masu straussovského „komparzu“, ale jako pozoruhodná individua se specifickým chováním, názory a jasně určeným místem ve vyprávěném příběhu. Sama královská dcera Elektra jako by mezi nimi náhle vysublimovala právě z jejich vyprávění o sobě samé: a vychází z něj jako ještě mnohem zanedbanější a ubožejší stvoření než upovídané Služky. Rozcuchaná žena v potrhaném topu a pytlovitých kalhotách má tendenci se spíše skrývat v temných koutech či zalézat do sklepení ve středu jeviště. Z polozvířecího chování, gest a nekontrolované mimiky se pozvolna rodí útržky choreografie jakéhosi tance, který si Elektra připravuje na oslavu splnění svého snu v podobě zabití matky a otčíma jako odplaty za jimi zosnovanou vraždu otce Agamemnóna. Elektřina posedlost jako náplň a smysl života je zde zajímavým protějškem její konfrontace se sestrou Chrysothemis i nenáviděnou matkou Klytämnestrou – v Chéreauově pojetí se obě nejen vizuálně minimálně liší od svého služebnictva, ale na rozdíl od Elektry jsou jen vyhaslými stíny sebe sama, protože na rozdíl od jurodivé mstitelky nikde životadárnou energii nenacházejí.