Střípky z festivalu KoresponDance (1): Tanec na zimním stadionu

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Další z performancí prvního dne bylo vystoupení dua L´Yeuse, jež tvoří srílanský tanečník Sarath Amarasingam a Francouz Olivier Renouf. Duet „o podobnostech a odlišnostech, o tom, co nás spojuje a také o vztahu k půdě,“ dí program. Choreografie nehýří složitými kombinacemi ani scénografií, její působivost spočívá pak právě v jednoduchosti. Vlevo se na scéně tyčí jakýsi bílý ledovec nebo hora, a tanečníci se zde pohybují se svým dědictvím „v ranečku“, vláčí po zemi kus rodné země, která je kotvou, ale i zátěží, stahuje je jako pocit odpovědnosti a povinnosti ji chránit a zůstat s ní trvale propojen, ač třeba na jiném kontinentu. Choreografie s dvojsmyslným názvem No(s) terres (naše, nebo také žádná země) se dlouho rozvíjí v podobě dvou paralelních sólových výstupů. Doprovodná hudba pracuje, jak je obvyklé, se zvuky a krátkými melodickými motivy, a vytváří určitou celistvou plochu na pozadí, která tanec jen podkresluje, ale nestrhává na sebe pozornost.

Dlouho tanečníci jen kráčí bok po boku s týmiž gesty vystřelujícími do vzduchu, rozcházejí se ovšem v energii a impulsech vedení pohybu, nejde o strojově přesné unisono, ale o zcela prosté zobrazení podobnosti při zachování individuálního projevu. Pohyby jsou izolované, dynamika roste postupně. Jejich pohyb je chvílemi až zvířecí, na druhou stranu operují i se symboly a snaží se, aby některá gesta byla zcela čitelná, třeba když se pomyslně myjí v půdě své země nebo naznačují sázení. Když se dostávají do interakce, k čemuž dochází až asi v polovině vystoupení, jejich maskulinní energie se znásobuje. Zpočátku je francouzský tanečník oporou svému druhovi, jako kdyby mu pomáhal nést jeho dědictví větší tíhy.

Jsou draví a jejich pohyb si podmaňuje větší prostor, od gest přecházejí ke skokovým variacím. Stále každý z nich individualitou, ale vnímají se společným údělem. Bílé pytle na zeminu pak slouží jako rekvizita znásobující onen motiv svázání, příslušnosti, spojení s původem i spojení s půdou. Dotyk země vždy upomíná na kořeny i odpovědnost za ni jako za materii. Když oba performeři v závěru napnou bílou plachtu, která se vyklubala ze špice v pozadí, působí toto gesto jako naděje a možná i touha po konečném odpoutání a svobodě. Performance nepředkládá nějakou konkrétní cestu, spíše zobrazuje problém, situaci, k jejímuž prožití jsme vedeni.

S dalším duetem festival navštívil novocirkusový pár ze skupiny Joli Vyann, který přinesl technicky náročnou, ačkoli obsahově jednoduchou performanci o vztahu mezi mužem a ženou – Lance moi en l´air (vyhoď mě do vzduchu). Duet je vlastně jen jednoduchou sondou do situací partnerské komunikace, jejíž úskalí nejsou řešena slovem, ale pohybem. Nic méně, ale ani nic více – a záleží, komu to postačí. Mně ano. Vystoupení se rozvíjí pomalu, trochu jako seznamování, v prvních minutách nic nenasvědčuje tomu, jak dynamicky se akrobatický duet nakonec rozvine. Hudebním doprovodem jsou především ruchy a zvuky, jimž romanticky dominuje ptačí štěbetání. Posléze se stanou dominantními melodické úseky podbarvené basovou linkou, táhlou jako zvuk country lidovky.

Principem duetu je akce a reakce, reflexivní připravenost, důvěra, jež je samozřejmě v párové akrobacii základem, ale v této performanci si s ní interpreti pohrávají zřetelněji. Ztvárňují naprostou oddanost ženy mužné síle, přitom ale i jistou dávku manipulace, provokace a škádlení. Žena má výraz spíše nepřítomného nadšení, než že by mimikou hrála. Nechybí situace hádky a odmítání, vynucení pozornosti, těla k sobě lnou či na sebe narážejí, v některých situacích snad divák může poznat sebe sama, i když situace toho druhu běžně neřeší prostřednictvím akrobatických výstupů. Vystoupení artistů působí s velkou lehkostí, po technické stránce jsou tu zajímavé momenty zvedaných a protáčených figur. Čisté, prosté vystoupení bez ambice stavět komplikovanější dramaturgickou strukturu nebo výslovně konfliktní situaci, propluje kolem jako vlna a je jen na divákovi, jestli na ni naskočí, nebo jej mine. Věřím, že nekomplikované performance jsou ve své jednoduchosti stejně tak potřebné jako prokomponovaná díla s mnoha úrovněmi sdělení. A především, nový cirkus je sice divadelní forma, ale spektakulárnost a technický výkon, který může publikum obdivovat, jsou jeho zásadními složkami, pro něž ho vždy budeme vyhledávat.

Večer se ještě část diváků odebrala na zámek sledovat performanci Viktora Černického PLI. Měli jsme několikrát možnost ji vidět v Praze. Pozoruhodná je nejen jeho zručnost, kdy sledujeme se zatajeným dechem performerovu snahu o sestavení co nejvybalancovanější hory, ale především fantazie, s níž zachází s tak na pohled obyčejnou rekvizitou, jakou je kancelářská židle, jakou vizuální představivostí je obdařen. Vytváří metaforu trpělivosti, ale také bezvýchodnosti kancelářského života, vidí krásu v každonenním a obyčejném. Je to jeden z mnoha důkazů, že síla je v jednoduchosti a nápad základem úspěchu.

Měli bychom ještě připomenout, že za produkcí festivalu stojí Centrum choreografického rozvoje Se.s.ta, které po francouzském vzoru založila tanečnice a choreografka Marie Kinsky, aby poskytla platformu především pro vzdělávání, rezidence a bez nadsázky intelektuální výměnu mezi tanečními profesionály, a to nejen na lince Česko – Francie, ačkoli tento směr je zcela přirozený. Zajímavostí je, že ačkoli se se svým mužem Constantinem Kinským seznámila ve Francii a on tam vyrostl, takže by se na pohled zdálo, že jde o zahraniční šlechtický rod, ve skutečnosti mají Kinských české kořeny, jejich dnes již cize znějící jméno má i český původ, svou historii odvozují od starého rodu hluboko do doby předbělohorské. Jak unikli běsům první poloviny 17. století mi známo není, ale své postavení si udrželi. Jejich rodovým sídlem byl Chlumec nad Cidlinou a zámek u Žďáru získali do správy až v první polovině 20. století. Brzy po sametové revoluci se dostal zpět do jejich rukou a stalo se z něj muzeum i skvělé kulturní rezidenční centrum, spojení s tancem a historií místa funguje dokonale. Původně jde o klášter, přestavěný na zámek významnými církevními hodnostáři, ale architektura samozřejmě hovoří o původním účelu. Za jeho dnešní podobu je „odpovědný“ slavný architekt Jan Blažej Santini-Aichel. Známý je poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na nedaleké Zelené hoře, který je součástí světového kulturního dědictví UNESCO (ale už nepatří k areálu, byl vrácen církvi). Muzeum nové generace, které je moderní interaktivní expozicí zážitkového charakteru a vypráví nejen historii místa, ale přibližuje i ducha doby, bylo založeno v roce 2015.

KoresponDance 2019 – PLI (foto Dragan Dragin)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat