Strhující Faustovo prokletí Hectora Berlioze s Charlesem Workmanem v Linci

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hledat u Berlioze filozofické souvislosti Goethova veledíla, ostatně podobně jako u transparentního operního Gounoda, je samo o sobě trochu přepjaté. Nelze ho exaktněji porovnávat s Goethovým dílem. Ani to neočekávám, proč také? Proč nechává Berlioz své hrdiny v první části jen tak podivuhodně putovat do oblastí Maďarska? Protože měl jen obrovskou chuť maďarské téma ve své hudbě zvěčnit… To se mu skvěle zadařilo vytvořením populárního Rákoczyho pochodu, skvěle orchestrovaného, jenž se dokonce stal neoficiální hymnou Maďarska, je částí hranou samostatně na mnoha koncertech populární hudby. Scéna mi tedy zrovna maďarskou pusztu se štíty velehor v pozadí moc nepřipomínala, ač mám zrovna Maďarsko křížem krážem procestované od doby své stáže na univerzitě v Pécsi a poznáváním Kodályho geniálního systému hudební výchovy, jímž zajisté prošel v maďarských školách i pan režisér David Marton. Ale umělecká fantazie, vizionářství, je prostě velmi specifická fantazie, nikomu ji sebeméně nehodlám omezovat, neb sám ji mám ještě bujnější v jiných aspektech. Ostatně oněmi velehorami musí jakýmsi pomyslným mostem Faust projít, se svým cestovním kufříkem, aby mohl až za nimi objevit svoji životní lásku.

Inscenovat formu kantáty, oratoria i symfonie zároveň do scénické formy vyžaduje bohatou intuici a právě mnoho, přemnoho fantazie. Mefisto zde není jen klasickým zlem, s obvyklým šarmem, ale je hmotou, anti-individualitou, sbor zpívá coby průvodce děje spolu se sólisty. V tom je zde dán zvláštní důraz na význam sboru v povinnosti a snaze o vyzdvižení hmoty jako koncepční režijní myšlenky.

H. Berlioz: La damnation de Faust – Charles Workman (Faust), sbor – Landestheater Linz 2018 (zdroj Landestheater Linz / foto © Reinhard Winkler)

Režie prokládá Berliozovo dílo řadou mluvních dialogů, kdy aktéři usednou do starého vraku automobilu, jenž kupodivu i slušně jede. Jejich dialog se poté promítá na veliké ploše formou projekcí jako bychom byli „přeneseni“ do kina a náhle sledovali zajímavý film. Místo originálu vokální francouzštiny v hudbě jsme konfrontováni s němčinou v próze, převzatou z originálu Goethova díla. Dle inscenátorů jde o naprosto exaktně převzatý text, vyhovující zjevně dané režijní aktualizaci. Jsme však poté i konfrontováni s dialogem Fausta a Markétky v angličtině, na pozadí scenérie americké přírody i soudobého tepu jeho velkoměst, jejich plného, efektního a poživačného života. Tento text v angličtině je údajně již volným zpracováním, vyjadřuje dobovou aktualizaci, znatelnou již od počátku zřetelně i volbou kostýmů. Jen dva menší podoteky – mnohé, mnohdy ne zcela srozumitelné, sborové deklamace textu, kterými dílo také započíná, na mne působí příliš manifestačně, málo přesvědčivě. Méně by zde bylo v mnohosti deklamací textů patrně více.

Berliozova vizionářská látka stojí v Linci za slyšení a vidění. Markus Poschner se tímto dílem loučl v březnu 2017 se svojí desetiletou šéfovskou érou v Brémách. Ve svém novém působišti ji volí opětovně jako svoji druhou velkou premiéru. Takováto přenesená dirigentská zkušenost je velmi cenná, pomáhá zmáhat lépe nácvikové problémy, které dirigent musí pedagogicky řešit. Soudě dle svého pohledu, ale i podle bouřlivého ohlasu u publika, myslím, že se tento obtížný titul podařilo interpretačně hudebně i scénicky zvládnout na pozoruhodné úrovni.

H. Berlioz: La damnation de Faust – Dominik Nekel, sbor – Landestheater Linz 2018 (zdroj Landestheater Linz / foto © Reinhard Winkler)

Místo závěru použiji moc rád jednu milou zkušenost. Zcela náhodně jsem se během večera seznámil s erudovaným posluchačem – profesionálním hudebníkem z operního orchestru v Zürichu. Až z této dálky přicestoval se svojí paní do Lince na premiéru. Na můj dotaz ohledně porovnání úrovně s proslulou scénou v Zürichu mi odpověděl, že dle tohoto večera je úroveň plně srovnatelná. Obdivoval výbornou akustiku nového divadla, kde si lze dovolit takové nuance v pianu a pianissimu, prý je v Zürichu starší budova, ale ne takto výborně akustická. Ocenil dirigenta, sólisty, orchestr, kdy jsme se pouze pružně shodli na menším zvuku „spodků“ vůči vnitřní harmonii. Přidal by kontrabasy, ač je jich zdánlivě dost, v orchestru jsou i čtyři harfy a do orchestřiště se vejdou zcela bez problémů. Ale to jsou již vůči interpretační přesvědčivosti celku, který je vždy dominující, jen detaily.

Resumé – krásné, inspirativní, ba v závěru až dojemné představení, které stojí za to v Linci zhlédnout. Inscenace je zajímavá, opravdu je zcela prosta jakéhokoliv konfekčního myšlení. Bravo! Bude na programu do konce dubna, alternována jest pouze titulní role, která jako by snad byla šita panu Workmanovi na tělo, pěvecky i herecky.

Hodnocení autora recenze: 95 %

 

Hector Berlioz:
La damnation de Faust
(Faustovo prokletí)
Dirigent: Markus Poschner
Režie: David Marton
Scéna: Christian Friedländer
Kostýmy:
Pola Kardum
Světelný design: Henning Streck
Sbormistr: Martin Zeller
Dramaturgie: Magdalena Hoisbauer, Barbara Engelhardt
Bruckner Orchester Linz
Chor und Extrachor des Landestheaters Linz
Kinder- und Jugendchor des Landestheaters Linz
Statisterie des Landestheaters Linz
(koprodukce Landestheater Linz / Opéra National de Lyon)
Premiéra 3. února 2018 Grosser Saal Musiktheater Linec

Faust – Charles Workman
Marguerite – Jessica Eccleston
Méphistophélès –
Michael Wagner
Brander – Ulf Bunde

www.landestheater-linz.at

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat