Stradivárky: krádeže, katastrofy, rekordy a ceny

Ve třetí, poslední části našeho článku o nástrojích slavného italského mistra houslaře Antonia Stradivariho (asi 1644–1737) se po umělcích, kteří na ně hrají dnes a těch, kteří na ně hráli v minulosti, zaměříme na několik zajímavostí, krádeží, katastrof či rekordů a také na ceny, za něž se stradivárky prodávají či prodávaly. A máme také nějaké stradivárky nyní u nás?
Gil Shaham – Rudolfinum, Dvořákova Praha 2016 (foto Martin Divíšek)

Americký houslista Gil Shaham, který byl jednou z hvězd a také kurátorem komorní řady letošního festivalu Dvořákova Praha, řekl v rozhovoru pro mimořádnou přílohu časopisu Reportér k festivalu o svých stradivárkách – a zda potřebují nějakou zvláštní péči – toto: „Hraju na stradivárky z roku 1699 a jsem velmi šťastný, že je mám. Zvláštní péči určitě potřebují. Dávám je každý druhý měsíc na prohlídku ke skvělému houslaři v New Yorku. Když to srovnám se sebou, tak já jsem nebyl u doktora už dlouhé roky. Mám je už 30 let. A teprve teď se učím, co s nimi dělat. Je to jako s mým chytrým telefonem, ten taky dokáže spoustu věcí, o kterých nevím. S houslemi je to podobné.“ Shahamovy stradivárky, jež má v zápůjčce, se jmenují „Countess Polignac“ po hraběnce, která byla velmi vlivnou patronkou umění na dvoře francouzského krále Ludvíka XIV. a v benátských hudebních kruzích. Shahamovi je k dlouhodobému zapůjčení nabídla v roce 1989 Stradivarius Society of Chicago.

Takové cenné a věhlasné nástroje, jakými jsou Stradivariho housle či violoncella, samozřejmě přitahují i zloděje. Například housle z roku 1734, zvané původně „Herkules“, na které hrál Eugène Ysaÿe, mu byly ukradeny v roce 1908, když koncertoval v Petrohradě a nechal je bez dohledu v šatně. Objevily se až v roce 1925 v jednom pařížském obchodě. Pak na ně hrál Henryk Szeryng, který je věnoval městu Jeruzalému a podle jeho přání na ně hraje koncertní mistr Izraelské filharmonie (dnes tyto housle nesou název „Herkules; Ysaÿe; ex-Szeryng; Kinor David“ – to poslední je po králi Davidovi, jak je pojmenoval Szeryng). Housle „Duke of Alcantara“ z roku 1732 věnovala Genevieve Vedder hudebnímu oddělení University of California v Los Angeles v šedesátých letech. V roce 1967 je měl zapůjčené David Margetts. Není jisté, zda je omylem nechal na střeše auta a tak je ztratil, nebo zda byly ukradeny, každopádně se objevily až o sedmadvacet let později, kdy je zrestauroval jeden amatérský houslista, který tvrdil, že je našel. V roce 1995 byly vráceny univerzitě.

Housle „Davidoff-Morini“ z roku 1727 jsou nezvěstné od roku 1995, kdy byly ukradeny. V roce 1924 je vlastnila Erica Morini; koupil jí je otec v Paříži za deset tisíc dolarů. Housle „Colossus“ z roku 1716 byly ukradeny v roce 1998 a od té doby jsou nezvěstné. Stejně jsou na tom od roku 2002 housle „Le Maurien“ z roku 1714. Housle „Lipiński“ z roku 1715, na něž kdysi hrával Giuseppe Tartini, měl zapůjčené koncertní mistr Milwaukee Symphony Orchestra Frank Almond; ukradeny mu byly 27. ledna 2014 při ozbrojené loupeži. Později byly vráceny a zrestaurovány. Bronisław Huberman hrával na nástroj z roku 1713, který mu byl ukraden dokonce dvakrát, ale pokaždé byl vrácen (dnes na tyto housle „Gibson; ex-Huberman“ hraje Joshua Bell). Harry Solloway hrál na housle „Karpilowsky“ z roku 1712; ukradli mu je v roce 1953 z jeho rezidence v Los Angeles. Housle „King Maximilian; Unico“ z roku 1709 vlastnila nadace Axel Springer Foundation a zapůjčené je měl v letech 1966–1986 koncertní mistr Berlínských filharmoniků Michel Schwalbé; ukradeny byly v roce 1999.

Bronislaw Huberman v roce 1900 (archiv OP)

Katastrofy se nevyhýbají ani hudebním nástrojům, o něž je třeba pečovat nejen jako o cenné, ale i křehké nádoby, takže je může poničit i zloděj či kdokoliv nešetrným zacházením. A samozřejmě dochází k jejich zničení i z jiných příčin. Například předčasně tragicky zesnulá francouzská houslistka Ginette Neveu zakoupila v roce 1935 stradivárky z roku 1730, dnes zvané „ex-Neveu“, s nimiž pak vyhrála první ročník Houslové soutěže Henryka Wieniawského v polské Poznani (1935). S těmito houslemi cestovala i 28. října 1949 letadlem z Paříže do New Yorku na sérii koncertů, letadlo se však zřítilo nad Azorskými ostrovy a všech 48 lidí na palubě zahynulo, a to včetně Ginettina bratra, klavíristy Jeana-Paula; zničen byl i její vzácný nástroj. Při letecké havárii zemřel také francouzský houslista Jacques Thibaud – 1. září 1953 letěl letadlem Air France (let č. 178) z Paříže do Nice a letadlo se zřítilo nad francouzskými Alpami; zahynulo více než čtyřicet lidí a zničeny byly i Thibaudovy vzácné housle z roku 1720.

Housle „Brancaccio“ z roku 1725 vlastnil do roku 1928 houslista a pedagog maďarského původu Carl Flesch. Později je zakoupil bankéř a amatérský houslista Franz von Mendelssohn. Zničeny byly při spojeneckém náletu na Berlín za druhé světové války. Violoncello „Mara“ z roku 1711 se ztratilo v červenci 1963, když trajekt Montevideo – Buenos Aires vzplál a potopil se; později byly části nástroje zrestaurovány díky specializované londýnské firmě W. E. Hill & Sons a hrál na něj rakouský violoncellista a dirigent Heinrich Schiff.

Stradivariho violoncello “Mara” po katastrofě roku 1963 (archiv OP)

Ceny, za které se dnes stradivárky prodávají, jdou do milionů dolarů. Proto je také často vlastní bohaté nadace či banky nebo jsou vlastněné státem a hudebníkům jsou dlouhodobě zapůjčovány. Například violoncello „Cholmondeley Cello“ z roku 1968 bylo v roce 1988 zakoupeno anonymním sběratelem za 1,2 milionu dolarů. Housle „Hammer“ z roku 1707 se prodaly v newyorské aukční síni Christie’s 16. května 2006 za částku 3 544 000 dolarů, a to po pěti minutách od zahájení aukce. Housle „Lady Tennant; Lafont“ z roku 1699 byly v téže aukční síni prodány o rok dříve za 2 032 000 dolarů. Housle „Molitor“ z roku 1697, které kdysi patřily císaři Napoleonu Bonapartovi, se v roce 2011 prodaly za 3 600 000 dolarů. Téhož roku vznikl také dosavadní rekord: housle „Lady Blunt“ z roku 1721 byly v Londýně prodány za 15,9 milionu dolarů! Na jaře 2014 byla dána do aukce viola „MacDonald“ z roku 1701 za vyvolávací částku 45 milionů dolarů, za niž ale violu nikdo nekoupil.

Sbírku Stradivariho nástrojů má například americká Kongresová knihovna ve Washingtonu (troje housle, viola a violoncello) či španělská národní památková agentura (dvoje housle, viola a violoncello). Londýnská Královská hudební společnost má ve sbírce mnoho stradivárek: housle „Joachim“ (1698), „Rutson“ (1694), „Crespi“ (1699), „Viotti ex-Bruce“ (1709), „Kustendyke“ (1699), „Maurin“ (1718) a „Ex Back“ (1666), violy „Ex Kux“ (1714) a „Archinto“ (1696) a violoncella „Marquis de Corberon“ (1726) a „Markevitch“ (1709). V pařížském Muzeu hudby vystavují řadu krásných Stradivariho nástrojů, které dříve patřily pařížské konzervatoři. Nejvíce Stradivariho nástrojů ve smyčcové skupině míval americký The New Jersey Symphony Orchestra, který je zakoupil v roce 2003 ze sbírky Herberta R. Axelroda, ale později jich většinu prodal. Ve Vídeňské filharmonii mají čtvery housle a jedno violoncello ze Stradivariho dílny. Metropolitní muzeum v New Yorku má Stradivariho housle z let 1693, 1694 a 1717.

Ivan Ženatý (foto Tomáš Lébr)

V české Státní sbírce hudebních nástrojů se nacházejí jedny stradivárky z roku 1729 zvané „Libon“ po houslistovi Felipe Libonovi, který je vlastnil a hrál na ně na konci 18. století. Dnes na ně hraje houslista Jan Talich, který je má od státu dlouhodobě zapůjčené. V české sbírce je asi deset opravdu špičkových houslí, vedle stradivárek patří k nejlepším housle od Giuseppa Guarneriho del Gesù pojmenované „Princ Oranžský“ z roku 1743 (odhadní cena 100 milionů korun). V minulosti na ně hrál Josef Suk, Václav Snítil a Ivan Ženatý.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]