Střípky ze Zlaté Prahy 2014

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Zaznamenání inscenace na kameru, pokud nejde o čistě technický záznam představení, kde se nijak nepracuje s detaily a střihem, je vždy trochu jiným zážitkem, a nejen z důvodu, že většinou přicházíme o trojrozměrný dojem (což v čase digitalizace nemusí už mnoho znamenat) a o sdílení společného fyzického prostoru (a času) s interprety. Oko kamery pro diváka vybírá různé úhly pohledy a úrovně přiblížení, zobrazení celku nebo polocelku určuje zacílení jeho pozornosti na konkrétní výjevy a postavu, a tak vlastně každý režisér je již trochu interpretem díla, které se snaží pro ostatní zachytit. Rozhodně tu nejde o benjaminovskou sériovou reprodukci, spíš se jedno dílo vtěluje v druhé.Zmíněné Písně poutníků jsou choreografickou meditací. Není to inscenace, která by měla příběh, není to ani inscenace, která by akcentovala vztahy, je to sled obrazů, výjevů, úkonů, které jsou spjaty s poutí nebo cestou, zachycení rituálů doprovázejících ty, kteří směřují za cílem. Rozpohybované taneční výjevy doprovází jeden stabilní a neměnný: stojící mnich s očima přivřenými v němé modlitbě, jemuž k nohám po celou dobu crčí pramínek padajících rýžových zrn. Je tím, kdo stojí mimo čas a prostor, jako živoucí socha a uklidňující svědek. Během představení se na jeviště sesype i z dalších skrytých míst na tři a půl tuny rýže, která slouží jako rekvizita, již doceníme v samém závěru inscenace. Je současně velmi výtvarnou a specifickou rekvizitou – tanečníci se do ní noří jako do písčitých vln, ale také stojí v její spršce jako v osvěžujícím dešti. Zastupuje zde mnoho aspektů – zemi, vzduch, vodu, jen oheň ne, ten se na scéně objevuje v jedné z nejklidnějších pasáží doopravdy. I všechny ostatní atributy odkazují na přírodu – dřevěné hole s malými zvonky na koncích nebo ratolesti.

V samotné choreografii je znát vliv moderního i tradičního tance, které se snoubí ve velmi tvárnou a vláčnou materii. Pohyby těl se přelévají v jedné vlně energie a výrazných gest a choreograf své tanečníky staví do skupin i do dvojic, takže vidíme jak vynalézavou pomalou partneřinu, tak symetrické formace. Někdy jsou průvodem poutníků, někdy zdánlivě nesourodou skupinou, v některých výjevech zase dominuje kruh, vše je však stále v pohybu a symetrické prvky se přelévají jako v kaleidoskopu. I tak jednoduchá formace pak může nabýt mnoha nových variant.

Z choreografie je pro filmovou kameru největším oříškem závěr, posledních deset či třináct minut, které jsou vyplněny jen jediným výjevem: pomalu kráčející tanečník vytváří od středu jeviště až k jeho stranám velkou spirálu v moři rýže. V samém závěru zprostředkovaného představení už opravdu citelně chybí živá přítomnost a vzájemnost vztahu obecenstva a interpreta a poslední minuty hrají na nervy diváků. Pozoruhodným aspektem inscenace je také hudba. Jako doprovodu je užito nahrávek gruzínského lidového souboru Rustavi, jež nemá zdánlivě s tématem nic společného. Tradiční gruzínská polyfonie je nejstarší svého druhu na světě (je také na seznamu nehmotného dědictví UNESCO) a její starobylost se pozoruhodně dobře snoubí s pohybovým projevem, který je inspirovaný kulturou zcela jiného kontinentu. Taneční kus však nebyl vytvořen na hudbu, naopak vznikl nejprve jako choreografie, k níž byla hudba dodatečně vybrána. Tak pracuje Lin Hwai-min často, přesto by nikdo na první pohled nepochyboval o spojitosti obou složek.
Labutí jezero velmi jinak
Většina návštěvníků, kteří svou pozornost zaměřují na tanec a balet, si nenechala ujít pondělní projekci v rámci řady „Golden Prague Premières“, Labutí jezero choreografa Alexandra Ekmana. Jeho jméno není českým divákům neznámé, v červnu 2013 se pražské publikum seznámilo s jeho svéráznou verzí tanečního divadla plného absurdního humoru, když tu s Ekmanovou inscenací Studie zábavy hostoval Cullberg Ballet na Nové scéně Národního divadla (naši recenzi najdete zde). Ve zpracování Labutího jezera došel choreograf ještě do absurdnější polohy a označit inscenaci stejným názvem, jakou má původní baletní dílo, chce notnou dávku odvahy. Možná jde o provokaci, ale je natolik zábavná, že tuto „svatokrádež“ Ekmanovi diváci jistě rádi odpustí. Je totiž daleko lepší divadelní kus dekonstruovat a z jeho motivů stvořit úplně nové divadlo, než se pokoušet o modernizaci zasazováním pohádkového příběhu do současnosti nebo se snažit o jinou šokující aktualizaci. Ekmanovo taneční divadlo je autorským dílem i v dalších směrech. Hudební partituru zkomponoval Mikael Karlsson, který si vypůjčil jen několik málo motivů (dokonce jde snad ještě o menší rozsah materiálu, než je hudební motiv) z Čajkovského a tvořil dál orchestrální hudbu soudobou, kterou někdy ladí až do zvuku muzikálu meziválečné éry.První obraz diváky zavádí do jakési ulice či dvora, ze tří stran obklopeného jen zdmi s řadou dveří, ze kterých vycházejí a znovu v nich mizí podivná individua. Idylická rodinka s kočárkem, rozzuřený muž, zpívající diva, střelkyně se steampunkovými brýlemi, která promptně skolí letící vycpanou labuť, a na ochozu nad nimi se zatím prochází Odetta s princem… Vše je trochu abstraktní, trochu naddimenzované, trochu cukrkandlové – a než se vám podaří přijít na to, že tahle taškařice představuje vlastně dvorskou zábavu z prvního jednání Labutího jezera, jako jedním střihem se přenesete do produkční kanceláře ředitele muzikálového divadla. A čeká vás činoherní scénka s nervózním dramatikem a cynickým byznysmenem, který očekává trhák. Vše předvídatelně vygraduje k plánování muzikálu o labutích, zatímco se na jevišti dál objevují neobvyklé postavy a divák tápe, zda jde o herce nebo tanečníky.

Za chvilku však pomyslná opona padá a novým střihem se dostáváme k tajemnému jezeru. Za tímto účelem zaplnil choreograf jeviště jako bazén pěti tisíci litry vody a vytvořil tak kuriózní prostor, ve kterém nelze provozovat klasickou techniku, ale spíš současný tanec (přitom ale voda na jevišti až tak úplná novinka není, víme, že třeba námořní bitvy byly inscenovány už v některých římských amfiteátrech a znalo je i barokní divadlo). Při tlumeném světle, kde se ve vodě zrcadlí jen temný horizont, vypadá prostředí chmurně a postapokalypticky, spíš jako zatopené katakomby než lesní jezírko. Sbor s černými pokrývkami hlavy připomínajícími koupací čepice se nesměle pohybuje jako mužstvo rozehrávajících se ledních hokejistů. Sborová scéna je pohybově umírněná až minimalistická, jako kdyby se tanečníci seznamovali s novým živlem. Znovu se objeví i postava pěvkyně, ve které rozpoznáváme úlohu královny, a nesmělý chlapec v roli prince, který se ovšem nestává romantickým hrdinou, ale spíš udiveným návštěvníkem a pozorovatelem. Zajímavě pojatý výstup Odetty a Odilie ve futuristicky vyzdobených balerínách vrací na scénu motiv z opravdového Labutího jezera, ve své rozepři ovšem dívky působí spíše jako nevlastní sestry z Erbenova Kolovratu.Ekman ale neprotahuje depresivní epizodu příliš dlouho. Scéna se brzy promění v osvětlenou dvoranu a tanečníci ji zaplní vodními hrátkami. Posledních dvacet minut inscenace se především dovádí ve vodě, ale stále koordinovaně. Někdy ještě pokračují jasně choreografované taneční sekvence, jindy už je vše tak rozvolněné, že jde jen o absurdní divadlo. Na hladině přistane tisíc gumových kachniček, uprostřed vodní plochy se večeří, plave na matracích, scénky jsou prošpikované situační komikou. Na Labutí jezero diváci už dávno zapomněli a zdá se, že to nevadilo ani těm návštěvníkům, kteří se na inscenaci dívali v Norsku, neboť na záznamu je inscenace oceněna dlouhým potleskem. Pravda, divák by měl být varován předem, však také z promítání několik návštěvníků v průběhu projekce odešlo, ale ti, co zůstali, přijali rozjásané vodní Labutí jezero docela vřele.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na