Sue-Jin Kang: Jakmile si začnete myslet, že jste nejlepší na světě, skončili jste

Sue-Jin Kang byla dlouhá léta hvězdou stuttgartského baletu. Původem korejská tanečnice studovala v Monaku, vyhrála prestižní Prix de Lausanne a během své kariéry tančila po celém světě, aby se nakonec vrátila zpět do své rodné země a stala se šéfkou národního baletního souboru Korea National Ballet, v jehož čele je již šest let. Do Prahy přiletěla se svými tanečníky, aby zatančili dílo Forgotten Land Jiřího Kyliána ve třech speciálních večerech představení Mosty času.
Sue-Jin Kang (zdroj Korean National Ballet)

První otázka je nabíledni, jak jste se stala tanečnicí?
Moje maminka pochází do jisté míry z umělecké rodiny, ale sama se tanci v mládí nemohla kvůli válce věnovat. Myslím, že chtěla, aby se její děti umění věnovaly, nikdy ale mě ani mé tři sourozence do ničeho nenutila, což bylo velmi důležité. Chodili jsme do místní umělecké školy, kde se dělalo všechno – zpěv, hra na klavír základy korejského lidového tance, jehož základy mě naučila právě maminka. K baletu jsem se ale dostala docela pozdě, až kolem jedenácti let, když mi bylo navrženo, abych ho zkusila. První rok jsem se hrozně trápila, všechny mé spolužačky byly tolik napřed a moje tělo bylo úplně ztuhlé! Ale do tance jsem se rychle zamilovala, tvrdě jsem pracovala, trénovala jsem víc než ostatní a od druhého ročníku se situace zlepšovala, v čemž hrála roli i má tehdejší pedagožka. Byla velmi milá, srdečná a krásně tančila, čehož jsem chtěla taky dosáhnout. Poté do Koreje přijela Marika Bezobrazova z Académie de Danse classique Princesse Grace v Monaku a nabídla mi, abych přestoupila do její školy, kde jsem začala s opravdu vážným studiem.

Sue-Jin Kang (zdroj Korean National Ballet)

V roce 1985 jste vyhrála Prix de Lausanne, jednu z nejprestižnějších baletních soutěží. Jak jste to prožívala?
Účast mi navrhla zmíněná Marika Bezobrazova a já byla vděčná za možnosti a zkušenosti, které se mi dostaly. Prix jsem nebrala příliš vážně z pohledu soutěžení. Byla jsem šťastná, že jsem se mohla zúčastnit, tančit, potkat se s tanečníky i pedagogy z celého světa. Moc mě bavilo pozorovat své spolusoutěžící, nicméně jsem neměla potřebu se s nimi srovnávat. Ani ve škole se spolužačkami. Ty byly všechny doopravdy vynikající, rozhodně jsem neměla dojem, že jsem v něčem lepší nebo že vynikám. V Lausanne byla vynikající, inspirativní atmosféra. A že jsem každý den postupovala do dalších kol? To byl příjemný bonus k zábavě, kterou jsem si po celou dobu užívala. Ve snu by mě nenapadlo, že bych mohla vyhrát, získat ceny…

O několik let později jste zasedla i v porotě. Jak se podle vás Prix de Lausanne za ty roky změnila, změnila-li se?
Myslím, že atmosféra soutěže se nezměnila. Jde o jednu z nejstarších a nejobtížnějších soutěží na světě – nejen pro tanečníky, ale rovněž pro porotce. Trvá velmi dlouho, několik po sobě jdoucích dní, po ranních tréninzích následují zkoušky variací a soutěžících je opravdu mnoho, takže držet se vším krok je hodně vyčerpávající. Je nicméně skvělé pozorovat, jak se během těch několika dní tanečníci mění před vašima očima, jak jsou schopní reagovat na změny, na případné neúspěchy z předchozích dní, jak zpracovávají připomínky, jak rostou, jakou mají disciplínu. Pro mě je role porotce mnohem náročnější, než když jsem byla sama soutěžící. Máte velikou zodpovědnost a hodnocení není snadné. Vždy bude subjektivní, vždy bude záležet na vaší předchozí zkušenosti, na tom, odkud přicházíte. Nakonec ale ani tolik nezáleží na tom, zda vyhrajete, zda získáte nějakou cenu. Je spousta účastníků, jejichž kariéra i bez výhry a diplomu pokračuje velmi úspěšně. Cena vám pomůže otevřít dveře, dodá motivaci, musíte s ní ale dál aktivně nakládat a využít ji.

Sue-Jin Kang ve Stuttgartu na zkoušce Zkrocení zlé ženy s Filipem Barankiewiczem (zdroj Korean National Ballet)

Vy jste celou svou aktivní kariéru strávila ve Stuttgartu. Co vás do souboru přivedlo?
Já jsem za celou kariéru prošla jen jedním konkurzem, a to byl ten ve Stuttgartu. Mohla jsem nastoupit hned poté, co jsem vyhrála Prix, ale má pedagožka Marika mi řekla, ještě počkej, poznej život, dál studuj, ještě nejsi připravená. Za to jí budu vždy nesmírně vděčná! Ten rok, kdy si mě vzala pod křídla, starala se o mě jako o vlastní rodinu a vzdělávala mě nejen v baletu, mi neuvěřitelně pomohl dospět a vyspět.

Samotný stuttgartský soubor mi opět doporučila má pedagožka, byla přesvědčená, že repertoár a způsob práce by pro mě byl ideální. Vždy říkala – ty v sobě něco máš, dar, něco nepopsatelného, co můžeš rozvinout. Později o něčem podobném ve mně mluvili i mí šéfové – Marcia Haydée, která byla uměleckou ředitelkou deset let, a Reid Andersen, pod jehož vedením jsem tančila dalších dvacet let.

Sue-Jin Kang na zkoušce (zdroj Korean National Ballet)

A co vás přimělo zůstat?
Začátek byl, asi jako pro každého tanečníka, velmi těžký. Přišla jsem do nového prostředí, do nové země a musela jsem se adaptovat, což nebylo snadné ani rychlé, jakkoli byli lidé kolem mě příjemní a milí. Během prvního roku jsem přemýšlela, že možná velký soubor není nic pro mě a uvažovala jsem, že bych zkusila konkurz do NDT k Jiřímu Kyliánovi, jehož choreografii jsem viděla ještě během studií v Monaku. A pak přijel Jiří do Stuttgartu studovat jednu ze svých choreografií a já zjistila, že mohu mít na jednom místě nesmírně široký záběr co se týká repertoáru, baletů, různých choreografů. Tančili jsme již existující díla, ale současně přijížděli umělci, kteří s námi pracovali na sálech a tvořili přímo pro nás, což je mimořádný zážitek a zkušenost, být u zrodu něčeho nového, aktivně se na tom podílet. Ve Stuttgartu mi tak nic nechybělo, jezdila jsem po celém světě, ať už se souborem nebo sama a neměla jsem důvod odcházet. Vyrostla jsem jako interpret, dostávala jsem neuvěřitelné příležitosti, měla jsem doopravdy štěstí. Poznala jsem zde rovněž svého současného manžela a byla jednoduše šťastná.

Sue-Jin Kang jako Marguerite v Dámě s kaméliemi (zdroj Korean National Ballet)

Jednou z rolí, kterou si s vámi osobně nejvíce spojuji, je Taťána v Oněginovi. Co pro vás tato role a tento balet znamenal a znamená?
Svou první Taťánu jsem tančila v roce 1996 a příprava byla tehdy velmi hektická. Musela jsem celý balet nastudovat během asi deseti dní. To bylo ale normální – dostali-li jste příležitost, museli jste po ní skočit. Napoprvé jsem tedy neměla možnost se do role tolik ponořit, byť jsem knihu znala a několikrát četla. Velice mi tehdy pomohl můj partner, který už Oněgina tančil.
Taťána je vynikající role, v níž můžete neustále růst, neustále něco objevovat. Měla jsem nesmírné štěstí, že jsem mohla pracovat s Marcií Haydée, první Taťáninou představitelkou. Každé představení bylo jiné, nové. Vyvíjíte se jako člověk, jako interpret, do toho pokaždé tančíte s někým jiným, ať už jde o členy souboru, nebo pozvané tanečníky, nebo když jste vy oním hostem, a nové prostředí přináší nové vjemy, něco osobitého. Když tančíte v Oněginovi, opravdu na jevišti žijete příběh svých postav, což je nepopsatelné, dostáváte se do úplně jiných dimenzí, jiných světů.

Sue-Jin Kang jako Taťána v Oněginovi s Jasonem Reillym (zdroj Korean National Ballet)

Vnímala jste nějaké zásadní rozdíly v tom, když jste tančila Crankovy balety s tanečníky ve Stuttgartu a s tanečníky odjinud?
Já jsem své partnery na jevišti vždy primárně vnímala ne jako tanečníky z jednoho nebo druhého souboru, ale jako jejich roli. Nezáleželo mi pak na tom, odkud přišli. My ve Stuttgartu jsme měli možná výhodu v tom, že jsme mohli něco déle zkoušet, vypilovat načasování, partneřinu, mohli jsme být v přímém kontaktu s prvními interprety, s pamětníky Crankovy práce. Nicméně upřímnost v roli byla a je vždy klíčem a vše ostatní je druhotné. Navíc já měla ráda výzvy a těšila jsem se, co mi nový partner na jevišti nabídne, co přinese, na co se budu moci adaptovat, jak to změní mé reakce, můj přístup k roli a vztahům mezi mnou a mým protějškem. Díky tomu se nikdy nemůžete nudit, díky tomu jsem tanec milovala, díky tomu bylo vše stále svěží.

Sue-Jin Kang jako Taťána v Oněginovi (zdroj Korean National Ballet)

Tančila jste dlouho a ztvárnila spoustu rolí, přesto – byla, či je nějaké, po níž jste toužila, ale nikdy nedostala příležitost se s ní setkat?
Já jsem tančila víc, než jsem si kdy dovedla představit! Upřímně si myslím, že jsem jako tanečnice nemohla mít víc štěstí. Skončila jsem ve chvíli, kdy jsem skončit chtěla a tančila jsem vše, na co mě jen napadlo pomyslet. Mohla jsem na jevišti ztvárnit tolik rolí, tolik emocí – lásku, šílenství, nenávist, smrt. Vše, co v lidech je, a vy to jako interpret máte možnost opravdu otevřeně prožít, prozkoumat, prohloubit, vyjádřit. Vnímám to jako privilegium, není na světě mnoho lidí, kteří dostanou příležitost zažít díky jevišti tolik, jako se poštěstilo mně. Do toho jsem měla možnost pracovat se skvělými choreografy jako byl např. Maurice Béjart, mohla jsem pracovat na nově vznikajících choreografiích. Nedovedu si představit, že bych mohla získat víc.

Sue-Jin Kang jako Julie (zdroj Korean National Ballet)

Aktuálně jste šéfkou Korejského národního baletu. Napadlo vás během taneční kariéry, že byste se mohla věnovat této profesi?
Vůbec ne! Celý život jsem byla příliš zaneprázdněná tancováním, než abych přemýšlela nad nějakými kariérními postupy. Ačkoli někde vzadu v hlavě jsem měla představu, že by bylo hezké se vrátit domů a předat nové generaci tanečníků své zkušenosti. Když se příležitost naskytla, nebyla jsem si jistá, zda ji přijmout. Byl rok 2013, já měla život v Evropě, ve Stuttgartu, byla jsem spokojená a najednou bych se musela přestěhovat. Promluvili jsme si ale s manželem, který mě podpořil a řekl – podívej, možná je to teď, nebo nikdy! A já jsem se rozhodla věřit svému šestému smyslu, jenž mi říkal, že by to mohlo dobře dopadnout. A tak jsem se po mnoha letech vrátila domů. Bylo to podobně obtížné, jako když jsem poprvé přijela do Stuttgartu. Korea byla úplně jiná, než jak jsem si ji pamatovala! Ačkoli jsem se pravidelně jednou dvakrát ročně vracela, abych zde tančila, vrátit se do každodenního života bylo do jisté míry šokem. Za tuto příležitost jsem ale moc vděčná a snažím se co nejvíce svým tanečníkům zprostředkovat své zkušenosti a dát jim to, co se dostalo mně jako tanečnici. Už od počátku jsem věděla, že chci, aby si mohli zatančit Kiliánovu Forgotten Land, v níž jsem řadu let vystupovala, chtěla jsem, aby zažili a pocítili to, co jsem měla štěstí zažít já. I proto jsem tuto choreografii vybrala pro naše hostování v Praze.

Sue-Jin Kang jako Taťána v Oněginovi (zdroj Korean National Ballet)

Co podle vás dělá doopravdy dobrého uměleckého šéfa baletu?
Být uměleckým šéfem je nesmírně náročná profese a obrovská zodpovědnost. Nemohu hodnotit sama sebe, to musí udělat jiní. Obecně se domnívám, že myslet si o sobě, že jste nejlepší na světě, ať už jako tanečník, nebo šéf, je cesta do hrobu. Musíte na sobě chtít neustále pracovat, neustále se vyvíjet, neustále jít vpřed, snažit se být lepší a lepší. Svému souboru a spolupracovníkům budu vždy vděčná za to, jak mi na začátku pomohli, abych si na svou novou roli zvykla a pronikla do ní. Je důležité mít jako šéf vizi, vědět, co chcete a současně je nutné, aby vaše přesvědčení souznělo s vaším souborem, abyste na sebe byli napojení. Pokud si s tanečníky nerozumíte, možná to jen znamená, že daný soubor pro vás není tím pravým místem, ne nutně, že nejste schopní být dobrým šéfem.

V Praze jste už potřetí. Dvakrát jste zde hostovala jako Taťána v Oněginovi a Kateřina ve Zkrocená zlé ženy, nyní jste přivezla své tanečníky. V čem se nejvíce změnil pražský soubor?
Pamatuji si, že už tehdy byla v Praze v souboru výborná atmosféra, přátelská, otevřená. To vnímám i dnes a jsem šťastná, že jsem měla možnost je přivítat v Koreji a nyní přivézt své tanečníky sem. Což je velká zásluha i Filipa Barakiewicze, s nímž jsem dlouhé roky tančila ve Stuttgartu a dobře se proto známe. Jako šéf podle mě ví, co chce a nová role mu sedí. Podobně jako já chce svůj soubor posouvat dál, přispět k jeho vývoji a já jsem moc ráda, že jsme se po letech mohli opět potkat a propojit své tanečníky ve společném večeru.

Sue-Jin Kang dnes (zdroj Korean National Ballet)

Sue-Jin Kang, jihokorejská tanečnice, dlouholetá člena baletu ve Stuttgartu, studovala balet v Jižní Koreji na umělecké škole Sun Hwa a později v Monaku na Académie de Danse classique Princesse Grace. V roce 1985 vyhrála Prix de Lausanne, v roce 1986 nastoupila jako první a nejmladší tanečnice z Asie do souboru ve Stuttgartu, kde se roku 1994 stala sólistkou, o tři roky později první sólistkou. S taneční kariérou se oficiálně rozloučila v roce 2015 v roli Taťány v baletu Oněgin Johna Cranka po boku Jasona Reilyho.
Za svou kariéru získala řadu ocenění, jako např. Benois de la Dance v roce 1999, či John Cranko Award 2007. Byla rovněž dekorována německým řádem za zásluhy (2014) a korejským řádem za zásluhy v oblasti kultury (2008).
Od roku 2014 je uměleckou šéfkou Korejského Národního baletu. V roce 2013 se stala jednou z ambasadorek zimních Olympijských her v Pchjongčchangu 2018, roku 2016 získala čestný doktorát na ženské univerzitě Sookmyung v Soulu.
Mezi její nejznámější role patří Taťána v baletu Oněgin, Julie v Romeovi a Julii (John Cranko), Marguerite Gautier v Dámě s Kaméliemi (John Neumeier), Giselle ve stejnojmenném baletu, či Aurora ve Spící krasavici.

 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat