Střípky ze Zlaté Prahy 2014

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Vydařené finále
Večer slavnostního předávání festivalových cen, který se konal ve středu, proběhl opět ve velkém divadelním sále. Přestože se Archa nemůže výstavností a rozlohou prostor rovnat paláci Žofín, kde v minulých letech program probíhal, vytvořila se v ní vřelá atmosféra, která se vlastně k festivalovému dění hodí více. Program posledního večera byl dramaturgicky dobře dávkován, střídání tanečních čísel s vyhlašováním cen v jednotlivých kategoriích udržovalo diváky v napětí, a taneční čísla také vynikla v divadelním uspořádání více než na koncertním pódiu. Ačkoli je při této příležitosti možné vystoupit jen s úryvky nebo jednotlivými čísly, jde o cennou propagaci tanečního umění, protože večer jde vždy v přímém přenosu do vysílání. I televizní diváci tak mají možnost seznámit se zkratce s tvorbou některých souborů, je jen škoda, že se letos nepodařilo zapojit mimopražské.

Na úvod vystoupil Bohemia Balet s fragmentem z choreografie Jarka Cemerka Slova z jantaru, v dynamické skupinové frekvenci, kde se tanečníci museli lehce uskrovnit na zúžené ploše jeviště, ale zatančili s vervou. Styl, který není chudý na pády a převaly, si užívají, jen je otázkou, jestli není na televizního diváka hned první taková dávka contemporary tancování trochu šok. V další části si zatančili Václav Kuneš a Nataša Novotná, kteří tak mohli prezentovat svou skupinu 420PEOPLE vlastními těly, prostřednictvím duetu La vie en Rose. Na pozadí písně v nahrávce Louise Armstronga rozehrávají hru o výměně rolí a vzájemném ovládání, v níž nechybí úsměvné momenty. Na obou jako tanečnících je stále vidět partnerská souhra a jejich duet působí lehce, jako by byl prováděn jen tak mimoděk.

S vlastní choreografií, která byla uvedena v roce 2013 v rámci představení Miniatury vystoupili jako zástupci nejmladší tvůrčí generace Štěpán Pechar (Laterna magika) a Ondřej Vinklát (Balet Národního divadla Praha). Duet ze společné choreografie Přesně včas zachycuje interprety jako zdvojenou osobnost nebo dvě nerozlučně blízké bytosti koexistující v jednom prostoru. Unisono pasáže tvarované v moderním tanečním slovníku s úsečnými gesty navozují dojem jakéhosi zlomového okamžiku. Duet tvoří dramaturgicky ucelenou miniaturu, kterou lze z rámce choreografie vyjmout a zcela bez problémů takto uvést. Pražský komorní balet se prezentoval ukázkou z poslední premiéry, kterou jsou 3 české kvartety uvedené poprvé minulou neděli ve Stavovském divadle. Do programu byla vybrána první věta ze Smyčcového kvartetu Bedřicha Smetany Z mého života v choreografii Pavla Šmoka. Citlivá choreografie plná zpěvnosti a lehkosti jako její hudební předloha, postavená sice na principech moderního tance, ale zakotvená v estetice tance klasického. Mladí tanečníci se musí ještě s technikou trochu víc popasovat, než dovedou tuto choreografii k dokonalosti, ale nepochybně se jim to podaří.Na scéně nemohli chybět ani sólisté Baletu Národního divadla. Nikola Márová a Michal Štípa si vybrali kousek nejklasičtější: adagio z černého pas de deux z Labutího jezera. I přes velmi malý prostor na improvizovaném jevišti se jim podařilo přinést divákům trochu kouzla klasického baletu a partnerské souhry. Národní divadlo reprezentovala také současná choreografie Viktora Konvalinky z posledních Miniatur Just Solo, kterou tančil Mathias Deneux. Krátká hříčka o všedním dni jednoho člověka cestujícího za prací na písničku Seala se divákům líbila, choreografie je rozpohybovaná do prostoru a plynulá. Zajímavým způsobem bylo řešeno další číslo, duet Romea a Julie z choreografické dílny Petra Zusky. Nešlo ale o doslovný fragment z tohoto baletu, ale jakési vynalézavé shrnutí příběhu milenců od zamilování až k tragické smrti. Ondřej Vinklát a Marta Drastíková získali v minulé sezoně za své výkony v baletu oba Cenu Thálie a jsou nepochybně ideálními představiteli. Opět je trochu limitoval malý prostor, na který se musela choreografie stěsnat, ale tančili s profesionalitou a lehkostí. Večer pak byl zakončen ve stylu spíše jazzovém či streetovém, se skupinou mladých tanečníků nacvičili poslední choreografii Ivana Hannichová a Tomáš Protivínský. Na populární písničku zpěvačky Beyoncé se šest interpretů roztančilo jen v rytmu hudby a zakončilo tak večer v odlehčeném duchu televizní show.

Po všechny tři dny, kdy festival probíhal, byla samozřejmě návštěvníkům otevřená i videotéka. Mnoho návštěvníků jistě potěšila možnost podívat se na záznam představení Les Ballets Bubeníček, se kterým se slavná dvojčata a jejich tanečníci minulou sezonu představili v Národním divadle. ČT art zařazuje záznam i do svého vysílání, a to 11. října. Milovníci záznamů baletních představení se mohli potěšit neoklasickou Annou Kareninou Alexeie Ratmanského nebo Spící krasavicí ve verzi Rudolfa Nurejeva z pařížské Opery. K podobným záznamům patří i komponovaný večer z choreografií George Balanchina a Benjamina Millepieda, jde vesměs o balety, které jsou zařazovány do mezinárodních přenosů v kinech, a tak diváci, kteří neměli možnost vidět je na plátně, mohli využít příležitosti právě zde. Ačkoli v nabídce nad tancem a baletem dominovala vážná hudba, přišli si ctitelé múzy Terpsichory na své. Festival uběhl velmi rychle a vykročil do nové padesátky moderně. Své věrné návštěvníky si jistě udržel a třeba se mu v novém prostředí podaří další získat. České televizi patří za organizaci této tradiční události uznání.

Foto Festival Zlatá Praha, Erik Berg, Lucie Zendlová 

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na