Střípky z Nultého bodu ve znamení sdílení a individuálních příběhů

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

V druhém obraze obrací choreografie pohybově perspektivu, ale jen tak napůl – „kovboj“, kterému stále ještě není vidět do tváře, se vzpírá v okenním výklenku, jako kdyby se snažil prorazit vězení nebo atakovat přírodní zákony, netroufá si ale převrátit je skutečně „upside down“ a zůstává u takového nesmělého osahávání… Nakonec ho najdeme v prostoru vyzdobeném „vzory“ z filmového plátna, těch správných ostrých hochů, kteří jsou ale poskládaní jako postmoderní pastiš bez ladu, skladu a bez jakékoli vnitřní souvislosti, kromě toho, že nosí kovbojský klobouk, i když to třeba nejsou kovbojové, ale lovci odměn nebo šerifové… Performer ale jejich obraz ani nijak výrazně nekonfrontuje, nenabourává, sám vystupuje zcela mimo obraz (takový obraz, který si vykonstruoval) hrdiny, nechává se jím ovládat a zobrazuje sebe jako objekt, který ke svému prapodivnému vzoru vztahuje. Věnuje se totiž pozorování a zdokonalování vlastního těla. Jen mi blesklo hlavou, jak byl v tu chvíli podobný Lídě Ješutové, která ve svém magisterském projektu zkoumala fenomén lidských bárbín, ale tím se světu, kterým se původně dal inspirovat, už úplně vzdálil. Protože v době, kdy tyto filmy vznikaly a kdy se formoval mýtus kovboje, nepanovala současná posedlost fyzickou dokonalostí. Když v 60. letech vypadal chlap ve středním věku jako John Wayne v El Doradu, bylo to úplně v pořádku a neběžel s podlomeným sebevědomím do posilovny nebo kupovat zázračné elixíry mládí… Staré westerny 50. a 60. let v žádném případě nejsou toxické v tomto směru (mohli bychom tam hledat genderovou tematiku a samozřejmě překonané klišé „zákeřný Indián vs. udatný bílý osadník“, ale to je jiná kapitola americké popkultury i vlastní historie, ostatně i tohle klišé bylo od 50. let stále narušované).

Navíc skutečný honák (český ekvivalent pro kovboje býval kdysi „skoták“, což zní neromanticky, ale odpovídá pravdě) nebo pistolník si dělal opravdu málo z toho, jestli má nebo nemá vyrýsované svaly, v 19. století šlo o přežití, o vytrvalost, o schopnost vydržet bez výživného jídla a spánku, o rychlost a sílu, která není na ukazování, ale musí být funkční pro skutečnou obranu a práci. Film zromantizoval podobu tzv. divokého západu k nepoznání a vytvořil lehce absurdní představu kovbojů jako novověké paralely středověkých rytířů, kteří jezdí po saloonech jako po turnajích a soupeří o dámu. Tak se ve filmech střetávají konkurenční party zloduchů nebo bandité s místním šerifem nebo osamělým strážcem spravedlnosti (od kovboje se americký hrdina rozprostřel do více povolání, protože cowboy není hrdinská profese) a analogicky bojují o ruku krásné majitelky vykřičeného domu, zatímco hlavními ulicemi prší olovo jako jarní deštík. To je samozřejmě fikce, i pokud se týká dostupnosti zbraní a střeliva, povolení střílet a reálného množství přestřelek. Ačkoli je velmi zajímavé sledovat onu analogii mezi správným hochem s muškou jako ostříž a mezi chrabrým rytířem, který rozdává rány mečem a je galantní jako Jean Marais osobně… (Kdyby Marais nebyl Francouz, ale Američan, asi by bývali měli John Wayne nebo Robert Mitchum slušnou konkurenci.) „The mythological construction of the cowboy, built on the foundation of the medieval English knight, was a crucial element in the creation of nationalist sentiment in post-Civil War America.“ (Moskowitz: The Cultural Myth of the Cowboy, or, How the West Was Won.)

Pokud jde o film, od drsného pistolníka až po věčného greenhorna Old Shatterhanda (nezapomínejme ale, že v Evropě populární „Mayovky“ nemají s americkým westernem společného naprosto nic kromě inspirace prostředím), je fenomén docela dobře prozkoumaný – z hlediska kulturních praktik i jako předmět film studies. Work in progressu dal v tuhle chvíli sice název kreslený Šťastný Luke, který si zpívá onu populární znělku I´m a Poor Lonesome Cowboy, ale přitom zaprvé není honec, ale pistolník, a navíc je jeho fiktivní svět už úmyslně vytvořenou parodií, zacílenou kriticky, byť zábavně, na westernová filmová klišé (a také jde mimochodem o francouzský komiks – jeho duchovním otcem je týž spisovatel, který vytvořil malého Mikuláše). Je prokazatelné, že kovboj jako typ, charakter je součástí americké novodobé mytologie – tu vytváří lidstvo neustále a v každém století – a i z tohoto hlediska je pro nás Evropany obtížné pochopit jeho symbolický význam, když za sebou nemáme stejnou historickou zkušenost. Pro evropského diváka jde arci jen o dobrodružné příběhy (a proto je také snáze dokáží evropští tvůrci „shodit“ do komické polohy, ale pro americké publikum má kovboj rozměr, který souvisí s jeho vlastní identitou. Pokud jde jen o vnější podobu, dovedu ještě pochopit, proč se vedle Wayna objeví na zdi fotografie Bruce Lee nebo Kabira Bediho, pro výzkum literárně filmového typu je to ale prostě nonsens… I když se oprostíme od ideologického a sémantického rozměru, i prosté „užívání si“ pohledu na statečné hochy, kteří prožívají báječná dobrodružství (guilty pleasure), zkoumají kulturální studia. Ta jako vlivný výzkumný směr rehabilitují popkulturu a zkoumají způsoby, jakými ji lidé čtou, konzumují, a v tomto vztahu a užití vidí i svobodu a užitek, nekritizují tuto produkci jako ohlupující odpad, jako to známe z adornovské linie humanitních studií. (Pokud si chcete připomenout, co jsou kulturální studia a jak zkoumají popkulturní obsahy, stručnou studii jsme publikovali zde).

Suma sumárum, záměr a k tomu vybrané vizuální motivy se vzájemně ideově míjejí, což je škoda. Pokud je úmyslem autorů vzít hrdinský typ amerického kovboje jako referenční bod, stejně by bylo potřeba zohlednit kontext a na některou jeho část se zaměřit, protože je to pole příliš široké: na skutečnou historii amerického západu před nástupem moderny, nebo výsek historie moderní filmografie, která ji ikonograficky zpracovává, a pochopit proměňující se symboliku postavy westernového hrdiny. Vybrat si úžeji objekt, ke kterému se bude performance vztahovat: historicky existující fenomén, nebo jeho romantizovaný filmový obraz (a navíc z které éry, když existují dvě protichůdná období, jak z hlediska narativu, tak samotné filmové techniky, a i to je zjednodušující, protože film studies rozlišují dokonce fází 7). Nebo se zaměřit na jeho symbolický/mytologický význam v kontextu amerického publika? Je tu možné čtení pomocí sémiotické analýzy, z hlediska moderního mýtu, z hlediska psychologie… Lze číst kriticky i z pozice kulturálních studií.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments