Sté výročí dne, v němž Jenůfa vykročila do světa

26. května před sto lety se po dlouhých dvanácti letech čekání otevřela poprvé opona na jevišti pražského Národního divadla, aby divákům odkryla tragický operní příběh z moravské vesnice, jemuž poté bylo souzeno, aby se během následujících desetiletí stal pevnou součástí repertoáru operních scén na celém světě.

Když nadšené brněnské publikum, v němž nechyběli ani mnozí představitelé oficiálního společenského a uměleckého života, aplaudovalo večer 21. ledna 1904 autorovi, jehož padesátiny se blížily, k úspěchu jeho třetí opery, byl to nepochybně pro Leoše Janáčka krásný večer.

Brněnské divadlo v čele s Janáčkovým žákem, kapelníkem Cyrilem Antonínem Hrazdírou, věnovalo nepochybně inscenaci veškerou péči, které jen bylo schopno. V postavě Kostelničky zářila hvězda souboru Leopoldina Hanusová, role Laci se ujal tehdejší principál Alois Staněk Doubravský a v roli Števy se nepochybně blýskl mladý tenorista Bohdan Procházka, jemuž bylo souzeno, aby pod jménem Theodor Schütz sklízel úspěchy na Národním divadle i na zahraničních operních scénách.

Ale přece jenom. Zatímco v Brně v ulici Na Hradbách zářila budova Německého divadla, jedno z nejkrásnějších divadel, které postavila proslulá vídeňská firma Fellner a Helmer, jejíž lesk byl znásoben září elektrických žárovek, které divadlu dodal jako prvnímu na evropském kontinentu v roce 1882 prostřednictvím své evropské firmy sám Thomas Alva Edison, české divadlo se krčilo v ubohoučkých podmínkách „staré boudy“ na rohu tehdejšího Radvítova (dnes Žerotínova) náměstí. České divadlo bylo pronajímáno divadelním společnostem, které v Brně provozovaly české divadlo od konce srpna do března, a poté se soubor rozjel na venkovské štace. Leoš Janáček dobře věděl, že chce-li opravdu prorazit, musí být jeho dílo provedeno v Praze.

Operu Národního divadla řídil od roku 1900 nesmlouvavý a ambiciózní dirigent, sám úspěšný hudební skladatel, Karel Kovařovic, jenž se rozhodl jít tvrdě za svým cílem, vymanit soubor z provinčnosti a vybudovat z něj definitivně scénu souměřitelnou se soudobým divadelním a hudebním děním v Evropě. Leoš Janáček zcela logicky svou operu Karlu Kovařovicovi nabídl. Poslal mu ji už předtím, než ji zadal k provozování brněnskému divadlu. Po delším čase mu ředitelství Národního divadla nabízenou partituru vrátilo se zdůvodněním, že opera není vhodná k provozování.

Janáček zval Kovařovice i na brněnskou premiéru. Šéf Opery Národního divadla se nemohl dostavit, protože v té době byl na léčení na francouzské riviéře. Přijel na jednu z repríz, ale na svém názoru na dílo nic nezměnil. Janáček se prostřednictvím sólisty vídeňské opery Viléma Heše snažil oslovit i Gustava Mahlera, ten se mu ale pro zaneprázdnění omluvil.

Nikdy se už jistě nedopátráme všech příčin, jež vedly k tomu, že na splnění své touhy čekal Janáček celých dlouhých dvanáct let. Svou roli zde ale nepochybně sehrály také brněnské události z osmdesátých let devatenáctého století. V sezoně 1885/1886 působil Karel Kovařovic v brněnském českém divadle jako dirigent a tehdejší referent brněnských Hudebních listů Leoš Janáček měl k některým Kovařovicovým počinům dosti kritické připomínky. A k dovršení všeho zlého, když byla v lednu 1887 v Brně uvedena Kovařovicova opera Ženichové (na námět populární Macháčkovy komedie), jež rozhodně nepatřila ke Kovařovicovým skladatelským úspěchům, ale v Praze se přesto setkala s celkem vlídným přijetím, Janáček ji tvrdě zkritizoval.

Její pastorkyňa se v letech 1906 a 1911 znovu objevila v Brně na repertoáru a soubor s ní sklízel úspěchy i při svých zájezdech ve městech, kde česká kultura už žila bohatým životem, jako byly České Budějovice anebo Písek. V Praze ale stále bývala „Pálená kostelnica“ cílem nechutných kabaretních žertů.

Pro prosazení Její pastorkyně v Praze se plně angažoval brněnský Klub přátel umění. Předseda klubu, Janáčkův ctitel, MUDr. František Veselý a jeho žena, spisovatelka Marie Calma Veselá přesvědčovali ředitele Národního divadla Gustava Schmoranze, aby dílo zařadil na repertoár.

Ve prospěch Janáčka a jeho díla se velmi angažoval i přítel a libretista Kovařovicových oper Karel Šípek. Dlouholeté úsilí vedlo nakonec k tomu, že v roce 1915 si Kovařovic dílo znovu důkladně prostudoval, setkal se s Janáčkem a operu zařadil na program příští divadelní sezony s podmínkou, že v díle provede určité retuše.

Kovařovic nebyl sice operním skladatelem Janáčkova formátu, ale byl výborný muzikant a velezkušený operní dirigent. Dnes se sice všeobecně vracíme k původní Janáčkově partituře, ale v konkrétní situaci doby před sto lety Kovařovic dobře věděl, co dělá a jeho úpravy nepochybně pomohly k přijetí nezvyklého díla.

26. května 1916 došlo k premiéře. A její úspěch byl mimořádný. Překvapil i samotného Janáčka.  Titulní roli ztvárnila Kamila Ungrová, ale všichni jednoznačně vyzvedávali vynikající, s duchem díla zcela souznějící výkon Gabriely Horváthové v roli Kostelničky. Někdejší brněnský Števa se už pod jménem Theodor Schütz blýskl v postavě Laci, v postavě Stařenky opět vystoupila její první představitelka Věra Pivoňková, která se mezitím stala členkou Opery Národního divadla. Z menších úloh zaujali především Vilém Zítek jako Stárek a Arnold Flögl v roli Rychtáře. V roli Števy účinkoval Antonín Lebeda.