Strhující Faustovo prokletí Hectora Berlioze s Charlesem Workmanem v Linci

Dne 3. února 2018 uvedlo Zemské divadlo v Linci v atraktivní moderní budově nového Musiktheateru Berliozovu dramatickou legendu Faustovo prokletí. Je to druhá šéfovská premiéra v nové sezoně 2017/18 pro nového generálního hudebního ředitele a šéfdirigenta Markuse Poschnera, po jeho strhující interpretaci Ženy bez stínu Richarda Strausse v říjnu loňského roku. Nastoupil po patnáctileté éře Dennise Russella Daviese, dosud úspěšně šéfoval operní scéně v německých Brémách, je stálým prvním hostujícím dirigentem Mnichovské filharmonie a Staatskapelle Dresden a častým stálým hostem operních scén Berlína.
H. Berlioz: La damnation de Faust – Charles Workman (Faust), Michael Wagner (Méphistophélès), Jessica Eccleston (Marguerite), sbor a dětský sbor – Landestheater Linz 2018 (zdroj Landestheater Linz / foto © Reinhard Winkler)

Faustovo prokletí se neobjevuje ve scénickém provedení často, důvodů je celá řada. Berliozova dramatická legenda je přece jen více sledem monologů, sborových scén i samostatných orchestrálních částí, které si žijí svým vlastním koncertním životem. Premiéra Berliozovy dramatické legendy byla roku 1846 v Paříži ryze koncertní, první pokus o scénické uvedení následoval teprve roku 1893 v Monte Carlu. V Linci se chopil obtížného úkolu scénického ztvárnění maďarský režisér David Marton na scéně Christiana Friedländera. Kostýmy navrhla Pola Kardum, dramaturgyní je Magdalena Hoisbauer, sbormistrem spojených velkých sborů je Martin Zeller. V inscenaci je zcela zásadní práce se světelnými efekty, s videoprojekcemi, kterou zajistil zkušený a osvědčený Henning Streck.

Hector Berlioz je epochálním skladatelem, v trojhvězdí novoromantiků Liszt – Berlioz – Wagner zaujímá zásadní pozici. Jeho dílo je natolik průkopnické, že si bez Berlioze nedovedeme představit Liszta a Wagnera. Základem je jeho příznačný motiv, idée fixe, který zosobňuje ve svých skladbách, vycházeje z Glucka a Webera v opeře, z Beethovena v tvorbě symfonické. Jeho síla je v melodice, je primárním melodikem, v instrumentaci je jeho práce objevitelská na široké platformě – nové barvy, silná výrazovost, bohatá instrumentace. Podmanil si velké osobnosti své doby, jeho sugestivnosti podlehl nejen Franz Liszt, Richard Wagner, ale i náš Bedřich Smetana. Novoromantické období, jeho styl, cele závisí na Berliozovi jako na prvním, kdo objevitelsky prokazuje silný výraz představ, citů, bohatých fantazií.

Faustovo prokletí je v Berliozově monumentálním projevu především poctou velikému Goethovi, je koncipováno jako forma vokálně instrumentální. Podle přímého vyjádření Markuse Poschnera na zajímavé tiskové besedě jde vyloženě o “Parade Stücke”, s moderní, bohatou instrumentací. Je to ale v podstatě “Kammerspiel”, má de facto jen tři hlavní sólisty, ale veliký, nutně externě posílený sbor, jenž je prostředníkem ve vývoji fragmentarizovaných výsečí děje. Skladbu pokládá šéfdirigent za velmi obtížnou, pro interprety namáhavou rozměrem, s nároky na virtuozitu jednotlivců. Dílo uvádí Linec v kooperaci s operním domem ve francouzském Lyonu, interpretuje se v originále, s francouzskými a německými titulky v zabudovaných tabletech v opěradlech sedadel divadla.

Nový šéf v Linci Markus Poschner překvapil již ve svém entrée ve Straussově díle atraktivně zvoleným obsazením hlavních rolí. Nyní angažoval pro hlavní roli Fausta amerického tenoristu Charlese Workmana (alternuje ji tenorista Chris Lysack z Brém), Margaretu zpívá lyrická mezzosopranistka z Anglie – Jessica Eccleston, od nové sezony 2017/18 pevně angažovaná v Linci. V roli Mefistofela získal zaslouženou důvěru nového šéfa linecký basbarytonista Michael Wagner. Nedivím se, ve Straussovi přesvědčil v roli barvíře Baracka znamenitým výkonem, v paměti mi zůstává zakotven výrazný herecký výkon v soudobé experimentální novince Obstova díla Solaris. Souhrnně řečeno, hostem byl pouze tenorista v titulní roli, ostatní sólisté jsou interními členy ansámblu Zemského divadla.

H. Berlioz: La damnation de Faust – Charles Workman (Faust) – Landestheater Linz 2018 (zdroj Landestheater Linz / foto © Reinhard Winkler)

Pro titulní roli Fausta si Markus Poschner povolal amerického tenoristu Charlese Workmana. Je světově ceněným interpretem Händela a Mozarta, uplatňuje se často také ve stylu francouzské operní tvorby. Hostoval na všech předních světových scénách (Covent Garden, Met, La Scala, Berlín, Salcburk a tak dále, mimo jiné i v Praze). Pro českého čtenáře bude asi zajímavé, že interpretoval i Janáčkova Lacu, Alberta Gregora, ba i Skuratova. Pěvec ve zralém věku má vysokou, štíhlou postavu, českým pamětníkům připomene svým zjevem tenoristu Viktora Kočího. Je pěvcem hlasu strukturálně typicky lyrického, s převahou měkké hlavové funkce, neobyčejně libozvučného témbru, který se krásně poslouchá, se schopností citlivých hlasových modulací.

Musím podtrhnout, že ve velkém prostoru divadla je jeho tenor bezvadně nosný ve všech hlasových polohách. Vypjatá výšková místa frází na vysoké cis ve třetím dějství sice zvládá pomocí falzetové funkce, ale solidně bezešvě napojené na plnou rezonanci hlasu. Vytváří herecky obdivuhodný rozměr přesvědčivé postavy – Faustovo existenciální hledání je zde bez Gounodova známého omládnutí – u Berlioze je totiž zredukováno jen na milostné vzplanutí. V mluvních dialozích s Mefistem, převzatých režisérem z Goethova Fausta, má široký rejstřík výrazu v Bühnesprache v němčině, ale posléze i v angličtině, která je již Davidem Martonem volněji ve smyslu aktualizace předlohy upravena. Je to komplexní pěvecko-herecký výkon, nedivím se, že na jeho typ osobnosti inscenátoři právě v této roli sázeli.

H. Berlioz: La damnation de Faust – Charles Workman (Faust) – Landestheater Linz 2018 (zdroj Landestheater Linz / foto © Reinhard Winkler)

Ostatní pěvci jsou interními sólisty Musiktheateru v Linci. Netypicky asi jmenuji hned vedle Fausta vynikající výkon basisty Michaela Wagnera, jenž mě silně zaujal. Je to typ výkonu, který se hluboce zafixuje do podvědomí originalitou výrazu, na čemž se jistě podílí originální režijní koncepce Davida Martona. Michael Wagner disponuje voluminózním, technicky výborně vyškoleným, vzácně vokálově vyrovnaným basem s plně, ale lehce a volně tvořenými vysokými polohami, pěkně koncentrovanými v masce, tím i důsledně krytými. Jeho výrazový a herecký projev učinil z postavy Mefistofela zážitek večera. Moje pocity z jeho komplexního uměleckého výkonu, kde není místo pro sebemenší přehrávání, plně sdílelo v závěru publikum vyprodaného auditoria a dalo to najevo bouřlivým potleskem a spontánním voláním bravo! Již teď se těším na pěvcova Gremina v avizované dubnové linecké premiéře Eugena Oněgina (mezitím ovšem linecký ansámbl do dubna absolvuje další dvě premiéry). Pro úplnost – Berlioz je již šestou premiérou sezony!

Anglická lyrická mezzosopranistka Jessica Eccleston, obsazená do partu Markéty, je novou interní členkou Zemského divadla v Linci od září 2017. Půvabná mladá žena plnoštíhlé menší postavy vládne nosným, vyrovnaným, kulatým a kovově znějícím mezzosopránem, dovede tvořit hudební fráze kultivovaně, plasticky. Hlas je schopen dynamických nuancí v řadě jemných pian, která nezanikají ani za početným orchestrem, jenž Poschner vede důsledně dynamicky. Akustika moderního lineckého Musiktheateru je nadprůměrná, proto si pěvkyně může zmíněné jemné nuance ve velkém prostoru dovolit. V dubnovém Oněginovi bude Jessica Eccleston Olgou. Zase zopakuji, těším se nadmíru na tento titul v Linci. O to více, že za tři roky pravidelného sledování jsem dosud v Linci pohříchu nezachytil ani jeden titul ze slovanské tvorby. Menší roli Brandera interpretoval spolehlivě basista ansámblu Ulf Bunde.

H. Berlioz: La damnation de Faust – Jessica Eccleston (Marguerite), Charles Workman (Faust) – Landestheater Linz 2018 (zdroj Landestheater Linz / foto © Reinhard Winkler)

Hudební nastudování šéfa Markuse Poschnera nese pečeť dirigentské osobnosti. Po Straussově opusu to není pro mne žádné velké překvapení. Berlioze cítí pan šéfdirigent Poschner v neobyčejně plastickém charakteru frázování a dynamickém zjemňování, renomovaný Bruckner Orchester Linz hraje s chutí a zájmem, soustředěně. Vyniká jistá a exaktně hrající žesťová skupina, která zasluhuje pochvalu. Zjevná snaha o dynamiku, pružná noblesa a plasticita průběhu frází i racionální příprava výstavby vrcholů jsou poměrně zřetelné. Řada míst se sóly nástrojů dává hráčům orchestru šanci ukázat svoji technickou vyspělost, žestě jsou výraznou dominantou vrcholů jednotlivých částí, pozoruhodně střídmě a dynamicky dirigentem v tektonice vedených. Možná by však z hlediska kompaktnosti zvuku celku smyčcové skupiny ještě trochu prospělo posílení skupiny kontrabasů, aby spodní harmonie zněla ještě výrazněji. Ukazuje se mi nicméně názorně, jak typicky koncertní orchestr umí přenést svá pozitiva do operní interpretace. Tohoto fenoménu si prostě nelze nepovšimnout, ani kdybych nebyl zaměřen tolik na práci dirigentů a hru orchestru, díky své “profesionální deformaci”.

Totéž je u mne logicky i sborová interpretace. Právě sbor je v Berliozovi dominantním činitelem spolu s trojicí protagonistů, spoluvytváří silně i výklad dějového průběhu, byť ten je právě u Berlioze silně fragmentarizovaný. Učinit z této fragmentarizace scénicky smysluplný celek je pro režiséra úkol obrovský, bez silného oborového nadšení a flexibility snad až nesplnitelný. Ostatně Berlioz sám dílo nezamýšlel a nekoncipoval coby operu, tudíž mu fragmentarizaci nelze vyčítat. Zmítá se mezi oratoriem, symfonií, až dadaistickým dílem absurdního divadla a revue, řečeno slovy Markuse Poschnera. Takto bylo dílo režisérem Martonem i pojato, tak jsem režii pociťoval. Berliozovo dílo má jen málo společného s Goethovým Faustem, děje se mimo časové vnímání. Proto je zde spousta prostoru pro divákovu představivost a fantazii.

H. Berlioz: La damnation de Faust – Michael Wagner (Méphistophélès), Charles Workman (Faust) – Landestheater Linz 2018 (zdroj Landestheater Linz / foto © Reinhard Winkler)

Posílený sbor, secvičen Martinem Zellerem, vyniká přirozenou muzikalitou projevu, pevnou intonací, dlouhodechým frázováním za správné opory o plynulost technikou střídavého dechu, plastickými frázemi i poměrně širokým spektrem dynamiky. Intonaci a zvukovou vyrovnanost coby zásadní technický atribut sborů považuji v Linci po mnoha pozorováních takřka za samozřejmost. Závěrečná scéna, kdy má sbor ryzí, krásná místa a capella v katarzi, kdy dovede po expresivním plném forte nasadit v harmonii transparentní piana i pianissima, byla na premiéře uchvacující v síle výrazu. Pan Poschner zde odložil taktovku a sbor dirigoval ohebně jen rukama, zcela uvolněným zápěstím, na způsob jemného, deklamačního typu gesta sbormistrů.

Zatímco hudební nastudování, výkon sboru a protagonistů večera mi byl blízký již na otevřené večerní generální zkoušce pro představitele tisku, s režií jsem cítil pro sebe jistý problém. Nejsem přílišným vyznavačem takzvaně moderních postupů, aktualizací dějů a podobných atributů jistého výrazu nervozity a rozháranosti dnešní doby. Ale nejsem ani jejich odpůrcem, stojím jako hudebník v těchto otázkách někde plus minus kolem středu. Ani minulá inscenace Rigoletta s Donaldem Trumpem coby Vévodou z Mantovy a jeho sídlem v mrakodrapu mi v Linci nikterak nevadila jako kupodivu jiným, ale samozřejmě především díky výbornému obsazení. Režie je ale pro recenzenty obecněji vždy nejvíce subjektivní platformou, co platno. Ladění orchestru, frázování, intonace, polohy, mám-li quasi absolutní sluch, nemůže být příliš subjektivní, ale režijní koncepce díla, jeho uchopení naopak může dosti rozdělovat pozorovatele právě v míře subjektivity vnímání.

H. Berlioz: La damnation de Faust – sbor – Landestheater Linz 2018 (zdroj Landestheater Linz / foto © Reinhard Winkler)

Hledat u Berlioze filozofické souvislosti Goethova veledíla, ostatně podobně jako u transparentního operního Gounoda, je samo o sobě trochu přepjaté. Nelze ho exaktněji porovnávat s Goethovým dílem. Ani to neočekávám, proč také? Proč nechává Berlioz své hrdiny v první části jen tak podivuhodně putovat do oblastí Maďarska? Protože měl jen obrovskou chuť maďarské téma ve své hudbě zvěčnit… To se mu skvěle zadařilo vytvořením populárního Rákoczyho pochodu, skvěle orchestrovaného, jenž se dokonce stal neoficiální hymnou Maďarska, je částí hranou samostatně na mnoha koncertech populární hudby. Scéna mi tedy zrovna maďarskou pusztu se štíty velehor v pozadí moc nepřipomínala, ač mám zrovna Maďarsko křížem krážem procestované od doby své stáže na univerzitě v Pécsi a poznáváním Kodályho geniálního systému hudební výchovy, jímž zajisté prošel v maďarských školách i pan režisér David Marton. Ale umělecká fantazie, vizionářství, je prostě velmi specifická fantazie, nikomu ji sebeméně nehodlám omezovat, neb sám ji mám ještě bujnější v jiných aspektech. Ostatně oněmi velehorami musí jakýmsi pomyslným mostem Faust projít, se svým cestovním kufříkem, aby mohl až za nimi objevit svoji životní lásku.

Inscenovat formu kantáty, oratoria i symfonie zároveň do scénické formy vyžaduje bohatou intuici a právě mnoho, přemnoho fantazie. Mefisto zde není jen klasickým zlem, s obvyklým šarmem, ale je hmotou, anti-individualitou, sbor zpívá coby průvodce děje spolu se sólisty. V tom je zde dán zvláštní důraz na význam sboru v povinnosti a snaze o vyzdvižení hmoty jako koncepční režijní myšlenky.

H. Berlioz: La damnation de Faust – Charles Workman (Faust), sbor – Landestheater Linz 2018 (zdroj Landestheater Linz / foto © Reinhard Winkler)

Režie prokládá Berliozovo dílo řadou mluvních dialogů, kdy aktéři usednou do starého vraku automobilu, jenž kupodivu i slušně jede. Jejich dialog se poté promítá na veliké ploše formou projekcí jako bychom byli “přeneseni” do kina a náhle sledovali zajímavý film. Místo originálu vokální francouzštiny v hudbě jsme konfrontováni s němčinou v próze, převzatou z originálu Goethova díla. Dle inscenátorů jde o naprosto exaktně převzatý text, vyhovující zjevně dané režijní aktualizaci. Jsme však poté i konfrontováni s dialogem Fausta a Markétky v angličtině, na pozadí scenérie americké přírody i soudobého tepu jeho velkoměst, jejich plného, efektního a poživačného života. Tento text v angličtině je údajně již volným zpracováním, vyjadřuje dobovou aktualizaci, znatelnou již od počátku zřetelně i volbou kostýmů. Jen dva menší podoteky – mnohé, mnohdy ne zcela srozumitelné, sborové deklamace textu, kterými dílo také započíná, na mne působí příliš manifestačně, málo přesvědčivě. Méně by zde bylo v mnohosti deklamací textů patrně více.

Berliozova vizionářská látka stojí v Linci za slyšení a vidění. Markus Poschner se tímto dílem loučl v březnu 2017 se svojí desetiletou šéfovskou érou v Brémách. Ve svém novém působišti ji volí opětovně jako svoji druhou velkou premiéru. Takováto přenesená dirigentská zkušenost je velmi cenná, pomáhá zmáhat lépe nácvikové problémy, které dirigent musí pedagogicky řešit. Soudě dle svého pohledu, ale i podle bouřlivého ohlasu u publika, myslím, že se tento obtížný titul podařilo interpretačně hudebně i scénicky zvládnout na pozoruhodné úrovni.

H. Berlioz: La damnation de Faust – Dominik Nekel, sbor – Landestheater Linz 2018 (zdroj Landestheater Linz / foto © Reinhard Winkler)

Místo závěru použiji moc rád jednu milou zkušenost. Zcela náhodně jsem se během večera seznámil s erudovaným posluchačem – profesionálním hudebníkem z operního orchestru v Zürichu. Až z této dálky přicestoval se svojí paní do Lince na premiéru. Na můj dotaz ohledně porovnání úrovně s proslulou scénou v Zürichu mi odpověděl, že dle tohoto večera je úroveň plně srovnatelná. Obdivoval výbornou akustiku nového divadla, kde si lze dovolit takové nuance v pianu a pianissimu, prý je v Zürichu starší budova, ale ne takto výborně akustická. Ocenil dirigenta, sólisty, orchestr, kdy jsme se pouze pružně shodli na menším zvuku “spodků” vůči vnitřní harmonii. Přidal by kontrabasy, ač je jich zdánlivě dost, v orchestru jsou i čtyři harfy a do orchestřiště se vejdou zcela bez problémů. Ale to jsou již vůči interpretační přesvědčivosti celku, který je vždy dominující, jen detaily.

Resumé – krásné, inspirativní, ba v závěru až dojemné představení, které stojí za to v Linci zhlédnout. Inscenace je zajímavá, opravdu je zcela prosta jakéhokoliv konfekčního myšlení. Bravo! Bude na programu do konce dubna, alternována jest pouze titulní role, která jako by snad byla šita panu Workmanovi na tělo, pěvecky i herecky.

Hodnocení autora recenze: 95 %

 

Hector Berlioz:
La damnation de Faust
(Faustovo prokletí)
Dirigent: Markus Poschner
Režie: David Marton
Scéna: Christian Friedländer
Kostýmy:
Pola Kardum
Světelný design: Henning Streck
Sbormistr: Martin Zeller
Dramaturgie: Magdalena Hoisbauer, Barbara Engelhardt
Bruckner Orchester Linz
Chor und Extrachor des Landestheaters Linz
Kinder- und Jugendchor des Landestheaters Linz
Statisterie des Landestheaters Linz
(koprodukce Landestheater Linz / Opéra National de Lyon)
Premiéra 3. února 2018 Grosser Saal Musiktheater Linec

Faust – Charles Workman
Marguerite – Jessica Eccleston
Méphistophélès –
Michael Wagner
Brander – Ulf Bunde

www.landestheater-linz.at

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat