Štefan Margita: Jsem „praštěný oponou“

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

A když budu ještě pokračovat v té fyzické stránce zpěvu. Vy jste před zhruba deseti lety rasantně zhubnul. Byl to záměr, nebo to tak „vyšlo“?
Ano, byl to záměr. Zkoušel jsem v Metropolitní opeře Zlato Rýna v inscenaci režiséra Roberta Lepage. Tehdy jsem vážil kolem 112 kilo. Jako Logeho mě tam na šikmé ploše zavěsili na lano a musel jsem se pohybovat v tom závěsu. Po každé zkoušce jsem se vracel naprosto vyřízený, utahaný, obával jsem se, že to nevydržím. Tehdy v MET působila Sissy Strauss, zástupkyně šéfa opery, která všechno zařizovala, starala se o sólisty a dělávala ve svém bytě pět minut od MET večírky. A výborně vařila. Když jsem u ní jednou s chutí jedl, ona mě zezadu objala a řekla mi – neměl bys tolik jíst. A chtěla mě poslat k nějakému doktorovi. Během zkoušek a představení Zlata Rýna jsem ale hubnout nechtěl.

Když jsem se vrátil domů, zašel jsem se záměrem zhubnout za svým doktorem. První doporučení bylo, abych jedl malé dávky, třeba šestkrát denně – ne k obědu deset knedlíčků, ale dva. Pak třeba za tři hodiny zase jeden. Začalo to fungovat. Když jsem se za dva roky vrátil do MET zase na Logeho, museli mi upravovat kostým. Předtím jsem nosil velikost 58, teď jsem měl 52. Nejdřív se všichni lekali, co se děje, jestli nejsem nemocný. Vysvětlil jsem jim, že jsem pořádku, že jsem chtěl zhubnout, což pochopili. Fricku tam tehdy zpívala Stephanie Blythe. Když jsem ji měl na jevišti překročit, smála se, že se mi to jen tak nepovede. A že prý by taky chtěla zhubnout. Když jsem ji pak viděl v kantýně, jak si nakládá, vycouvala, že vlastně ani zhubnout nechce. Teď mi moje váha i styl stravování vyhovuje, už jsem se v tom režimu zabydlel.

Štefan Margita (foto Petr Kozlík)

Zpěv souvisí s celým tělem. Přinesla vám tato proměna změnu ve zpívání?
Zpívání se nijak nezměnilo, Ale byla to úleva na jevišti, nenamáhal jsem se tolik, nepotil jsem se tak, nebyl jsem tak utahaný. Když jsem předtím měl udělat dvacet kroků, lilo ze mě – teď jsem najednou klidně uběhl celé jeviště. V Chicagu si ve Zlatu Rýna David Pountney vymyslel, že před závěrem monologu Logeho během dvaceti vteřin seběhnu z jeviště do orchestřiště a potajmu se vynořím vedle dirigenta. Diváci v první řadě z toho měli div ne infarkt. Kdybych měl přes sto kilo, tak bych to za těch dvacet vteřin nedal.

Pracujete se světovými režiséry a dirigenty – jaký máte názor na proměnu trendů v posledních desetiletích?
Je to smutný pohled. Všechno je jiné. Operní domy chtějí, abyste přišel připravený, nechtějí ansámblové zkoušky. Ty dělal Byčkov – když zkoušel Pastorkyni, objednával si každého. Teď platí: když umíš – je to v pořádku, když ne, je zle. Jenže na aranžovačkách dirigent, který večer diriguje představení, není – jen jeho asistent, který dělá úplně jiná tempa. Pak přijde dirigent, zase se to celé změní, člověk znervózní, šílíte, je to jinak, než to bylo. Takhle to dnes je. Když se aranžuje třeba pět týdnů, dirigenti se na těch zkouškách nezdržují. Přicházejí na poslední aranžovací zkoušku, kdy už je hotová celá opera – pak jsou orchestrálky, sedačky – a premiéra. Chápu to, že dnešní provoz to vynucuje, ale hlavně asistenti by měli být připravení, jak si to dirigent představuje.

