Streamovat určitě budeme i v budoucnu, říká skladatel a pedagog Ivo Medek

  1. 1
  2. 2
  3. 3

A granty „jedou“ tak jako dřív?
Granty jedou jako dřív. Sice nevíme, jak se zachovají třeba kraje, ale ministerstvo se tváří, že všechno jede po staru. Má to samozřejmě velikánský skluz, jsem v komisi pro velké festivaly a touhle dobou to už normálně řešíme, teď je zatím ticho po pěšině, grantové řízení pro ostatní akce také – alespoň pokud vím – nedospělo ani k prvnímu kolu výsledků, takže se to všechno bude brutálně prodlužovat, ale ono se nic neděje, protože se teď stejně dá houby dělat. Poslední dva měsíce jsem strávil se svým festivalem Setkávání nové hudby plus, to bylo jedenáct koncertů…

Ale to bylo on-line, ne?
Jistě, ale to neznamená, že s tím není práce. Pozvaní účinkující sice nepřijedou, ale jednou to streamuješ z Amsterodamu, jednou z Berlína, potom z Krakova, vždycky musíš otestovat, jak to funguje, a modlit se, že to v ten příslušný čas všechno dopadne dobře, že se všechno přenese a že to hezky zahrají a tak dále. A jelikož tam byly koncerty, na kterých docela záleželo, umělci z různých konců světa, byly to docela nervy, všechno prokomunikovat a vyzkoušet a udělat k tomu booklety, tak jak to je při normálním festivalu, akorát že koncert se jen přenáší.

Má to své nevýhody, ale i výhody a jednou z nich je jakési poučení do příštích let, že streamovat to budeme vždycky, i když se bude hrát živě, protože už teď máme tři nebo čtyři tisíce shlédnutí, což kdybych podělil jedenácti koncerty, tak bych každým přeplnil Besední dům a to je na koncert soudobé hudby něco naprosto nevídaného. A nabíhá to dál! Jsou tam koncerty, které mají už přes pět set shlédnutí, a tam to nenašvindluješ, to opravdu musí být pět set různých počítačů a nejenom že na to člověk klikne a zase od toho odejde. A i když si to doma pustíš 150x, na tom počítadle to naběhne jen jednou, ta statistika se ošulit nedá. Takže z tohoto hlediska je to, myslím, pozitivní, protože se k tomu určitě dostali lidi, kteří by na koncert na škole nebo v divadle nešli. Budeme to tedy dávat na youtube kanály i v době, kdy už zas půjde normálně hrát.

A budete to zpoplatňovat?
Zatím jsme o tom neuvažovali. Letos, v těchto podmínkách určitě ne a do budoucna uvidíme.

Když se podíváš na to, co jsi dosud vytvořil, která díla považuješ za úhelná?
Nejvíc asi opery – to byla MrTvá? (mimochodem první česká opera na Varšavské jesieni a mám dojem, že dosud zároveň i poslední), a Alice in Bed, to byla mezinárodní spolupráce a taky dobrá zkušenost v tom smyslu, že lépe než přizvat si věhlasné umělce je napsat si libreto sám, protože oni ti pošlou 35 stran textu a z toho hodinovou nebo osmdesátiminutouvou operu neuděláš – za tu dobu nestačíš těch 35 stran textu ani odrecitovat. A dalšího půl roku bojuješ o každou stranu, která se musí škrtnout a vyhodit. Dost humorná záležitost. Teď jsme udělali tu Bledou s Markétou a těším se na TiAmo.

Ivo Medek, Markéta Dvořáková: Alice in bed – ND Brno (foto Patrik Borecký)

Ono také velmi záleží na provedení. Dvojkoncert pro basklarinet, klavír a orchestr mi s Garethem Davisem a Sárou uvedla Moravská filharmonie a pak ještě bécéóčko a před cca rokem a půl mi ho hráli v Izraeli – a to jsou pro nás docela nepředstavitelné poměry, s kterými se tam potkáš. Přijedeš v neděli, od pondělí do pátku se zkouší šest hodin denně, každý detail, úplně všechno, s úžasnými muzikanty posbíranými z celého světa (Israel Contemporary Players, Tibi Cinger – basklarinet, Sára – klavír, dirigent Zsolt Nagy) a ty teprve slyšíš všechny detaily tak, jak jsi to tam  napsal. A oni ti to zahrají v úžasném sále Muzea moderního umění v Tel Avivu, který má fantastickou akustiku, a druhý den jedou do Jeruzaléma a ze studia Izraelského rozhlasu to odvysílají jako přímý přenos živého koncertu a zároveň to i nahrají. A celý program je soudobý! Nějaká izraelská skladatelka, já a Ligeti. V Tel Avivu, kde předpokládám, znají jen toho Ligetiho, pár lidí možná i to děvče, na to přišlo tisíc lidí. Čili úplně jiné podmínky, a hlavně jak to zahráli, to si pak říkáš ano, má smysl psát, kdežto někdy, když se to zahraje, jen aby se to zahrálo, tak zůstaneš trošku rozladěný.

Takže ta úhelnost je hodně závislá na tom, kdo a jak to zahraje a jaký z toho máš potom pocit. Tu skladbu pro sólové cello mi například hrála fenomenální violoncellistka Séverine Ballon. Udělá všechno, co si vymyslíš – hraje, u toho zpívá, nahlas dýchá, prostě cokoliv a vůbec jí nepřijde, že by se nad něčím měla pozastavovat, přijede o dva dny dřív, pracuje s tebou x hodin, aby se všechno na premiéru připravilo… Prostě přístup interpretů k soudobé hudbě je pro její realizaci naprosto klíčový. Proto si taky těch, kteří se tím zabývají a baví je to dělat, velice vážím, včetně mé drahé polovičky. Pak má člověk i radost z toho, co udělá, a může to být maličkost nebo to může být velká skladba, je to jedno, protože když je to udělané dobře, tak to potěší.

Se Sárou máte čtyřletého synka – už jeví hudební nadání?
Zatím se to projevuje tím, že když Sára cvičí, tak přichází a říká, maminko, nehraj, protože má pocit, že mu klavír tu mamku krade. Ale on chce být policistou, takže jsme mu převeršovali známou lidovku na píseň o policajtovi a najednou zpívá s nevšední radostí. Tak uvidíme, zda bude na něco hrát nebo „pomáhat a chránit“…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments