Stylově rozmanitý, umělecky znamenitý. Podzimní festival duchovní hudby v Olomouci

Podzimní festival duchovní hudby je již tradičním svátkem v Olomouci, který zaujímá význačné a respektované místo mezi českými a moravskými kulturními akcemi. Letos se konal již po dvaadvacáté, a to od 20. září do 10. října. Dramaturgická koncentrovanost festivalu na duchovní hudbu se tradičně odrážela i ve volbě sakrálních míst, která souvisí s duchovním životem města a kraje. Své překrásné interiéry nabídly celkem čtyři olomoucké svatostánky – dóm sv. Václava, chrám sv. Michala, chrám Panny Marie Sněžné a chrám sv. Mořice. Jeden z projektů se netradičně a prvně realizoval v kině Metropol. Jednalo se o filmovou vzpomínku na jednoho z významných koncertů minulých let, kdy pod vedením Stanislava Macury zazněla Sedmá symfonie Antona Brucknera. Macura byl spoluzakladatelem Podzimního festivalu duchovní hudby v Olomouci, v jehož čele stál plných patnáct let a působil zde jako dramaturg a dirigent. Festival si díky němu získal značné renomé a zařadil se mezi respektované projekty své kategorie u nás. Program celého festivalu přinesl de facto hudbu pěti století a nabídl několik podob – velká vokálně instrumentální provedení, a cappella, recitál s mluveným slovem i zmíněné promítání záznamu z let minulých.

Zahájení festivalu se odehrálo v neděli 20. září v dómu sv. Václava. Program byl složený ze dvou skladeb diametrálně rozdílných ve svém poslání, náplni a závažnosti. Již předem bylo zřejmé velké očekávání především Polní mše Bohuslava Martinů s barytonistou Jiřím Přibylem, sólistou Moravského divadla Olomouc a držitelem Ceny Thálie, dále olomouckému publiku také důvěrně známé Moravské filharmonie Olomouc a Českého filharmonického sboru Brno (pouze mužské hlasy). Pod taktovkou dirigenta Stanislava Vavřínka skvěle plynula hudba komorní části filharmonie (dechové nástroje, bicí, klavír a harmonium), která doplňovala a doprovázela pěvecké výkony sólistů a sboru. Rovněž sólové vstupy jednotlivých nástrojů umocňovaly dojem z perfektního výkonu všech instrumentalistů. Zde je na místě vyzdvihnout výkon sekce trubek, na které byly kladeny velké nároky (hra v pianu, s dusítkem, unisono), klavírních meziher a rovněž velmi zajímavé zapojení meziher a doprovodu harmonia. Škoda jen, že z technického důvodu nemohlo být použito pravého harmonia, protože jeho zvuk a určitá organičnost jsou jedinečné. Jiří Přibyl svým projevem a prožitkem přednášených úryvků okamžitě nadchl k přesvědčení, že volba tohoto zpěváka byla správná pro jeho mladý a jasný hlas.

Jeho praxe z divadelního prostředí byla znát na sugestivním vyjádření sólové role – jedince, vojáka na stráži, který nesmí usnout, jeho prosby za klid a myšlenky na domov a mír. Sborové vstupy připomínající davy vojáků příjemně překvapily svou zřetelnou výslovností, ačkoliv sborové komentáře byly spíše tlumenější a temnější, avšak v některých dynamicky vypjatých místech se trošku textová zřetelnost ztrácela v důsledku akustiky chrámu. Celé dílo svou naléhavostí skrytou v samotné hudbě a pomocí textů dokonale pohltilo většinu přítomných, a jelikož její původ odrážel jistou autorovu reakci na začátek druhé světové války, použil v ní Martinů hudebně účelně vše, co připomíná válečné dění (početné bicí nástroje připomínající svou rytmizací vojenské pochody, trumpety ohlašující fanfáry a signály, sbor – neklidný dav, sólista – osamocený jedinec a podobně). Ačkoliv název skladby v sobě nese označení mše, jde o kantátu, dokonce o jedno z vrcholných děl české kantátové tvorby, a posluchači se v neděli mohli díky výborné interpretaci a umělcům přesvědčit o této skutečnosti.

Druhá půlka večera přinesla myšlenkové odlehčení v podobě Variací na Mozartovo téma Maxe Regera. Téma variací vycházelo z téměř notoricky známé klavírní sonáty A dur, proto bylo lehce zapamatovatelné. V průběhu osmi následujících variací bylo možné toto téma zaslechnout, jak je různě deformováno, někde se i dokonce vytratilo, ale ve spleti komplikované regerovské harmonie a důmyslné orchestrace vnímavý posluchač mohl nějaké úryvky postřehnout. Zpočátku téma zaznělo v líbezných dřevěných nástrojích, až dokonce připomínalo samotné Mozartovo zpracování pro dechové harmonie a zopakováno ve smyčcích. Vyvrcholením a závěrem všech osmi variací byla dvojitá fuga, což jen dokládá Regerovu mistrnost kontrapunktické práce a barvitou orchestraci. Zajímavé bylo umístění této skladby do chrámového prostoru, který díky svým akustickým možnostem dodal celému dílu ještě navíc velkou dávku duchovní hloubky.

Chrám sv. Michala byl místem, kde se odehrály dva znamenité koncerty s mimořádným nadšeným ohlasem návštěvníků těchto koncertů. Ve středu 30. září hostil festival známou osobnost, herce a moderátora Marka Ebena.

Společně s varhaníkem Tomášem Thonem provedli varhanní cyklus Labyrint světa a ráj srdce Petra Ebena (otec Marka Ebena). Oba umělci už několik let společně interpretují toto pozoruhodné dílo. Zajímavé je z několika uměleckých hledisek. Předně jde o koncepčně a programně promyšlený a interpretačně velice náročný cyklus. Na varhaníka jsou kladeny velké nároky a na posluchače vlastně také, protože Ebenova hudba mnohdy nezní zcela prvoplánově líbivě a přijatelně, ale jasně podtrhuje svými hudebními prostředky sdělený text. Varhaník Tomáš Thon se Ebenovým dílem zabývá intenzivně již několik let a dokonce studoval celé varhanní dílo pod vedením samotného autora. Hloubka pochopení a interpretační dovednosti jdou u Thona ruku v ruce a navíc má tento varhaník mimořádnou technickou vybavenost a daný cit pro rejstříkování (to je vybírání vhodných varhanních hlasů a jejich využití během hry). Další hledisko je přednes nelehkého původního textu Jana Amose Komenského. Je snad zbytečné komentovat fakt, že se Marek Eben ani jednou nijak nepřeřekl v tomto dnes již zvláštním slovesném stylu. Ale Eben naprosto svým sdělením strhl a upoutal všechny přítomné. Ačkoliv máte pocit, že Marka Ebena znáte v nejrůznějších situacích, kdy cokoliv a jakkoliv sděluje, komentuje, tak přednes vybraných částí Labyrintu vám naprosto vyrazí dech. Celý cyklus má nesmírně hluboké myšlenky trvající a platné de facto dodnes a není možné, aby nikdo, kdo si dílo v takové interpretaci vyslechne, odešel neosloven. Myslím, že nejpůsobivější část byla v závěru, kdy se celý cyklus uzavírá návratem do ráje srdce a také navrácením se k sobě a k Bohu. Velmi citlivě je tato část zpracovaná i hudebně, kdy se text a varhany vzájemně doplňují, odpovídají, prolínají a vše vyústí v meditaci, která je překvapivě hudebně zcela jednoduchá a vlastně velmi čistá a všem přijatelná.

Další koncert se ve stejném chrámu konal v sobotu 3. října. Olomoučtí posluchači byli svědky hudby, která před více než dvěma sty lety prý uchvátila Johanna Sebastiana Bacha. A opravdu nebyl tento fakt vzdálen od samotného provedení Zelenkovy hudby v Olomouci. Ensemble Inégal, renomovaný český soubor věnující se interpretaci staré muziky a objevování díla Jana Dismase Zelenky, přivezl na duchovní festival Zelenkovy Psalmi Vespertini, část I. Umělecký vedoucí a dirigent Adam Viktora toto dílo objevil a představil ve světové premiéře již v dubnu v Praze, nyní jsme mohli dílo obdivovat v Olomouci.

Jednak byl obdivuhodný skvělý orchestr, velmi pestře nástrojově složený (smyčce, hoboje, varhanní positiv, barokní fagot, theorba a tak dále) a jednak již z prvních tónů a vstupu sboru bylo okamžitě jisté, že Zelenkova hudba pohltila posluchače, kteří chytili její tep a dech a všichni zúčastnění se stali součástí tohoto představení. Vždyť tato hudba dříve sloužila funkčně při večerních bohoslužbách a bylo žádoucí se jí nějak zúčastnit. Sólisté, přednášející své party, prokázali neomylnou pěveckou zdatnost, lehkost výrazu a perfektní komunikaci mezi sebou (v duetech, terčetech, s doprovázejícím nástrojem).

Sopranistka Dora Pavlíková a zvláště pak altistka Daniela Čermáková, která zazářila v části Beatus vir, dále tenorista Václav Čížek a basista Lisandro Abadie. V poslední části vystoupili další basisté, a to Martin Vacula, Julian Redlin a Jiří Miroslav Procházka. Do této části – De profundis, potemnělé, nástrojově tlumené a zatížené na continuové obsazení – před samotným koncem nečekaně a překvapivě vpadla chorální vsuvka přednesená tenorovými hlasy. Ve všech částech sbor působil vyrovnaně a čistě, snad jen srozumitelnost textu mohla být místy lepší. V celku šlo o dokonalou interpretační kompaktnost, nic nebylo řešeno na sílu (dynamika, přehnaná deklamace), ale především šlo o příjemně a suverénně předanou hudební hodnotu Zelenkova díla.

Vokální podobu jednoho z koncertů bylo možné vyslechnout v úterý 6. října v kostele sv. Mořice. Vystoupil zde znamenitý chlapecký sbor ze švýcarského Curychu Zürcher Sängerknaben pod vedením zakladatele a sbormistra Alphonse von Aarburga. Chlapecký sbor byl sestaven z chlapců a mladých mužů rozmanitých věkových úrovní, čili hudebně obsáhl vše od andělských sopránových, altových hlasů až po tenory a basy.

V průběhu koncertu bylo možné zaslechnout skladby i pro sóla nebo sóla se sborem a většinou tito malí sopranisté sklidili neobyčejně vřelé ovace publika. Sbor jako celek působil velmi vyváženě, od prvních tónů ukázal svou profesionální úroveň. Jako doprovod velmi vhodně a adekvátně prostoru a jejich repertoáru zvolili varhanní positiv – Valentina Pfister, která si velmi dobře počínala v doprovodech repertoáru klasicistně-romantického. Nějaké výhrady bych měla ke způsobu kontinuovému doprovodu raně barokních skladeb (překlepy, nevhodné trylkování, zvuková nejasnost některých pasáží). Repertoár uvedený v brožuře sice souhlasil, ale v poněkud jiném pořadí. Některé skladby si přidali a nebylo jasné, co zrovna interpretují. Pouze znalým posluchačům bylo zřejmé, o jaké stylové období jde a jaká skladba uvedená v programu se zrovna zpívá. V závěru koncertu se na poslední skladbu (tak trošku se dalo čekat, že to bude až rutinně známé Ave verum corpus Wolfganga Amadea Mozarta) přidal olomoucký dětský pěvecký sbor Campanella (Červená Campanella). Na intenzitě zvuku vynikajícího chlapeckého sboru to nijak nepřidalo, ale bylo to minimálně krásné propojení domácího sboru s hosty ze Švýcarska. Z tohoto koncertu byly pořízeny záznamy pro Český rozhlas Vltava a TV Noe, takže někdy v brzké budoucnosti bude možné koncert opět vyslechnout.

Závěrečný koncert se konal 10. října v chrámu Panny Marie Sněžné za pozornosti výše zmíněných mediálních partnerů, kteří tento hudební zážitek zprostředkovávali v přímém přenosu. Tradičně se finálního večera v nastudování díla ujal dirigent Jaromír M. Krygel.

A tradičně právě poslední koncerty v režii tohoto dirigenta jsou již několik let v přímém přenosu partnerských médií. Závěrem se sází na ověřené umělecké jistoty, takže opět byla pozvaná altistka Jana Sýkorová, tenorista Tomáš Černý a basista Martin Gurbaľ; jako sopranistka se poprvé představila zpěvačka gruzínského původu Nana Miriani. Sólisty doplnil Český filharmonický sbor Brno (sbormistr Jan Ocetek) a doprovodila Filharmonie Hradec Králové. Program koncertu se nesl v duchu quasi hesla neznámé dílo známého autora. Messa di Gloria e Credo Gaetana Donizettiho je vskutku pozoruhodné dílo. Jednak z názvu jasně plyne neúplnost zamýšlené mše a jednak se dá o této mši říci, že je plná vlivu a řemeslné práce autorovy převažující operní tvorby. Stylově je zařaditelná ještě do pozdního klasicismu (snad pro jistý konzervatismus mše jakožto hudebního útvaru), avšak vykazuje mnoho operních prvků (sólové části koncipované jako árie da capo, promyšlená orchestrace, mohutné sbory a podobně). Protože šlo o uvedení díla v české premiéře, je vhodné se na něj zaměřit detailněji. Celkově však mše působila velmi svěže, mnohdy nezatíženě hudebním zpracováním, vyrovnaně v sólových projevech, zvukově též rovnocenně sbor s orchestrem, nikde nic výrazově zbytečně nepřebývalo a nic nechybělo. Samotný začátek mše (Kyrie) předznamenal styl a vývoj, kterým se bude toto dílo ubírat. Jakýsi operní (až mozartovský styl) jednoduše velmi slyšitelně do Donizettiho zpracování prosakoval. Nejpatrnější a nejslyšitelnější to bylo v poslední části (Crucifixus), kdy dramatická hudba vystihovala děsivost textu. Donizetti občas použil velmi efektní, až vtipné hudební prostředky, například v poslední části Credo in unum Deum. Sbor i orchestr tuto frázi přednesli v unisonu a tento prvek byl použit během poslední části hned několikrát, i samotném konci. Vynikající hudební a též interpretační zpracování přišla v jednotlivých částech Gloria. Nana Miriani přednesla svůj sólový zpěv doplněný příčnou flétnou v části Laudamus. Její pevný, však v ozdobách ohebný hlas svědčil o velice příjemném až sametovém sopránovém projevu, její bravurní kadence před repeticí zmíněné árie da capo již bez doprovodu se v chrámovém prostoru nesla velice efektně. Jiné sopránové sólo v části Qui sedes bylo doplněno téměř koncertantním způsobem houslovým sólem, avšak první houslista rovnocenně nevykazoval k Miriani stoprocentní výkon.

Basové sólo Martina Gurbaľa vyznělo v Domine Deus v poněkud subtilnější dynamice, a proto jeho zpěv zazněl v podobě, kterou již dlouho na tomto festivalu nepamatuji. Gurbaľa bylo možné slyšet ve velmi jemném projevu, jeho silný hlas přesto velmi zdárně ovládal v křehkosti a jemnosti hudebního sdělení, kterou jde málokdy slyšet tak podařeně a procítěně v basových sólových částech jiných velkolepých vokálně instrumentálních děl. Další sólo tenoristy Tomáše Černého následovalo v části Qui tollis a zde Černý doslova zazářil ve velmi náročném partu, který byl převážně exponovaný ve vyšších polohách, dechově náročný na dlouhé plochy a samotný závěr ve forte a výškách kladl na zpěváka velké nároky, které však Černý perfektně zvládl. Altistce Janě Sýkorové navzdory jejím pěveckým kvalitám nebylo v tomto díle dopřáno větších sólových částí, ale i tak se její hlas kvalitativně dobře snesl v duetech a skvěle barevně doplňoval v kvartetech, zvláště v části Cum sancto a v tercetu s tenorem a basem v části Et incarnatus est. Krygel vedl orchestr a sbor velmi pečlivě a mistrně v gestech výrazu a dynamiky, znamenitě dokázal vyzvednout místa, kde byl důležitější buď sbor, nebo instrumentální podíl, a dodal celému dílu pověstný punc suverénně odvedené umělecké práce. Závěrečný koncert se podařilo široké veřejnosti předvést v důstojné a hodnotné české premiéře a velký podíl na tomto předání též nese dramaturgyně a ředitelka festivalu Dobromila Hamplová.

Podzimní festival duchovní hudby 2015
(22. ročník)
20. září – 10. října 2015 dóm sv. Václava, chrám sv. Michala, kino Metropol, chrám sv. Mořice, chrám P. M. Sněžné Olomouc

www.podzimni-festival.cz

Foto archiv Musica Viva