Státní opera Berlín: Chéreauova Elektra je darem z operních nebes

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Proto ani nepřekvapí, když Elektrou tolik očekávaný nositel odplaty, tedy bratr Orest se svým Vychovatelem, přicházejí do paláce ještě během ženina rozhovoru s matkou; nikým nepoznáni se oba muži jen usadí v palácovém portálu a pokorně čekají na svou „roli ve hře“. Když se nechá Orest Elektře konečně poznat, viditelně to naruší její už tak dost narušenou psychickou podstatu: co bude dál, až se její sen o pomstě splní? Události pak už naberou rychlý spád. Orestem zraněná matka umírá na jednom z neopracovaných bloků kamene na nádvoří, a ten se tak stává jejím katafalkem. Jako anděl smrti si nad ni klekne Elektra a za pomocí rozžaté svíce sem naláká právě dorazivšího otčíma Aegistha. Bezvýznamnost tohoto slabošského elegána pak stvrdí nikoliv Orestes, ale jeho Vychovatel tím, že mu zezadu vrazí nůž do ledvin. Pro oba vykonavatele rozsudku následně v paláci, kde propuká chaos, není místo a odcházejí z něj stejně neokázale, jako sem dorazili. A paradoxně je to Chrysosthemis, která v právě nalezeném (byť znovu odcházejícím) bratrovi vidí nové světlo svého života, zatímco Elektra se po svém vítězném, ale přece jen vnitřně neuspokojujícím tanci propadá do vlastní samoty a emocionální vyprázdněnosti.

Richard Strauss: Elektra - Staatsoper im Schiller Theater Berlín 2016 (foto FB Staatsoper im Schiller Theater Berlín/Monika Rittershaus)
Richard Strauss: Elektra – Staatsoper im Schiller Theater Berlín 2016 (foto FB Staatsoper im Schiller Theater Berlín/Monika Rittershaus)

Pěvecké obsazení lze v tomto kontextu vnímat z několika rovin. Jak už jsem naznačil dříve, některé jeho aspekty přesahují běžný vztah „divadelní postava a její představitel“; celou věc posouvají i do světla vnímání jednání a motivací divadelních charakterů prizmatem skutečných životních osudů  protagonistů, jimž byly tyto role svěřeny… Obdivuhodná sytost a specifická barva hlasu, stejně jako schopnost dokonale se herecky koncentrovat na své jevištní úkoly, jsou v případě sopranistky Evelyn Herlitzius dobře známé a přesvědčila o nich i nyní v titulní úloze. V Chéreauově inscenaci je to pak právě i její charisma a cosi jako jevištní empatie, díky níž dokáže energii (ano, to slovo tentokrát zkrátka nelze obejít) spolehlivě předávat a podle uvážení libovolně dávkovat jak svým kolegům na jevišti, tak i divákům v publiku (neboť i oni patří mezi ty „zúčastněné“, o nichž režisér hovořil).

O poznání světlejší, ale co do volumenu také průrazný je i soprán Adrianne Piezconky v roli Chrysosthemis. V této inscenaci však uvedená postava nepředstavuje obvyklý kontrast odevzdané ženskosti vůči Elektřině zběsilé posedlosti, ale viditelně prezentuje i její temnější charakterové stránky. Ty se od těch sestřiných liší snad jen menší mírou rozhodnosti a schopnosti uvědomit si své možnosti. Zcela pasívní troskou je zde Klytämnestra v podání pěvecky stále obdivuhodně svěží mezzosopranistky Waltraud Meier. Ta navzdory svým bohatým zkušenostem s mnoha jinými režijními přístupy k této roli tentokrát dokonale ztvárnila úlohu ženy, která zřetelně psychicky i fyzicky uvadá a nenachází z této skutečnosti žádné východisko. Vražda se tedy v jejím případě nezdá být spravedlivým trestem za předchozí hříchy, ale spíše vysvobozením z běsů, do nichž ji uvrhly.

Stejně vnitřně rozervaný a pochybující jako jeho sestry je i Orest zkušeného basisty Michaela Volleho. Není vlastně úplně jisté, zda se vůbec o Oresta jedná – jeho hrdina může být stejně tak jen náhodným poutníkem, jehož si Elektřina posedlost a představivost do podoby dlouho očekávaného mstitele pouze dotvořila. Vysokým a technicky jistým tenorem prozáří inscenaci hlas Stephana Rügamera v roli Aegistha; Chéreau ho vidí jen jako nedůležitý přívěsek na vinách a hříších jeho ženy Klytämnestry, a podle toho je s ním také ve finále naloženo (viz výše).

V rolích služek se představila fascinující sestava pěvkyň velkých jmen: Bonita Hyman, Marina Prudenskaya, Katharina Kammerloher, Anna Samuil a Roberta Alexander. Každá z nich byla něčím pozoruhodná a pro děj přínosná; v mé paměti patrně nejdéle zůstane Pátá služka legendární Roberty Alexander, která se jako jediná zastává Elektry a je za to ostatními šikanována, a Druhá služka / Nosička vlečky Mariny Prudenské, věrohodně zosobňující zároveň výraznou manipulátorku i bezohlednou násilnici. Už svou impozantní postavou dokázala zaujmout jedna z největších sopranistek dvacátého století Cheryl Studer coby zodpovědná Dohlížitelka; zde představuje jeden z mála funkčních opěrných bodů nějakého řádu, který v prostředí, jemuž plíživě hrozí anarchie, stále ještě funguje.

Zatímco u dam se nesluší prozrazovat jejich věk, v případě pánů lze učinit opak. Dvaadevadesátiletý (!) basbarytonista Franz Mazura jako Orestův vychovatel a jeho dvaaosmdesátiletý oborový kolega Donald McIntyre jako Starý sluha (někdejší Wotan z Chéreauova kultovního „Ringu století“ z Bayreuthu), to je spíše svědectví o zázraku než součást běžné operní praxe. A setkání Donalda McIntyra, Franze Mazury a Roberty Alexander ve scéně opětovného shledání přátel z dávných časů – to byl nezapomenutelný hold přátelství jako takovému, lidské nezdolnosti i opeře jako umění, jehož pravou hodnotou jsou právě osobnosti, jakými je i uvedená trojice.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Strauss: Elektra (Staatsoper Berlín)

[yasr_visitor_votes postid="231065" size="small"]

Mohlo by vás zajímat