Státní opera Praha: Massenetův Don Quichotte se vrací

  1. 1
  2. 2
  3. 3

„K myšlence napsat tuto operu mě přivedlo především to, že Le Lorrain nahradil Cervantesovu ošklivou hospodskou děvečku krásnou Dulcineou. Na takovou vynikající myšlenku by žádný z renomovaných francouzských dramatiků nepřišel,“ napsal Massenet ve svých pamětech. Le Lorrainův nápad, který na Masseneta tak zapůsobil, ignoroval základní ideu Cervantesova románu, jíž je konflikt mezi fantaziemi „jemného blázna“ a ubohou realitou. Cervantesova Dulcinea je sen, právě tak jako vojsko, s nímž rytíř bojuje a které je ve skutečnosti větrnými mlýny. Le Lorrainova Dulcinea je obdivovaná kráska, kurtizána. Don Quichotte v ní svou šlechetností probouzí vědomí povrchnosti vlastního života. Konflikt postavený na kontrastu idealisty Quichotta a poživačné Dulciney byl zásadní podmínkou dramatizace a také zhudebnění. Z proslavených komických epizod zbyla jen ona s větrnými mlýny, o Qujichottově boji se stádem ovcí se Sancho pouze zmíní. Změnil se také poměr mezi Quichottem a jeho sluhou. U Cervantese je věčně skeptický Sancho vůči Quichottovi v opozici, u Masseneta je na něm závislý a stává se nakonec tím, kdo se jej před obecným posměchem vehementně zastane. Dramatickou předlohu libretisticky upravil Henri Caine, který už s Massenetem spolupracoval při operách Navařanka, Sapho, Popelka a Cherubin.


Massenetova hudba je označována za eklektickou, což ovšem není odsudek, jak se pojem obvykle chápe. Massenetův eklekticismus je jedním ze stavebních prvků struktury. Prokomponované dialogy prozrazují, že znal Wagnera. Do plynulého toku vokální linky včleňuje uzavřená hudební čísla (arietty, písně), jimiž charakterizuje situace. Jako jeden z příkladů slouží dialog mezi Quichottem a Sanchem ve druhém dějství, který vlastně dialogem není. Quichotte vymýšlí kostrbaté verše na oslavu Dulciney, Sancho se jej marně snaží odvést od myšlenek na ni, Quichotte si vede svou. Nakonec Sancho vybuchne. Následuje da capo arie o věrolomnosti žen, za jakou by se nemusela stydět opera o půl století starší. Ke slovu přijdou španělské rytmy, které vytvářejí lokální kolorit. Jedním z hudebních vrcholů je Dulcineina píseň, při níž se její první představitelka Lucy Arbell sama doprovázela na kytaru. Melodie dostaveníčka, které zpívá Quichotte Dulcinei v prvním jedání, prochází celou operou, podobně jako například v Thaïs melodie Massenetova nesmrtelného hitu, proslulé Méditation. Instrumentace je neobyčejně barevná, o přehuštěnosti partitury, jež by omezovala zpěváky, však ani stopy.

O osm let starší než Massenetův Don Quichotte je stejnojmenná opera Wilhelma Kienzla. Její libreto se více drží osnovy Cervantesova románu. Hlavním hrdinou je tak jako v knize Alonzo Quirano, zvaný Don Quichotte de la Mancha, vášnivý čtenář rytířských příběhů, jenž se s vysněnou postavou rytíře ztotožní. Vše, co se kolem něj a s ním děje je součástí hry, kterou hraje jeho okolí s ním – pro svou vlastní zábavu. Tedy Quichotte jako oběť špatné četby. Massenetův Quichotte zahrnuje víc. Hned první vstup charakterizuje jeho šlechetnost. Ošuntělý rytíř vjíždí na své ubohé herce Rosinantě doprovázený Sanchou na oslu a rozhazuje mince žebrákům, kteří se seběhnou kolem – je chudý, ale to málo, co má, rozdává ještě chudším. Dulcinea jej z rozmaru pošle za loupežnickou bandou pro ukradený náhrdelník; to je epizoda vložená Le Lorrainem a Quichotte se Sanchou se opravdu do divočiny vydají. Jsou přepadeni, ale Quichottova modlitba bandity oblomí a ukradený šperk vydají. Dulcinea je mile překvapena, Quichottově nabídce k sňatku se však vysměje. V téže chvíli zažije zlom. Teprve teď pochopí rozdíl mezi jeho životem šlechetných ideálů a svým životem chvilkových požitků, je však pozdě. Sanchova plamenná obžaloba všech, kdo Quichottovi ubližovali, je vrcholem opery. Poslední, páté dějství, smrt osamělého Quichotta v Sanchově náručí, je výmluvnou kodou.
Don Quichotte vznikl na objednávku opery v Monte Carlu. Jeho impresário Raoul Samuel Gunsbourg zde dokázal od roku 1893 vybudovat scénu, která se zařadila ke špičce evropských operních domů, krom toho bylo jeho vášní uvádět novinky (operu v Monte Carlu vedl až do roku 1951!). Massenetovo dílo znal již ze svého předchozího působiště v Nice, v Monte Carlu mu uvedl ve světové premiéře Kejklíře od Matky Boží (1902), Chérubina (1905), Thérèse (1907), po Donu Quichottovi ještě operu Roma (1912) a posmrtně Cléopatru a Amadis. Volbu námětu Dona Quichotta lze přičíst Gunsbourgovi, který viděl Le Lorrainovu hru a skladateli ji doporučil.
Lucy Arbell
Svou roli sehrála také mezzosopranistka Lucy Arbell (1882-1947), Massenetova pozdní múza a interpretka řady jeho rolí: Charlotte ve Wertherovi, Perséphone v Ariane, titulní role v Thérèse a v Bacchovi a dalších. Kariéru ukončila brzy a věnovala se dobročinnosti, pro Masseneta však měla obrovský význam. V Donu Quichottovi jí napsal velkou scénu, při níž se na vlastní žádost sama doprovázela na kytaru. Volba představitele Dona Quichotta byla záležitostí Gunsbourgovou, jenž dokázal pohotově zachytit rostoucí věhlas nové hvězdy basového oboru Fjodora Šaljapina. Pokud se dá soudit z pamětí Šaljapinových i Massenetových, mezi skladatelem a pěvcem zřejmě velké sympatie nevznikly, Šaljapin však vtiskl postavě Quichotta fyzické i interpretační rysy, které se staly vzorem mnoha dalším představitelům. Zahrál si Quichotta také ve filmu Wilhelma Pabsta z roku 1933. Slavnými dalšími Quichotty byli např. Nikolaj Ghiaurov, Kurt Moll, Ruggero Raimondi či Samuel Ramey.
Fjodor Šaljapin (Don Quichotte)
Na pražských scénách se Massenet příliš nezabydlel. Nové německé divadlo uvedlo roku 1902 Hérodiade, ovšem jen ve dvou představeních, zato zde byla šestkrát během třiceti let (mezi lety 1904 a 1934) inscenována Manon. V prosinci 1898, měsíc po světové premiéře v Berlíně, uvedla pražská německá scéna Dona Quichotta Wilhelma Kienzla, Massenetovu stejnojmennou operu nikdy. Důvodem byla mj. tehdejši dohoda o dělbě repertoáru mezi německou a českou scénou; německé divadlo uvádělo především německý repertoár, české slovanský, o dílech ostatní provenience se vyjednávalo. Na scéně Národního divadla se rovněž prosadila především Manon (byla zde dosud inscenována pětkrát a jako dílo poměrně dlouho vedla v hodnocení nad Manon Giacoma Pucciniho), dále Werther (dosud ve třech inscenacích), čtyř představení zde dosáhla v sezóně 1885/86 Podobizna Manony.
Štěpánka Štěpánová (Dulcinea)
Don Quichotte se hrál v Praze poprvé česky v překladu Adolfa Weniga 1. června 1933 na scéně Stavovského divadla a do února 1936 dosáhl 23 repríz. Dirigentem byl Milan Zuna, režii měl Hanuš Thein, Dona Quichotta zpíval Vilém Zítek a Praha měla možnost zažít jako hosta i Fjodora Šaljapina. Dulcineou byla Štěpánka Štěpánová a Sanchou Jan Konstantin. Na repertoáru Národního divadla se Don Quichotte znovu objevil v letech 1965-67, v novém překladu Milady Jiráskové, a sice na scéně Smetanova divadla. U dirigentského pultu se vystřídali Albert Rosen a Jiří Jirouš, režii měl Luděk Mandaus. Výjimečnou dvojici tvořili Don Quichotte a Sancho Panza v interpretaci Eduarda Hakena a Karla Bermana (alternovali Jaroslav Horáček a Dalibor Jedlička), Dulcineou byla Ivana Mixová v alternaci s Evou Hlobilovou.
Jaroslav Horáček (Don Quichotte)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments