Střípky, ze kterých se skládá pestrý hudební svět

Rozhovor s dirigentem Opery Národního divadla a klavíristou Davidem Švecem 

Mám u vás už delší dobu pocit, že se o vás oba vaše profesní obory tak trochu přetahují: na jedné straně výtečný klavírista, na straně druhé nemálo vytížený dirigent. Jak vy to cítíte? Nemáte pocit jisté dvojkolejnosti?

Myslím, že nejsem úplně pravověrný klavírista, určitě ne v tom smyslu, že bych se věnoval jen tomuto oboru. A to i přesto, že má řadu obrovských výhod: jste sám svým pánem, za případné chyby si můžete jen a jen sám, můžete si vše zahrát, jak vás napadne a jak vám vaše prsty umožní, není tam žádný mezičlánek… Na druhou stranu, samotný klavír má velikou nevýhodu právě v té samostatnosti, možná až osamocenosti, v omezeném počtu barevně výrazových prostředků. A právě to mě už na konzervatoři v mých začátcích vedlo k tomu, že jsem chtěl hrát komořinu, že jsem chtěl pracovat s ostatními instrumentalisty i se zpěváky. A vlastně to mě časem přivedlo i k dirigentskému povolání.

Dnes ale mohu s odstupem času říci, že ve chvíli, kdy jsem se ve vztahu k pianu trochu uvolnil, když nemusím hrát obrovský repertoár a udržovat jej zpaměti, jsem si k němu vytvořil ještě jiný, možná i hezčí vztah. Dívám se na něj také dnes trochu komplexněji, z pohledu jakoby z partitury, třeba co se týče celkové stavby, tempového rozvržení, agogiky…  A naopak zase u dirigentské profese mi klavír hodně pomáhá v tom, že si mohu se sólisty vše rovnou zahrát, což je mnohem přirozenější než jen debatovat nad partiturou nebo svolávat ansámblovku… A moc milým spojením těchto dvou světů byla pro mne loňská Purcellova Fairy Queen na Smetanově Litomyšli, kterou jsem si dirigoval jak za starých časů od cembala…Na druhou stranu – ona profese typického klavíristy vám nechybí, nestýská se vám po ní? Po tom mít jako klavírista trochu větší sebeuplatnění, možnost se prezentovat sólově?

Já myslím, že takových těch opravdu poctivých, stoprocentních a hodně dobrých klavíristů je hodně moc! (smích) Mě vždycky lákalo něco víc, být součástí nějakého celku, pracovat s jinými kumštýři… To ale neznamená, že bych si někdy nechtěl zahrát sólově na recitálu, snažím se zařazovat do koncertů, které mám převážně s pěvci, takové sólové klavírní vstupy, které by byly zajímavé pro posluchače a mne donutily dál se klavírně vyvíjet… A čas od času přijde také pozvání od různých orchestrů (třeba od Pražského komorního orchestru) na Sinfoniettu La Jollu Bohuslava Martinů nebo podobné skladby pro klavír s orchestrem, které hraji moc rád…

Ještě k doprovázení zpěváků na koncertním pódiu: takoví klavíristé, pokud jsou opravdu dobří, jsou u zpěváků opravdu velmi, velmi ceněni. U nás je ale takových klavíristů hodně málo, a zdá se, že i tradice takovýchto vystoupení umírá. Že v porovnání se zahraničím je pěveckých recitálů s klavírem u nás žalostně málo. Čím myslíte, že to je? Nebyl by snad o takové koncerty u nás zájem?

Ještě před několika měsíci bych vám odpověděl, že se obávám, že příliš velký zájem není. V březnu jsme ale uspořádali v Národním divadle sobotní dopolední koncert s klavírem u příležitosti výročí narození Bedřicha Smetany a byli jsme překvapeni počtem diváků i pozitivním ohlasem, tak se začala občerstvovat myšlenka alespoň malé řady komorních koncertů v našem divadle. Nemohu zatím ještě odhadnout, kdy se podaří tento záměr uskutečnit a zda o něj bude patřičný divácký zájem. Nicméně tato myšlenka byla přijata s nadšením jak u mnoha našich pěveckých sólistů, tak i u členů orchestru, kteří mají také touhu po komorní hudbě i značný potenciál (za všechny mohu zmínit třeba čerstvého vítěze soutěže Pražského jara fagotistu Jana Hudečka, ale je zde i řada dalších výborných muzikantů). I to, jak naši pěvci nadšeně vítají jakýkoli písňový koncert, svědčí o tom, že by se měly pořádat častěji – písňový recitál je pro sólisty řekl bych až hygienickou záležitostí. I já v sobě občas cítím touhu se od velkého divadelního prostoru odpoutat, tvořit malé detaily…Obraťme se teď ale k divadlu: Zdá se mně, že jste v Národním jedním z nejvytíženějších dirigentů, co se repríz týče. Máte na starosti hned několik nejhranějších titulů, navíc vás pověřují i hudebně náročnějšími balety. Nevadí vám hrozící rutina repríz?

Já myslím, že je to hodně o vztahu k divadlu, ke kumštu vůbec. Nerad bych se kdykoli v životě dostal do vnitřního stavu, že z představení bude rutina, že ve čtvrtek večer mám jednu čárku. Nevím, jestli bych byl schopný divadlo dělat ve chvíli, kdyby to pro mě nějakým způsobem ustrnulo, kdyby měla smysl jenom premiéra… Samozřejmě, že když máte možnost nastudovat nový titul, je to velká výzva, přemýšlení o různých interpretačních cestách, možná i trochu adrenalin. Už několikátý rok za sebou jsem mohl studovat některé baletní premiéry, mezi kterými byly tak krásné tituly jako Prokofjevova Popelka, Bernsteinův balet Fancy Free nebo Polní mše Bohuslava Martinů v rámci před několika týdny čerstvě uvedené České baletní symfonie… Ale já myslím, že jsou neméně důležitá i ta každodenní představení, na které chodí běžní diváci, nejenom premiéry. Myslím, že je hrozně důležité, aby i tam se povedlo udržet úroveň takovou, jaká byla nebo by měla být na premiéře.

Vy děláte hodně český repertoár, ale děláte také Mozarta. Co je vám jako dirigentovi bližší?

Jsou to dvě hodně odlišné věci. Český romantický repertoár mám někde hodně hluboko v srdci, je to něco, co je mi bytostně blízké. Třeba u Prodané nevěsty se nikdy rutiny nebojím, při každém představení vás znova a znova dostane svým živým muzikantským nábojem, ale i třeba jímavostí Mařenčiny árie… Ale asi nejblíže mi je ovšem můj milovaný Janáček…

A u Mozarta je to zase o té bezprostřední a jaksi samozřejmě jednoduché genialitě, která je ale jako všechny průzračné a jednoduché věci velmi interpretačně náročná. Jsem moc rád, že jsem se v našem divadle dostal ke dvěma inscenacím Tomáše Netopila. Jak u našeho Únosu ze serailu, tak i u Dona Giovanniho je patrný jeho jasný umělecký názor, se kterým se někdo nemusí ztotožňovat v jednotlivých detailech, ale cítíte z něho touhu povýšit každý takt hudby na kumšt, aby to nebyly jen odehrané noty… A toho si strašně vážím a rád bych v tomto přístupu k Mozartovi třeba i trochu jinak po svém, ale v podobném duchu pokračoval… A to jsme i zpátky u předchozí otázky – posluchači by měli nejenom u premiéry, ale i u sté reprízy poznat, že je tam nějaká koncepce, nějaký pohled, nějaký názor…

Máte nějaký svůj vysněný titul, který byste rád v dohledné době připravil? Odpovíte mi – nějakého Janáčka?

… tak ti Janáčci to jsou asi všichni… (smích)

… i přesto, že jsou tak rozdílní? Přece třeba Káťa je úplně jiného ražení než Mrtvý dům…

Ano, to je pravda. Ale obecně u málokterého skladatele najdete tak ohromnou pravdivost, tak neuvěřitelnou citovou hloubku, takový ten zemitý drn, jako u Janáčka…

Teď se už téměř rok detailně prokousávám Věcí Makropulos, ale z úplně jiného pohledu než obvykle, protože vydavatelství Bärenreiter vydává novou edici a požádali mě o klavírní výtah. Já jsem nikdy nic takového nedělal, tak jsem do toho šel i s určitými rozpaky, jestli jsem na to ten pravý. Nakonec mne v tom rozhodování podpořil i janáčkovský muzikolog Jiří Zahrádka slovy: „Alespoň po tobě něco zbude.“ Tak jsem se do toho pustil… Je to samozřejmě práce hodně odlišná, vlastně téměř opačná než ta, na kterou jsme zvyklí. Hodně je to o přemýšlení, jak tu partituru dostat do dvou rukou, snažit se, aby se pokud možno nemusel vynechat žádný hlas či harmonická součást a zároveň to bylo ještě hratelné, což je u Janáčka samozřejmě ještě obtížnější než obvykle. Jsem spíše zastáncem té cesty, kdy je v klavírním výtahu téměř všechno, co slyšíme v orchestru, a klavírista si případně něco zjednoduší nebo vynechá, než udělat jednoduše hratelný klavírní výtah a pak zjistíte u orchestru, že toho polovinu neznáte…Kolik práce to zhruba obnáší, taková dvouhodinová partitura?

Samozřejmě, když jsem do toho šel, tak jsem očekával, že to bude mnohem snazší a rychlejší… Asi jako všechno, do čeho se pustíte… (smích)

Dokázal byste tu pracnost nějak vyjádřit?

No, loňské letní prázdniny včetně velkého kusu podzimu na to padly úplně, proto jsme s rodinou ani neměli téměř žádnou dovolenou. A od zimy až dosud probíhaly neméně pracné korektury, srovnávání s finální verzí partitury i s původními opisy… Skutečně to jsou hodiny a hodiny práce, teprve teď se snad blížíme ke konci…

Nemrzí vás v případě takovéto věci, že ten výsledek před publikem vlastně nikdy a nikde nebude slyšet?

No, musím říct, že v těch krásných srpnových dnech, kdy jsem měl mnohem větší chuť jít k vodě, jsem o tom také přemýšlel… (smích) Ale přesvědčilo mě to, že ve starém klavírním výtahu je opravdu velké množství chyb. Myslím, že za to ani tak nemohl pan doktor Kundera, jeho pojetí klavírního výtahu je skvělé, ale už chyby v opisu partitury, ze které vycházel (třeba na jedné straně partitury napsal opisovač omylem hoboj místo klarinetu a tím se nesmyslně půl sóla v klavírním výtahu ztransponovalo o tón výš), řada chyb mohla vzniknout i při tisku. Mně došel smysl mé práce ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, kolik chyb jsme dlouhá léta v Makropulos hráli…

Myslíte na zkušebně při korepeticích?

Ano, samozřejmě i v celém zkouškovém procesu s klavírem, ale spousta chyb zůstala i v partituře a orchestrálních partech, někdy se to týká i samotné pěvecké linky…Janáčkova partitura Věci Makropulos se dochovala? Myslím originál…

Ne, používáme převážně Kulhánkův, takzvaný brněnský opis, potom existuje ještě vídeňská verze, ze které vycházel ve své edici Charles Mackerras. Součástí porovnávání jsou ale i třeba původní brněnské orchestrální party, které už jsou samozřejmě za ta léta a počet nastudování hodně poškrtané a přepisované. V této souvislosti je docela úsměvná zkušenost, že na rozdíl od předních pultů smyčců, kde se vše důsledně přepisuje, škrtá a gumuje, u zadních pultů se dá občas najít i téměř originální verze…

Nevíte náhodou už v tuto chvíli, kdo ten váš nový klavírní výtah Věci Makropulos použije jako první?

Ano, dirigent Tomáš Hanus, který se hodně podílel i na edici partitury, pro nové nastudování v mnichovské opeře již v příští sezoně…

Takže vy už s tím musíte být hotový…

Teď už snad konečně jsem, v tuto chvíli se graficky zpracovávají poslední korektury… Nejsem si úplně jistý, že bych si tuto zkušenost chtěl často zopakovat, protože času to spolklo skutečně hodně… Ale doufám, že ta práce smysl měla, koneckonců i pro mne osobně bylo zajímavé poznat Věc Makropulos ještě z jiné roviny a hloubky. V divadle jsem se s ní setkal už třikrát: před lety v Brně, v letech 2007 a 2009 v Paříži a pak ještě v roce 2008 v Praze. Ale i když tuto operu znáte nazpaměť, stejně pokaždé žasnete nad Janáčkovou genialitou, dramatičností, nad věrností jeho zpracování Čapkova textu – a pokaždé jsou tam místa, kde vám lezou slzy do očí. Přesto, že byste to ze všech možných rozumových důvodů už dávno nečekal…Přesto Češi na Janáčka tak strašně málo slyší…

Tento přístup je bohužel paradoxně taková naše národní specialita, všude v cizině přitom Janáček zažívá obrovský boom… Třeba ve Vídni teď během několika sezon nastudují kompletní cyklus všech jeho oper. Pamatuji tam už asi před deseti lety dlouhé fronty na vstupenky na Jenůfu, u nás se hrála letos po dlouhé době a hned na první představení se prodávaly zlevněné členské vstupenky pro zaměstnance, protože zdaleka nebylo plno…

Já mám dokonce pocit, že s Janáčkem je to u nás ještě horší, než to bylo dřív…

Teď ale myslím, že to může změnit nová Liška Bystrouška v Národním divadle, která se myslím dost povedla a je téměř stále vyprodaná – možná u veřejnosti trochu pomůže i popularita pana režiséra Havelky…

Když už jsme u Janáčkovy Lišky: vím, že spolupracujete ve Vídni na jejím novém nastudování…

Ano, už za pár dní budeme mít premiéru… Hudebně ji nastudoval zdejší hudební ředitel Franz Welser-Möst, režii má legendární Otto Schenk, který na jevišti uprostřed klavírní generálky oslavil v plné svěžesti osmdesáté čtvrté narozeniny. Hledali českého asistenta, který by pomohl s hudebním nastudováním i s češtinou. Oslovili Adama Plachetku, zda by jim někoho poradil, ten doporučil mě, takže jsem mu vděčný… Nicméně tentokráte se mi poprvé za dobu mých hostování v různých divadlech stalo, že jsem tam musel předem přijet na pohovor…

Čili vás chtěli vidět…

…chtěli mě vidět, musel jsem něco zahrát, popovídali jsme si o partituře…

Kdo vás tam zkoušel?

Thomas Lausmann, šéf hudební přípravy…

Byl jste jediný adept na ten post, nebo vás bylo víc?

Vím, že tam měli i několik dalších lidí, ale konkrétní jména neznám…

Co všechno nastudování Bystroušky ve Vídeňské státní opeře pro vás obnášelo?

Byl jsem u nastudování prakticky celou dobu s tím, že kdykoli jsem potřeboval, pustili mne na mé zkoušky a představení v pražském Národním divadle. Měl jsem, respektive ještě mám, korepetice se sólisty, dirigoval jsem téměř všechny režijní zkoušky a zpěvákům kromě hudebních korektur pomáhal s češtinou – po každé zkoušce rozdávám několik „Liebesbriefů“ s korekcemi, tak snad jim na premiéře budete rozumět… (smích)

Navíc jsem měl často roli i jakéhosi jazykového poradce pana režiséra Schenka – hlavně zpočátku zkouškového procesu se mne kvůli snaze po maximální přesnosti ptal po doslovném smyslu téměř každé české věty. Brodův tištěný překlad v partituře je velmi volný, často dává úplně jiný i opačný smysl než český originál. Stávalo se tak, že si mne pan Schenk přesadil od dirigentského pultu vedle sebe se slovy, že mu stejně hrozně vadí, když se sólisté dívají na dirigenta, a překládal jsem mu slovo od slova. S přibývajícím počtem zkoušek už to nebylo nutné a mohl jsem se stále více věnovat hudbě. Musím ale říci, že jej jako režiséra velmi obdivuji, práce s ním byla ohromná a doufám, že premiéra bude úspěšná…

Čili toto berete jako jednu z největších zahraničních příležitostí, co jste kdy zatím měl?

Já jsem hodně vděčný i za obě barcelonská hostování, kde jsem byl nejprve v roce 2005 při přípravě Jenůfy s dirigentem Peterem Schneiderem a vloni pak na Rusalce s Andrew Davisem. Mezitím jsem spolupracoval s Tomášem Hanusem dvakrát na Věci Makropulos v Paříži a v loňském roce také na Lišce v Lyonu… Podobné zkušenosti jsou vždy velmi příjemné a užitečné…

A když bychom měli skončit nějakým přáním: máte vůbec nějaký svůj profesní sen? Nebo necháváte věci běžet tak, jak postupně přicházejí, a radujete se i z takových, nechci vůbec použít slova maličkostí?

Ono to možná souvisí s tou vaší počáteční otázkou ohledně repertoárového dirigování… Zrovna nedávno při jednom slavnostním představení Prodané nevěsty jsem si uvědomil, jak jsem vděčný za to, že v takovémto divadelním domě mohu být a že se mohu na tom všem podílet… Velkou radost mi dělají i „výlety“ od divadla k symfonickým či komorním orchestrům, například minulý měsíc jsem měl dva nesmírně příjemné koncerty s Komorní filharmonií Pardubice, tentýž měsíc i dva krásné koncerty z úplně jiného hudebního soudku – s Ivou Bittovou, jazzovými muzikanty a ostravskou Janáčkovou filharmonií. A všechny tyto střípky spolu s tím klavírem, o kterém jsme mluvili na začátku, tak nějak přirozeně skládají můj pestrý hudební svět…

Děkuji za rozhovor, přeji hodně úspěchů, zajímavých příležitostí, prostě vše dobré.

Vizitka:
David Švec (1977) studoval hru na klavír a dirigování nejprve na Konzervatoři v Českých Budějovicích a poté na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (dirigování u Jana Zbavitele a Lubomíra Mátla, klavír u Daniely Velebové). V únoru 2000 se účastnil mistrovských dirigentských kurzů u Sira Colina Davise v Drážďanech, v roce 2002 absolvoval studijní pobyt na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni (u Leopolda Hagera). V roce 2004 získal v mezinárodní soutěži Belvedere ve Vídni cenu Bösendorfer Preis v kategorii Opera coaching.

Jako klavírista od roku 1998 pravidelně spolupracuje s Pražským komorním orchestrem, je též vyhledávaným komorním hráčem (od roku 2004 spolupracuje s pěvkyní Evou Urbanovou – koncerty v Praze, Bratislavě, Madridu, Washingtonu a jiné, v roce 2010 účinkoval s basbarytonistou Adamem Plachetkou na festivalu Pražské jaro), natočil několik snímků na CD i pro Český rozhlas.

Již během studia, vedle nastudování několika oper v Komorní opeře JAMU, působil v Janáčkově opeře v Brně, kde dirigoval řadu operních i baletních titulů (Kouzelná flétna, České jesličky, Čaroděj ze země Oz, Maškarní ples, později Lazebník sevillský, Jakobín, v roce 2010 zde provedl českou premiéru Deníku Anny Frankové). V září 2003 nastoupil nejprve jako korepetitor a asistent dirigenta do opery pražského Národního divadla, kde je nyní ve stálém dirigentském angažmá. V Národním divadle se představil za dirigentským pultem inscenací Kouzelná flétna, Don Pasquale, Prodaná nevěsta, Hry o Marii, Jakobín, Únos ze serailu, Don Giovanni, Pelleas a Melisanda, Čarokraj. V roce 2010 nastudoval nové uvedení opery Gaetana Donizettiho Nápoj lásky, pro balet Národního divadla uvedl světovou premiéru baletu Othello na hudbu Leoše Janáčka (2010), Popelku Sergeje Prokofjeva (2011), Šípkovou Růženku Petra Iljiče Čajkovského (2012), v rámci představení Amerikana III. ve Státní opeře Theme and Variations Petra Iljiče Čajkovského a Fancy Free Leonarda Bernsteina (2012), v dubnu 2014 pak v Národním divadle Českou baletní symfonii.

Spolupracoval s většinou českých symfonických orchestrů, v poslední době zejména s Pražskou komorní filharmonií, Pražským komorním orchestrem, Filharmonií Brno, Janáčkovou filharmonií Ostrava, Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín, Filharmonií Hradec Králové,  Štátnou filharmónií Košice, a tak dále. V sezoně 2007–2008 působil a dirigoval řadu koncertů jako asistent šéfdirigenta Jiřího Kouta u Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK. V červnu 2012 nastudoval pro festival Smetanova Litomyšl se souborem barokních nástrojů Le Chamarré Château Ensemble semi-operu Henryho Purcella Fairy Queen. Nevyhýbá se ani mezižánrovým projektům – v roce 2012 natočil s Pražskou komorní filharmonií album Zvon Ivy Bittové.

Ze zahraničních hostování lze uvést zejména spolupráci na nastudování oper Její pastorkyňa a Rusalka v barcelonském Teatro Liceo (2005, 2012), Věc Makropulos v Opéra national de Paris (2007, 2009), Liška Bytrouška v Lyonu (2013) a ve vídeňské Staatsoper (2014), od roku 2005 pravidelnou lektorskou účast na mistrovských kurzech Sommerakademie ve švýcarském Bielu a tak dále.

Foto archiv David Švec, Petr a Pavel Horníkovi, PJ – Zdeněk Chrapek