Strhující Rigoletto v Linci. S vybučenou režií, vévodou je Donald Trump

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Jen pět týdnů po velkolepé premiéře Straussovy Ženy bez stínu, kde se představil nový hudební ředitel Musiktheateru Linz Markus Poschner (dosavadní šéf opery z Brém), nabídlo Zemské divadlo premiéru Verdiho Rigoletta - v sobotu 4. listopadu 2017.
G. Verdi: Rigoletto – Hyojong Kim (Der Herzog von Mantua) – Landestheater Linz 2017 (zdroj Landestheater Linz / foto © Reinhard Winkler)

Inscenace byla uvedena v hudebním nastudování nově angažovaného dirigenta operního ansámblu Martina Brauna, v moderním typu režie Andrease Baeslera, na scéně Haralda B. Thora a v kostýmech Tanji Hofmann. Pro titulní roli byl pozván italský barytonista velkého hlasového objemu a rozpětí – Federico Longhi. Prezentoval se loni báječně v titulní roli Verdiho Falstaffa, ještě pod taktovkou exšéfa Dennise Russella Daviese. Vévodou z Mantovy se stal de facto záskokem v poslední fázi zkoušek za onemocnělého domácího tenoristu Jacquese le Rouxe korejský tenorista z Brém – Hyojong Kim. Roli Vévody z Mantovy zpívá mimo jiné v Brémách a Hannoveru. Záskokem tak byl jen ryze verbálně, stal se doslova hvězdou večera. Gildu interpretovala Julia Sitkovetsky, koloraturní sopranistka působící v Hannoveru, v Linci se jednalo o její debut. Pěknou šanci dostali mladí talentovaní členové Operního studia v Linci v menších rolích Marulla (Justus Seeger), Borsy (Xiaoke Hu), Ceprana (Rastislav Lalinsky), což podtrhuji a velice chválím! Jsou to pro vývoj mladých pěvců důležité příležitosti, rád jsem jim držel palce. Vedli si v jevištní ostré charakteristice postav velmi dobře.

Režie Andrease Baeslera je takzvaně moderní, děj Hugova námětu přesunuje fiktivně do současného lesku Trump Tower v New Yorku… Má být svědectvím o chorobném narcismu vysokých politiků, o jejich plochém vidění světa i svého okolí, o dekadenci jejich způsobu života. Zde je jistě především akcentováno, jak jim snadno podléhají ženy. Děj je situován podivuhodně do různých pater mrakodrapu. Vévoda mantovský si žije v nejvyšším sedmašedesátém patře, úředník Rigoletto s dcerou Gildou a Giovannou níže, jen v jednatřicátém patře. Podsvětí, jemuž vládne mafián Sparafucile, je situováno do prvního patra mrakodrapu, jemuž vévodí starý vrak Opela Admiralu ze sedmdesátých let, do něhož si Maddalena vodí své sexuální klienty. Starý Opel má zřejmě navzdory těmto vertikálním počinům pérování zachovalé. Režie probíhá zajímavě a dynamicky ve třech scénických rozměrech, namnoze simultánně. Byla ovšem v závěru vybučena nemalou částí publika… Ne však zle, spíše s jistým humorem. K režii se vrátím v závěru po referenci o nejpodstatnější složce v typu pěvecké opery, jakým je Rigoletto, to jest o výkonech pěvců a hudebním nastudování. Ostatně kdyby toto nebylo úspěšné, režiséři by neměli kde a jak své mnohdy bujné fantazie s transformacemi děje realizovat.

Omezuji obvyklou charakterizaci díla samého, neboť u titulu, jakým je Verdiho Rigoletto, by to bylo zbytečné. Společensko-kriticky vyhraněný Rigoletto na Hugův námět Král se baví (premiéra v Benátkách roku 1851) je zajisté mistrovským dílem s neobyčejnou hudební invencí, jdoucí ruku v ruce se silným námětem, řemeslně Verdiho libretistou Francescem Mariou Piavem výtečně zpracovaným. Jsou zde zachovány tradiční uzavřené formy, s rytmizovanými melodiemi, strhující vitalitou, silným výrazem a hlubokou pravdivostí. Ostatně předvést na renomovaných pěveckých soutěžích árie z Rigoletta je pro barytonisty, tenoristy a sopranistky zkouškou ohněm. Proč, to vyplyne vzápětí z hodnocení pěveckých výkonů večera.

V čele výborně hrajícího Bruckner Orchestru stanul nově angažovaný dirigent Martin Braun, jenž se představil letos v březnu jako dirigent Haydnova Života na měsíci v inscenaci Operního studia. Je zřejmé, že Verdiho partituru ovládá výborně, dosahuje s orchestrem homogenní, intonačně pevný orchestrální zvuk s výbornou plasticitou frází, pracuje pozorně i s dynamikou. Jeho gestický projev je exaktní, přehledný, dává perfektně všechny nástupy. K tomuto základu přidává sympatickou míru zřetelné, až nakažlivé chuti, vitality a temperamentu dirigenta středních let věku. Pro zajímavost – na samém počátku své dráhy začínal jako dirigent Moravského divadla v Olomouci.

Musím dirigentovi připočítat i zjevně výbornou práci s pěvci a vypracované kadence duetů v závěrech přesně dle zápisu partitury. Má smysl pro vycítění podstatných detailů (volba míry různých fermat i agogických momentů). To bych ani nemohl plně docenit z vyprodané premiéry, ale měl jsem šanci být přítomen i na generální zkoušce, kterou jsem si doslova vychutnal. Střídal jsem různá místa auditoria pro lepší poznání akustiky prostoru, pozoroval jsem v místě nad orchestrem i zainteresovanou práci dirigenta, jeho zaujetí a pohotovost.

Je logické, že opera, jakou je Rigoletto, doslova stojí a padá s dobře zvolenými pěveckými osobnostmi. To se v Linci podařilo. V triu hlavních rolí vynikl korejský lyrický tenorista Hyojong Kim, přizvaný z Brém za onemocnělého domácího tenoristu Jacquese le Rouxe, na jehož výkon jsem se původně moc těšil… Nicméně můj krátký smutek po oznámení změny na tiskové konferenci záhy poté rozptýlil Hyojong Kim z Brém doslova bravurním výkonem, jaký se slýchá v této obávané Verdiho výškové roli jen vzácně.

G. Verdi: Rigoletto – Hyojong Kim (Der Herzog von Mantua) – Landestheater Linz 2017 (zdroj Landestheater Linz / foto © Reinhard Winkler)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Rigoletto (Landestheater Linz 2017)

[Celkem: 4    Průměr: 3.3/5]

Související články


Napsat komentář