Státní opera Berlín: Chéreauova Elektra je darem z operních nebes

Uznávám, že dávat Elektru Richarda Strausse do jakékoliv „nebeské“ spojitosti může leckomu připadat jako zřejmý protimluv. Toto hudebně i dějově hutné hudební drama je přece od počátku do konce přehlídkou explicitně zobrazovaných hrůz, které se nejprve odehrávají uvnitř jeho protagonistů, aby v závěru vyhřezly do dvojnásobné vraždy a navrch i zhroucení titulní hrdinky. Tak tedy jakápak nebesa, když zde sledujeme spíše jakýsi příběh z předpeklí? Naštěstí však čtenářům nepochybně není třeba vysvětlovat, že kromě obsahu je na každém uměleckém díle důležitá i forma, jakou je prezentováno. A právě ono „vnější balení“, jakého se nyní dostalo inscenaci Elektry v berlínské Státní opeře v Schillerově divadle, je podle mého názoru důvodem, proč celé produkci přisoudit hodnoty, které jsou kromě těch racionálně zdůvodnitelných až téměř metafyzického rázu...

Ale od začátku: o posledním operně režijním počinu velkého francouzského filmového a divadelního mága Patrice Chéreaua (1944-2013) právě v podobě Elektry jsme si už mohli přečíst mnohé. Vizionářský tvůrce zemřel jen čtvrt roku po premiérovém uvedení svého pojetí Straussova mistrovského díla na festivalu v Aix-en-Provence a krátce na to přiblížil na Opeře Plus jeho život a dílo Pavel Juráš ve vynikající třídílné stati Agitátor a exorcista je mrtvý (zde, zde a zde). Základní koncepci i vztahům zejména mezi Elektrou v podání Evelyn Herlitzius a Klytämnestrou, představovanou Waltraud Meier, se autor podrobně věnoval v poslední části. Výjimečná inscenace však naštěstí po několika reprízách spolu se svým stvořitelem do „operních nebes“ neodešla. Seznam koprodukčních scén, které se na jejím vytvoření podílely a na kterých se měla následně objevit, je totiž sám o sobě úctyhodný a svědčí o významu celého projektu lépe než jakýkoliv jiný důkaz.

Kromě zmíněného festivalu v Aix-en-Provence byla dalšími partnery divadla Teatro alla Scala v Miláně, Nationaloper Helsinki, Gran Teatre del Liceu Barcelona, berlínská Staatsoper a Metropolitan Opera New York. V rámci celosvětového projektu živých přenosů z posledně jmenovaného operního domu mohli vidět Elektru poměrně nedávno i naši diváci: přehled zahraničních recenzí vyšel na Opeře Plus koncem dubna letošního roku pod názvem Chéreauova Elektra doputovala i do Met (zde). Má tedy ještě smysl věnovat tomuto už tolikrát popsanému režisérovu opernímu testamentu ještě další řádky? Podle mého názoru ano, a to určitě nejen proto, že přímá zkušenost s inscenací, které se mi aktuálně dostalo v Berlíně, byla zcela jiným zážitkem, než jaký dokáže zprostředkovat kino nebo televize. Nastudování z Met také v mnoha případech disponovalo odlišným pěveckým obsazením než tím původním, s nímž a pro něž Chéreau svou Elektru připravoval (v hlavní roli zde například vystoupila Nina Stemme). V berlínské Staatsoper se však režisérovi původní představitelé opět vrátili téměř v plné sestavě. Platí to i pro pěvce z těch opravdu drobných rolí – a věřte, že také díky nim se jednalo o zážitek, na jaký se nezapomíná.

„Na jevišti jako režisér neorganizuji show, ale energii všech zúčastněných,“ prohlásil kdysi Patrice Chéreau v jednom z rozhovorů. Pro jeho Elektru platí tato slova naprosto přesně a beze zbytku. Do opulentní podívané má scénické pojetí z dílny Richarda Peduzziho skutečně daleko. Jedná se vlastně jen o náznak nádvoří, jehož hlavním stavebním materiálem je hrubě otesaný kámen – vlevo je vchod (či vjezd) s velkými kovovými vraty, v pozadí uprostřed vyvýšená terasa, za níž se nachází mohutný portál se vchodem pro „domácí panstvo“, vpravo několik vstupů do ubikací služebnictva. Nic víc, nic méně, může to být stejně tak palác jako současná venkovská rezidence či hospodářský dvůr. Vše je tu stejně neosobně šedé jako beznadějně ponurá nálada vytvořená osvětlením Dominiqua Bruguiéra. I jeho zásluhou dostávají jednoduché a spíše současné oděvy všech přítomných (kostýmy Caroline de Vivaise) nádech jisté barevné neurčitosti a fádní praktičnosti, rezignující na jakoukoli osobitost či eleganci.

Má tedy divák po dobu půldruhé hodiny bez přestávky, kterou Elektra trvá, opravdu nač se dívat? Kouzelník Chéreau dokazuje, že v tomto úmyslně neatraktivním prostředí dokáže vybudovat vzrušující drama jen díky oné zmíněné energii, kterou do něj investují opravdu všichni jeho pečlivě vybraní protagonisté. Už úvodní scéna pěti Služek a Dohlížitelky tak odhaluje všechny zmíněné hrdinky – zde bosé a neupravené uklízečky s kbelíky s vodou a košťaty – jako nikoliv jednolitou a nezajímavou masu straussovského „komparzu“, ale jako pozoruhodná individua se specifickým chováním, názory a jasně určeným místem ve vyprávěném příběhu. Sama královská dcera Elektra jako by mezi nimi náhle vysublimovala právě z jejich vyprávění o sobě samé: a vychází z něj jako ještě mnohem zanedbanější a ubožejší stvoření než upovídané Služky. Rozcuchaná žena v potrhaném topu a pytlovitých kalhotách má tendenci se spíše skrývat v temných koutech či zalézat do sklepení ve středu jeviště. Z polozvířecího chování, gest a nekontrolované mimiky se pozvolna rodí útržky choreografie jakéhosi tance, který si Elektra připravuje na oslavu splnění svého snu v podobě zabití matky a otčíma jako odplaty za jimi zosnovanou vraždu otce Agamemnóna. Elektřina posedlost jako náplň a smysl života je zde zajímavým protějškem její konfrontace se sestrou Chrysothemis i nenáviděnou matkou Klytämnestrou – v Chéreauově pojetí se obě nejen vizuálně minimálně liší od svého služebnictva, ale na rozdíl od Elektry jsou jen vyhaslými stíny sebe sama, protože na rozdíl od jurodivé mstitelky nikde životadárnou energii nenacházejí.

Proto ani nepřekvapí, když Elektrou tolik očekávaný nositel odplaty, tedy bratr Orest se svým Vychovatelem, přicházejí do paláce ještě během ženina rozhovoru s matkou; nikým nepoznáni se oba muži jen usadí v palácovém portálu a pokorně čekají na svou „roli ve hře“. Když se nechá Orest Elektře konečně poznat, viditelně to naruší její už tak dost narušenou psychickou podstatu: co bude dál, až se její sen o pomstě splní? Události pak už naberou rychlý spád. Orestem zraněná matka umírá na jednom z neopracovaných bloků kamene na nádvoří, a ten se tak stává jejím katafalkem. Jako anděl smrti si nad ni klekne Elektra a za pomocí rozžaté svíce sem naláká právě dorazivšího otčíma Aegistha. Bezvýznamnost tohoto slabošského elegána pak stvrdí nikoliv Orestes, ale jeho Vychovatel tím, že mu zezadu vrazí nůž do ledvin. Pro oba vykonavatele rozsudku následně v paláci, kde propuká chaos, není místo a odcházejí z něj stejně neokázale, jako sem dorazili. A paradoxně je to Chrysosthemis, která v právě nalezeném (byť znovu odcházejícím) bratrovi vidí nové světlo svého života, zatímco Elektra se po svém vítězném, ale přece jen vnitřně neuspokojujícím tanci propadá do vlastní samoty a emocionální vyprázdněnosti.

Pěvecké obsazení lze v tomto kontextu vnímat z několika rovin. Jak už jsem naznačil dříve, některé jeho aspekty přesahují běžný vztah „divadelní postava a její představitel“; celou věc posouvají i do světla vnímání jednání a motivací divadelních charakterů prizmatem skutečných životních osudů  protagonistů, jimž byly tyto role svěřeny… Obdivuhodná sytost a specifická barva hlasu, stejně jako schopnost dokonale se herecky koncentrovat na své jevištní úkoly, jsou v případě sopranistky Evelyn Herlitzius dobře známé a přesvědčila o nich i nyní v titulní úloze. V Chéreauově inscenaci je to pak právě i její charisma a cosi jako jevištní empatie, díky níž dokáže energii (ano, to slovo tentokrát zkrátka nelze obejít) spolehlivě předávat a podle uvážení libovolně dávkovat jak svým kolegům na jevišti, tak i divákům v publiku (neboť i oni patří mezi ty „zúčastněné“, o nichž režisér hovořil).

O poznání světlejší, ale co do volumenu také průrazný je i soprán Adrianne Piezconky v roli Chrysosthemis. V této inscenaci však uvedená postava nepředstavuje obvyklý kontrast odevzdané ženskosti vůči Elektřině zběsilé posedlosti, ale viditelně prezentuje i její temnější charakterové stránky. Ty se od těch sestřiných liší snad jen menší mírou rozhodnosti a schopnosti uvědomit si své možnosti. Zcela pasívní troskou je zde Klytämnestra v podání pěvecky stále obdivuhodně svěží mezzosopranistky Waltraud Meier. Ta navzdory svým bohatým zkušenostem s mnoha jinými režijními přístupy k této roli tentokrát dokonale ztvárnila úlohu ženy, která zřetelně psychicky i fyzicky uvadá a nenachází z této skutečnosti žádné východisko. Vražda se tedy v jejím případě nezdá být spravedlivým trestem za předchozí hříchy, ale spíše vysvobozením z běsů, do nichž ji uvrhly.

Stejně vnitřně rozervaný a pochybující jako jeho sestry je i Orest zkušeného basisty Michaela Volleho. Není vlastně úplně jisté, zda se vůbec o Oresta jedná – jeho hrdina může být stejně tak jen náhodným poutníkem, jehož si Elektřina posedlost a představivost do podoby dlouho očekávaného mstitele pouze dotvořila. Vysokým a technicky jistým tenorem prozáří inscenaci hlas Stephana Rügamera v roli Aegistha; Chéreau ho vidí jen jako nedůležitý přívěsek na vinách a hříších jeho ženy Klytämnestry, a podle toho je s ním také ve finále naloženo (viz výše).

V rolích služek se představila fascinující sestava pěvkyň velkých jmen: Bonita Hyman, Marina Prudenskaya, Katharina Kammerloher, Anna Samuil a Roberta Alexander. Každá z nich byla něčím pozoruhodná a pro děj přínosná; v mé paměti patrně nejdéle zůstane Pátá služka legendární Roberty Alexander, která se jako jediná zastává Elektry a je za to ostatními šikanována, a Druhá služka / Nosička vlečky Mariny Prudenské, věrohodně zosobňující zároveň výraznou manipulátorku i bezohlednou násilnici. Už svou impozantní postavou dokázala zaujmout jedna z největších sopranistek dvacátého století Cheryl Studer coby zodpovědná Dohlížitelka; zde představuje jeden z mála funkčních opěrných bodů nějakého řádu, který v prostředí, jemuž plíživě hrozí anarchie, stále ještě funguje.

Zatímco u dam se nesluší prozrazovat jejich věk, v případě pánů lze učinit opak. Dvaadevadesátiletý (!) basbarytonista Franz Mazura jako Orestův vychovatel a jeho dvaaosmdesátiletý oborový kolega Donald McIntyre jako Starý sluha (někdejší Wotan z Chéreauova kultovního „Ringu století“ z Bayreuthu), to je spíše svědectví o zázraku než součást běžné operní praxe. A setkání Donalda McIntyra, Franze Mazury a Roberty Alexander ve scéně opětovného shledání přátel z dávných časů – to byl nezapomenutelný hold přátelství jako takovému, lidské nezdolnosti i opeře jako umění, jehož pravou hodnotou jsou právě osobnosti, jakými je i uvedená trojice.

To šéfdirigent Staatskapelle Berlin, čtyřiasedmdesátiletý Daniel Barenboim, je vlastně oproti zmíněným pánům ještě mladík… Jeho hudební nastudování jsem subjektivně vnímal jako vzácně pokornou službu celku; sólové hlasy se nad orchestrem nesly naprosto zřetelně a srozumitelně a hudební plocha působila dojmem, že o ní Barenboim přemýšlí jako o jednolitém celku bez nutnosti okázale zvýrazňovat určité pasáže či scény. Barevnost Straussovy partitury dala v dirigentově podání vyniknout i lyričtějším a intimnějším pasážím, které v jiných produkcích mnohdy zaniknou; vlastně až díky tomuto zážitku jsem si osobně uvědomil, že hudba skladatelova následného Rosenkavaliera není žádným zřetelným odklonem od předchozího stylu, ale spíše jeho logickým pokračováním.

Dlouhé standing ovations vyprodaného Schillerova divadla (kde sídlí Staatsoper po dobu rekonstrukce své stálé budovy na třídě Unter den Linden a jež leží jen co by kamenem dohodil od konkurenční Deutsche Oper) potvrdily, že se Patricem Chéreauem „zorganizovaná energie“ opravdu přenesla i na diváky. Možná v tom sehrálo svou roli i vědomí, že její síla v neztenčené formě funguje i v okamžiku, kdy je „organizátor“ už tři roky po smrti. A máte-li chuť se o tomto tvrzení osobně přesvědčit, není třeba truchlit, že blok berlínských představení už je minulostí. Už 7. prosince 2016 se tato vpravdě nebeská sestava pěvců sejde pod taktovkou dirigenta Josepa Ponse v barcelonském Gran Teatre del Liceu v inscenaci Elektry znovu…

Hodnocení autora recenze: 100%

Richard Strauss:
Elektra
Hudební nastudování, dirigent: Daniel Barenboim
Režie: Patrice Chéreau
Režijní nastudování: Vincent Huguet, Peter McClintock
Scéna: Richard Peduzzi
Kostýmy: Caroline de Vivaise
Světla: Dominique Bruguière
Sbormistr: Martin Wright
Staatskapelle Berlin
Staatsopernchor
(koprodukce Staatsoper Unter den Linden Berlin / Teatro alla Scala di Milano / Festival d’Aix-en-Provence / Metropolitan Opera New York / Finnish National Opera Helsinki / Gran Teatre del Liceu Barcelona)
Premiéra 23. října 2016 Staatsoper im Schiller Theater Berlín
(psáno z reprízy 29. 10. 2016)

Klytämnestra – Waltraud Meier
Elektra – Evelyn Herlitzius
Chrysothemis – Adrianne Pieczonka
Aegisth – Stephan Rügamer
Orest – Michael Volle
Der Pfleger des Orest – Franz Mazura
Die Vertraute/Die Aufseherin – Cheryl Studer
Die Schleppenträgerin – Marina Prudenskaya
Ein junger diener – Florian Hoffmann
Ein alter diener – Donald McIntyre
Mägde – Bonita Hyman, Marina Prudenskaya, Katharina Kammerloher, Anna Samuil, Roberta Alexander

www.staatsoper-berlin.de