Streamovat určitě budeme i v budoucnu, říká skladatel a pedagog Ivo Medek
Ve svém skladatelském portfoliu má cca padesát orchestrálních, komorních a multimediálních skladeb, na mnohých z nich se podílel jako člen autorského týmu, v němž figuruje mimo jiné i jeho manželka, klavíristka Sára Medková. K rozhovoru jsme se sešli v intencích dnešní doby – tváří v tvář, nicméně dvě stě kilometrů od sebe, na zoomu.
Kdy jsi byl naposledy na koncertě, kde bylo živé publikum?
Musím si vzpomenout… Loni začátkem července na kurzech, které děláme v Trstěnicích, a pak ještě koncem srpna na Operních dnech v Ostravě. Každopádně brutálně dávno.
Chybí ti to?
To je dvojsečné. Z povahy naší práce vyplývá, že nejdeš jen na to, co tě těší, ale občas taky na to, na co musíš nebo co považuješ za potřebné, a když je toho moc, může to být i únavné. Těšil jsem se, že pojedu na Ohridské léto, Sára tam hrála bachovské koncerty, ale ona ještě stihla vycestovat, já s naším synkem už ne. Nicméně si myslím, že daleko víc to chybí interpretům. Dělali jsme teď spoustu streamovaných koncertů, v rámci Setkávání nové hudby nebo pro Hudební současnost, a na interpretech je vidět, že jim kontakt s publikem schází. Tak jako tak hrají s plnou zodpovědností, ale postrádají tu okamžitou odezvu, mentální propojení, a nedostane se jim ani té finální zpětné vazby, která jim dodává motivaci hrát příště, to jest potlesku. Pro skladatele není ta rezonance až tak výrazná – my jsme prostě ti do sebe pohroužení podivíni, co si píší nějaké notičky nebo vymýšlí nějaké elektronické finesy.
A jsme u té věčné filosofické otázky, k čemu vlastně potřebuje skladatel posluchače.
K bezprostřednímu – profesnímu – životu ho nepotřebuje. Samozřejmě v procesu tvorba – interpretace – percepce nejde, aby na konci nikdo nebyl. Pro koho bychom to pak vlastně dělali?
Pro sebe?
Jeden z mých učitelů, Miloslav Ištvan, měl takovou zásadu: napsal skladbu, nechal ji zahrát na koncertě, pak ji zrevidoval – někdy i docela zásadně, posléze ji nechal natočit v rozhlase – vytvořil takzvanou „uloženku“ a v tom okamžiku ho to přestalo zajímat. A zaměřil pozornost k něčemu novému. Takže v tomto kontextu publikum není až tolik klíčové. Zatímco pro interprety nepochybně ano. Ale za sebe musím říct, že mě reakce publika zajímá. Jsou totiž různé typy publika: člověk nechává různé skladby provozovat v různých prostředích a jinak reagují děti, jinak specifické komunity, a ještě jinak návštěvníci standardních abonentních koncertů, a je dobré brát každou tu specifickou reakci v potaz.
Potřebuje víc interpret posluchače nebo posluchač interpreta?
Jsem zvědavý, jak to bude, až se bude moci zase hrát živě. Jestli se do sálů nahrnou natěšení posluchači, kterým to fakt chybí včetně společenského aspektu koncertního života, nebo jestli se část těchto lidí už sžila s tím, že poslouchají doma a o rituál koncertu sice přicházejí, ale zase jim to tolik nevadí, protože mají kvalitní přehrávací soustavu. Teď je my muzikanti hodně krmíme právě touto cestou a kdo ví, jestli si třeba nezvyknou, že takhle dostávají všechno až do obýváku a nemusí vytáhnout paty z domu. V době předkoronavirové to bylo tak, že ti, co chtějí chodit, chodí, ti co raději poslouchají doma, poslouchají doma, a teď vlastně ti, co chodí, byli přinuceni poslouchat doma. Je otázka, co to s nimi udělá.
V těchto souvislostech mě průběžně napadají úvahy o tom, že současná situace dosti nahrává elektronické hudbě, která se dá tvořit bez mezičlánku v podobě interpreta a distribuovat po různých sítích rovnou k posluchači.