Co je dnes důležité, aby se sólista v tvrdém operním byznysu prosadil?
Kvalita. Musíte zazářit v něčem, v čem si vás lidi a hlavně vedení pamatuje. Ono se to strašně rychle roznese, vyjdou kritiky. Vaše agentura kritiky rozešle do operních domů – intendanti buď zbystří, chtějí vás slyšet, nebo nezbystří.

Říká se, že obsazování v divadlech určují vazby s agenturami a sítě spřízněných agentů. Že to jsou spřažené klany, které si hlídají své „koně“ a někdy tak protlačí zpěváka, ačkoli jsou jiní lepší. Jaká je vaše zkušenost?
Souhlasím, že je spousta agentur, které mají takové kontakty, a prosazují své zpěváky. Ale podstatný je večer, když se otevře opona. V té chvíli se rozhoduje. Na jevišti nestojí ten agent, ani šéf divadla, ale vy – a v té chvíli se ukáže, jestli agentura a vedení divadla udělaly dobře. Intendanta může zajímat, jaký má vztah s agenturou – ale publikum to nezajímá. Když to nedopadne dobře, velmi rádi se s vámi rozloučí. To je ta krutost, že večer se opona otevře – a jen zpěvák je strůjcem svého štěstí.

Hana Zagorová a Štefan Margita, Stuttgart 2019 (zdroj archiv umělce)

Zpíval jste i v soudobých operách. Zaujala vás v posledních letech nějaká nová opera? Podaří se podle vaší zkušenosti soudobým autorům navázat na zlatou éru klasické opery, že ještě vzniknou díla srovnatelná s těmi Wagnerovými, Verdiho, Pucciniho, Smetany nebo Janáčka?
Asi ne. Podílel jsem se nedávno ve Stuttgartu na krásné inscenaci Prince z Homburku Hanse Wernera Henzeho. Ani tak dobrému opernímu domu, jakým je Stuttgart, navíc v Německu, se nikdy nepodařilo na tuhle inscenaci naplnit divadlo. Stávalo se i to, že o pauze hlediště mírně prořídlo. Záleží také na tom, co a kde se hraje. Když se hraje Bergův Vojcek v Paříži – je narvaný barák, Bastila je plná. Když jsme ho hráli v milánské Scale, lidi byli rádi, že byl konec. Dělali jsme s Antoniem Pappanem v Římě Mahlerovu Das Lied von der Erde (Píseň o zemi). Na konci koncertu v první řadě tři lidi spali, aplaus byl – no dobře…Italové na tuto muziku nezabírají. To poznal také Patrice Chéreau se svou inscenací Z mrtvého domu. Zažili jsme s ní obrovský úspěch všude – Aix-en-Provence, MET, Vídeň – v Itálii ale neuspěla.

Jak dnes vidíte operní krajinu ze svého „vrcholu“?
Je jiná, než bývávala, samozřejmě. Co já jsem zažíval po nástupu do Národního divadla s režiséry Václavem Kašlíkem nebo Ladislavem Štrosem, to by dnes byly světové inscenace, vždycky mysleli hodně dopředu. Není náhoda, že se vytahuje stále jeho Don Giovanni, je nejlepší ze všech. Nikdo neudělal lepší produkci Giovanniho. Nádhernou práci jsem zažil s Patrice Chéreauem na Mrtvém domě. Zkoušeli jsme denně tři měsíce, dělal s námi etudy. A taky jsem byl při Mrtvém domě nadšený ze spolupráce s Danielem Špinarem. Najednou udělal něco, co tady nikdy nebylo. Rozkřiklo se, že to je něco jiného. A lidi začali najednou chodit na Janáčka – to je ta vizitka. U nás lidi nechodí ani na Pastorkyni. Když se hraje venku, má to obrovský úspěch. To mě mrzí. Ale vždy závisí na tom, jaká je produkce. Když jsme dělali Pastorkyňu s Robertem Carsenem, snažil jsem se přesvědčit tehdejšího šéfa opery Josefa Průdka, protože Carsen byl ochotný tu inscenaci nastudovat i v Praze. Nepozval ho. Bohužel.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments