Mezi supy. Hudební kritika očima interpreta

Hudební fejeton

Na brněnské muzikologické konferenci o kritice 12. října 2016, přidružené akci janáčkovského festivalu, na niž jsem byl pozván, samozřejmě o život nešlo. Pevných nervů však bylo zapotřebí. Požádali mě totiž (dlouho předem) o názor interpreta, o pohled z druhé strany, z pódia. Říci sálu plnému kritiků, muzikologů a studentů hudební vědy tu naši muzikantskou pravdu, tedy to, co si interpreti opravdu myslí, bylo těžké. Zkritizovat kritiky tak důvtipně, aby hned naštvaně nevytáhli kolty, téměř nemožné. S pocitem marnosti jsem do jámy lvové nakonec přece jen vlezl, vědom si toho, že ani bezzubému lvovi, kritikovi, není radno strkat hlavu do tlamy. Nemůže to být horší než muset hrát pod arytmickým dirigentem. Cítil jsem jedinečnost příležitosti, která se už asi nikdy nenaskytne.

Měl jsem pádné důvody, proč na konferenci vystoupit. Mnohdy se stává, že i velmi vydařený koncert, odměněný nadšenými dlouhotrvajícími ovacemi publika, je vzápětí účelově znectěn naprosto děsivou, skutečnost naruby převracející recenzí, jež jako by pojednávala o úplně jiné akci v jiné časoprostorové dimenzi. Pisatel se neohlíží na nic a na nikoho a šokujícími výroky zasahuje bez výjimky každého. Hudebníci se dozvídají, že hráli jako opilí, že jim to znělo jako kutálce, že necvičí, zásadně se jim nechce zkoušet, nejsou ochotni vyhovět vysokým nárokům velkého uměleckého světa (reprezentovaného samozřejmě autorem recenze). Řada hudebníků je zralých na vyhazov či předčasný důchod. Publikum je stádo konzumentských primitivů a snobů, které tleská všemu, a je třeba ho převychovat. A tak dále.

Tohle už je příliš silná káva. Domníváte se, že takovéto názory jsou výplodem mozku duševně zdravého jedince? Stále si kladu otázku skutečného smyslu tak vyhrocené negace všeho a všech. Svatý boj o nápravu domněle špatných poměrů v kultuře to prostě být nemůže. Šrapnelem nic nespravíte, jen zničíte to, co bylo jinými pracně vytvořeno.

Kámen úrazu je v tom, že v ovzduší absolutní volnosti, jakou umožňuje publikování na internetu, jsou opouštěny platné principy novinářské etiky, odpovědnosti, objektivity. Jakžtakž dodržované meze jsou bezskrupulózně překračovány, až hrozí, že zmizí úplně. Pod praporem svobody projevu lze dnes napsat prakticky cokoliv, pošpinit kohokoliv. Odpovědnost za vyřčené soudy je minimální, sebereflexe je pouhou otravnou přítěží. Oč jednodušší je rozhodit hnůj, jít od toho a nehledět na následky! Hlavně za každou cenu na sebe upozornit, šokovat, exhibovat!

Rozpor mezi interpretem a kritikem se rodí už za studií; většinou jsme totiž začínali na stejné škole, konzervatoři. Někteří se vyvíjeli ve zvoleném oboru úspěšně, jiní méně úspěšně. Ti druzí poté, co je maturitní komise v slzách uprosila, aby už dál nehráli, nezpívali, nekomponovali ani nedirigovali, protože to nikdy k ničemu nebude, mnohdy volili jako alternativu univerzitní studium muzikologie. Pobrali spoustu knižních vědomostí, vyposlechli kvanta nahrávek a pedagogy jim bylo trvale vštípeno vědomí, že právě oni jsou nejpovolanějšími arbitry všeho hudebního dění.

Většina hudebních kritiků jsou přesto naprosto objektivní, inteligentní a kultivovaní lidé. Kritizují na úrovni, s vědomím odpovědnosti, s vědoucím nadhledem, respektem, ba i jistým taktem. Těch si vysoce vážím. Pak jsou tu ti druzí, kteří nás interprety tepají naprosto bez ohledů, bez špetky profesní úcty, s bezbřehou suverenitou, razancí, sebejistotou a neomylností. Z jejich vyjadřování by asi pánům Helfertovi, Veselkovi či Černušákovi údivem upadlo pero, leč dnes je, jak se často říká, jiná doba. Tihle novodobí Koniášové nikdy o sobě nezapochybují. Dávno už zapomněli na slova velkého britského filozofa Bertranda Russela, který řekl: „Moudří lidé jsou vždy plni pochybností, zatímco hlupáci jsou stále sebejistí.“ Neotřesitelnost vlastních kritických postojů však může být nejen znakem pevných zásad, ale i pouhé zabedněnosti ducha.

Z uvedeného vyplývá aktuální podoba vztahu mezi umělcem a kritikem. Hudební terminologií řečeno – je silně disonantní. Komunikace je takřka nulová. Pakliže k ní přece jen dojde, vyplatí se dodržovat zásadu slovutného detektiva Nicka Cartera z filmu Adéla ještě nevečeřela: „Vždy ve střehu!“ Přirozenou obranou z muzikantské strany je zpravidla umělá bariéra mlčení a předstíraného nezájmu. Umělec přitom touží po uznání a když místo něj přijde zneuznání, dotčeně se stahuje do ulity. Jen málokdo kritiku nějak pozitivně ve svém nitru přetaví. Velmi záleží na jejím způsobu, formě a celkovém vyznění. Kázání přechytralého Pana Všeználka, který všude byl, všechno zná, všechno dvakrát přečetl, na všechno má recept, my profesionálové prostě nebereme. Takový recenzent v našich očích klesá na úroveň fotbalového fanouška, který, ač sám neuběhne pár metrů a neumí kopnout do míče, rozdává na potkání zasvěcené připomínky, jak by měl hrát národní tým.

Vůbec nepochybuji o právu kritiků psát, co se jim zlíbí. Tu svobodu jim rozhodně neupírám. Jde mi o způsob, jakým své soudy formulují, jakými slovy a jak to napíší a zda přitom domýšlejí důsledky toho, co napíší. Je moje představa, že je možné psát erudovaně, živě, vtipně, výstižně, neotřele, a přitom neurážet lidi a ctít jejich uměleckou práci, skutečně tak naivní? Mělo by nám přece v zásadě jít o stejný cíl, o nápravu věcí, zlepšení daného stavu a posunutí na vyšší kvalitativní úroveň. Nebo ne?