Osobně jsem nikdy čistou elektroniku nedělal. Neměl jsem čas ani chuť prokousávat se softwary a když jsem něco potřeboval, nechal jsem si tu technickou část raději od někoho šikovného udělat. Jako skladatel považuji za základ akustickou hudbu, ale baví mě ji i elektronicky dotvářet. A co se elektroniky týká – v letošním akademickém roce jsme na JAMU otevřeli dvě nové specializace – filmová a právě elektronická hudba – takže máme trojí zaměření oboru: kompozice, kompozice elektroakustické hudby a kompozice scénické a filmové hudby – a sám jsem zvědavý, co se z toho vyklube.
Ale na JAMU se elektronika učí už dlouho, ne?
Jako integrální součást studia kompozice, a tak to i zůstává. Ale vedle toho je teď ještě možná specializace přímo s elektronickou hudbou jako hlavním předmětem.
A hlásí se uchazeči?
Kupodivu hlásí. Otázka je, do jaké míry to budou lidé, kteří nemají moc velké povědomí o jiné hudbě, než kterou si sami dělají na laptopech nebo nějakým podobným způsobem. Je docela problém doučit je vše ostatní, protože – ať chceme či nechceme – budou to ve finále absolventi studijního programu kompozice na Janáčkově akademii a bylo by hloupé, kdyby neuměli napsat jednoduchou sólovou skladbu pro nějaký akustický nástroj nebo nějakou komořinu a přitom by se prezentovali jako vystudovaní skladatelé.
Sedm let jsi byl děkanem Hudební fakulty, pak jsi osm let působil jako rektor JAMU, teď jsi prorektor, tak to z tebe promluvil akademický funkcionář…
Ne, promluvil ze mě profesor skladby. Kompozici nás tu učí víc a shodli jsme se, že nesmíme připustit, aby toto byla cestička, jak projít studiem a stát se licencovaným skladatelem neposkvrněným klasickou kompozicí. Nicméně práce ve studiu a tvorba elektronických skladeb je v této specializaci dominantní. A podle zájmu o studium soudím, že to bude pro obor oživení.
Jmenuj mi pár skladatelů, kteří si po absolutoriu JAMU vedou hodně dobře – takříkajíc dělají čest své alma mater…
Z mladší generace jsou to nepochybně František Chaloupka, Lucie Vítková, Gabriela Vermelho, přímo na škole máme mé bývalé doktorandy Markétu Dvořákovou, která zároveň učí na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, nebo Honzu Kavana, skladatele, odborníka na interaktivní elektroniku, improvizátora a jednoho z renomovaných evropských autorů hudby k počítačovým hrám, a spousta dalších lidí funguje v nejrůznějších institucích, v divadlech, v médiích a tak podobně. Teď u mě končí doktorát Darina Žurková a už je to známá performerka, která působí na holandské scéně, studovala na Institute of Sonology a naučila se tam všechno možné, co já vůbec neumím, takže když konzultuji její závěrečnou práci, jen se usmívám a s trochou nadsázky říkám, že jí tam tak maximálně opravím nějaké čárky a tečky… Prostě – uplatnění je velmi různorodé a nevím o žádném ze svých bývalých studentů, kdo by měl problém působit v některé sféře hudby a mnozí tě i přerostou, což je dobře a jsem tomu rád. Myslím, že obava některých rodičů, když mají své dítě dát na konzervatoř na skladbu – čím se ten kluk / ta holka proboha bude živit – je lichá. A jsme rádi, když naši studenti – často už za studií – učí skladbu i na zuškách a připravují potenciální uchazeče o studium.
Na zuškách se dnes už učí skladba?
Na některých ano. Každý rok děláme kurzy v Hradci nad Moravicí, letos se budou – doufejme – konat pošestnácté a přijíždějí na ně právě hlavně děti ze zušek a jejich paní učitelky.
Hradecká dílna funguje v součinností s obdobně zaměřeným projektem Slyšet jinak, který běží dokonce už dvacet let – jaké jsou dlouhodobé výstupy těchto programů?
Je to takový náš testovací prostor a také si takto vlastně budujeme jakési podhoubí, protože několik z těch dětí šlo do Prahy nebo do Brna na kompozici, a to je pro nás užitečná zpětná vazba. A jsou to obrovské talenty! Třeba Noemka Savková, která u nás končí magisterské studium, a které už hráli skladby na Ostravských dnech i v zahraničí, a která v Hradci začínala! Poprvé tam přišla, když jí bylo nějakých sedm a zírali jsme na ni jak zjara, protože to, co dělala, bylo tak neuvěřitelně invenční, že jsme si říkali, jestli to neopisuje od nějakých slavných skladatelů. Pak se jí bohužel kdosi „povolaný“ ujal a „naučil ji“, jak se má správně komponovat. Přijela za rok a my jsme z toho byli úplně zoufalí. Tři nebo čtyři roky jsme s tím bojovali, pak šla na gymnázium a zmizela nám z očí a najednou zavolala, že by ji to přece jenom bavilo, tak jsme ještě rok spolu dělali, bez problémů se dostala na JAMU a teď nebýt koronaviru, tak měla být v Haagu na stáži… Nesmírně šikovná, tak z toho má pak člověk fakt radost.
V těchto hudebně-výchovných programech jsou kreativní schopnosti účastníků do značné míry povzbuzovány skrze improvizaci. Jakou váhu má improvizace jako dovednost v současném vážnohudebním prostředí?
V okruhu lidí, s nimiž spolupracuji, má samozřejmě vysoký kredit. Improvizační scéna má obrovská zázemí především jinde než v českých zemích – v Berlíně, v Amsterodamu a v dalších vyhlášených evropských centrech a samozřejmě v USA. Mě to baví na úrovni improvizace prezentované publiku, jakoukoliv formou, proto také hodně těch lidí zvu na Setkávání nové hudby. Loni jsme měli Annete Krebs a Andreu Neumann z berlínské scény, předloni Veni Ensemble ze Slovenska. Velice široká je rakouská improvizační scéna, tam jsme jezdívali hrát na společné projekty.
Pak je tu ovšem druhá rovina, improvizace jako bazální základ hudebnosti, tedy něco, co v historické hudbě všichni znali a všichni to dělali, a to nám nějak bohužel vymizelo z jídelníčku. Takže když mají naši studenti něco volně improvizovat, většinou se ptají „a co mám hrát?“, a vůbec to v sobě nemají, Ono se to totiž těžko dá nějak naučit. Dá se to aktivovat, na to máme Slyšet jinak, dá se to nějakým způsobem prožívat, ale musí to člověk v sobě mít. Znám spoustu výborných interpretů, kteří nezaimprovizují vůbec nic. Nemají-li ty své kuličky, jsou zcela ztracení, A já si myslím, že by to měla být součást jakési komplexnosti interpreta. Že umí hrát starou hudbu, že umí hrát novou hudbu, umí improvizovat… A chybí to i na zuškách. Místo aby byla v dětech kultivována obecná hudebnost, jejímž je improvizace nedílným projevem, jsou vedeny k tomu, aby zahrály všechny kuličky dostatečně rychle, a postoupily do okresního kola nějaké soutěže a pan učitel za to dostal pochvalu. Potíž je v tom, že ti učitelé to často sami neumí a neví, jak by to podali. A právě pro ně jsme napsali – i v rámci projektu GAČRu – knížky o Slyšet jinak, aby měli kde ten přístup najít. Myslím si, že by to děcka na zuškách i víc bavilo.
Co ty osobně? Když tak jsi nuceně zavřený doma – jsi kreativnější nebo v “depce”?
Já bohužel – nebo bohudík – doma zavřený nejsem, chodím každý den do zaměstnání jako slušně vychovaný pracující, a co se týká psaní not nebo vůbec nějakého dělání hudby, tak jsem trochu v útlumu. Už dlouho jsme nehráli, ani s Marijanem jsme žádné koncerty nedělali, a jediné, na čem po troškách a velmi pozvolna pracujeme, je nová skladba, na které děláme s Vítem Zouharem a Sárou. Měla mít premiéru loni v srpnu v Kanadě a pak v Americe, z toho všeho sešlo, takže teď využíváme čas a ještě na tom dál pracujeme. Je to komorní opera o ženách pro ženy – jmenuje se TiAmo, dvanáct podob ženy v nejrůznějších situacích. S obdivem, v legraci, s trochou dramatu… jakási freska s videem a s elektronikou. Pokud nám koronavirová situace umožní, měla by se premiéra uskutečnit letos, protože v listopadu jsou plánovaná provedení v Texasu a v Kalifornii. Režíruje to tak jako tradičně všechny naše opery skvělý slovinský režisér Rocc, tak doufáme, že bude moci v létě konečně přijet a dotáhneme to, protože jsme zvyklí dělat na projektech za pochodu – ne tak, že se vytvoří kompletní partitura a pak se to podle ní nazkouší. Baví nás přicházet na různé věci improvizačně nebo poloimprovizačně i v kontextu scény a divadelních prvků. Nejdůležitější je, že holky z ISHA tria v tom mají vokální role a zpívají naprosto fantasticky! To jsme ani netušili.
Kromě toho po mně Sára se Štěpánem Filípkem chtěli duo pro violoncello a klavír, tak jsem ho drobně předělal ze skladby, kterou jsem před dvěma roky psal pro jednu francouzskou cellistku, nějakou „písničku“ po mně chce MoEns, takže o tom začínám přemýšlet, a vlastně protože na podzim ještě také sešlo z premiéry nové komorní opery, kterou jsme dělali s Markétou Dvořákovou (Věčná slečna Bledá), tak jsme si říkali, že se na to taky ještě trochu podíváme.
Čili práce je dost, problém je spíš s časem. Připravuji teď dokumenty pro strategický plán JAMU na minimálně dalších deset let a je s tím spojena spousta dalších záležitostí, takže píšu, píšu, píšu, konzultuju, pořád sedím na nějakých schůzích a poradách, je to nekonečné, k tomu starší projekty a veškerá agenda pro Sdružení Q, shánění grantů, teď momentálně tedy vyúčtování grantů, takže jsem úředník s klotovými rukávy par excellence, ale s tím nic nenadělám.
A granty „jedou“ tak jako dřív?
Granty jedou jako dřív. Sice nevíme, jak se zachovají třeba kraje, ale ministerstvo se tváří, že všechno jede po staru. Má to samozřejmě velikánský skluz, jsem v komisi pro velké festivaly a touhle dobou to už normálně řešíme, teď je zatím ticho po pěšině, grantové řízení pro ostatní akce také – alespoň pokud vím – nedospělo ani k prvnímu kolu výsledků, takže se to všechno bude brutálně prodlužovat, ale ono se nic neděje, protože se teď stejně dá houby dělat. Poslední dva měsíce jsem strávil se svým festivalem Setkávání nové hudby plus, to bylo jedenáct koncertů…
Ale to bylo on-line, ne?
Jistě, ale to neznamená, že s tím není práce. Pozvaní účinkující sice nepřijedou, ale jednou to streamuješ z Amsterodamu, jednou z Berlína, potom z Krakova, vždycky musíš otestovat, jak to funguje, a modlit se, že to v ten příslušný čas všechno dopadne dobře, že se všechno přenese a že to hezky zahrají a tak dále. A jelikož tam byly koncerty, na kterých docela záleželo, umělci z různých konců světa, byly to docela nervy, všechno prokomunikovat a vyzkoušet a udělat k tomu booklety, tak jak to je při normálním festivalu, akorát že koncert se jen přenáší.
Má to své nevýhody, ale i výhody a jednou z nich je jakési poučení do příštích let, že streamovat to budeme vždycky, i když se bude hrát živě, protože už teď máme tři nebo čtyři tisíce shlédnutí, což kdybych podělil jedenácti koncerty, tak bych každým přeplnil Besední dům a to je na koncert soudobé hudby něco naprosto nevídaného. A nabíhá to dál! Jsou tam koncerty, které mají už přes pět set shlédnutí, a tam to nenašvindluješ, to opravdu musí být pět set různých počítačů a nejenom že na to člověk klikne a zase od toho odejde. A i když si to doma pustíš 150x, na tom počítadle to naběhne jen jednou, ta statistika se ošulit nedá. Takže z tohoto hlediska je to, myslím, pozitivní, protože se k tomu určitě dostali lidi, kteří by na koncert na škole nebo v divadle nešli. Budeme to tedy dávat na youtube kanály i v době, kdy už zas půjde normálně hrát.
A budete to zpoplatňovat?
Zatím jsme o tom neuvažovali. Letos, v těchto podmínkách určitě ne a do budoucna uvidíme.
Když se podíváš na to, co jsi dosud vytvořil, která díla považuješ za úhelná?
Nejvíc asi opery – to byla MrTvá? (mimochodem první česká opera na Varšavské jesieni a mám dojem, že dosud zároveň i poslední), a Alice in Bed, to byla mezinárodní spolupráce a taky dobrá zkušenost v tom smyslu, že lépe než přizvat si věhlasné umělce je napsat si libreto sám, protože oni ti pošlou 35 stran textu a z toho hodinovou nebo osmdesátiminutouvou operu neuděláš – za tu dobu nestačíš těch 35 stran textu ani odrecitovat. A dalšího půl roku bojuješ o každou stranu, která se musí škrtnout a vyhodit. Dost humorná záležitost. Teď jsme udělali tu Bledou s Markétou a těším se na TiAmo.
Ono také velmi záleží na provedení. Dvojkoncert pro basklarinet, klavír a orchestr mi s Garethem Davisem a Sárou uvedla Moravská filharmonie a pak ještě bécéóčko a před cca rokem a půl mi ho hráli v Izraeli – a to jsou pro nás docela nepředstavitelné poměry, s kterými se tam potkáš. Přijedeš v neděli, od pondělí do pátku se zkouší šest hodin denně, každý detail, úplně všechno, s úžasnými muzikanty posbíranými z celého světa (Israel Contemporary Players, Tibi Cinger – basklarinet, Sára – klavír, dirigent Zsolt Nagy) a ty teprve slyšíš všechny detaily tak, jak jsi to tam napsal. A oni ti to zahrají v úžasném sále Muzea moderního umění v Tel Avivu, který má fantastickou akustiku, a druhý den jedou do Jeruzaléma a ze studia Izraelského rozhlasu to odvysílají jako přímý přenos živého koncertu a zároveň to i nahrají. A celý program je soudobý! Nějaká izraelská skladatelka, já a Ligeti. V Tel Avivu, kde předpokládám, znají jen toho Ligetiho, pár lidí možná i to děvče, na to přišlo tisíc lidí. Čili úplně jiné podmínky, a hlavně jak to zahráli, to si pak říkáš ano, má smysl psát, kdežto někdy, když se to zahraje, jen aby se to zahrálo, tak zůstaneš trošku rozladěný.
Takže ta úhelnost je hodně závislá na tom, kdo a jak to zahraje a jaký z toho máš potom pocit. Tu skladbu pro sólové cello mi například hrála fenomenální violoncellistka Séverine Ballon. Udělá všechno, co si vymyslíš – hraje, u toho zpívá, nahlas dýchá, prostě cokoliv a vůbec jí nepřijde, že by se nad něčím měla pozastavovat, přijede o dva dny dřív, pracuje s tebou x hodin, aby se všechno na premiéru připravilo… Prostě přístup interpretů k soudobé hudbě je pro její realizaci naprosto klíčový. Proto si taky těch, kteří se tím zabývají a baví je to dělat, velice vážím, včetně mé drahé polovičky. Pak má člověk i radost z toho, co udělá, a může to být maličkost nebo to může být velká skladba, je to jedno, protože když je to udělané dobře, tak to potěší.
Se Sárou máte čtyřletého synka – už jeví hudební nadání?
Zatím se to projevuje tím, že když Sára cvičí, tak přichází a říká, maminko, nehraj, protože má pocit, že mu klavír tu mamku krade. Ale on chce být policistou, takže jsme mu převeršovali známou lidovku na píseň o policajtovi a najednou zpívá s nevšední radostí. Tak uvidíme, zda bude na něco hrát nebo „pomáhat a chránit“…
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
