Mezi supy. Hudební kritika očima interpreta

Od brněnské muzikologické konference o kritice jsem žádná řešení či odpovědi neočekával. Při tak velké názorové různosti to ani nebylo možné. Na můj čtvrthodinový příspěvek došlo až pozdě odpoledne; početní lidé v sále přesto poslouchali pozorně a únava na nich kupodivu příliš znát nebyla. Hlavní supové již dávno odešli, pevně přesvědčeni o tom, že vše důležité již bylo – jejich ústy, pochopitelně – řečeno. I tak to bylo zajímavé. Bylo slyšet dokonce vtipnou kritiku do vlastních řad, slova uvážlivá a rozumná, ale i papouškovaná proroctví o historicky nezvratitelné, společensky naprosto nevyhnutelné potřebě existence kritika – světlonoše zástupů bezprizorných (skladatelů, interpretů, dirigentů). Opustil jsem v té chvíli vlastní temné úvahy o úloze institutu galejí v historii lidstva a pozitivně jsem usoudil: Budiž světlo. Aspoň ve tmě nezakopnu.

Dozvěděl jsem se také, že hudba je řemeslo jako každé jiné a hudebníci ze sebe neprávem dělají něco výjimečného. Aha, takže muzikologie je věda, zatímco hudba pouhé řemeslo! Konečně v tom mám jasno. Zkrátka malíř jako malíř, obrazů nebo pokojů, prašť jako uhoď. Rozdíl je „jen“ v tom, že zatímco vymalovat si doma zvládám sám, namalovat obraz bych nesvedl. A své hudební povolání stále považuji především za tvůrčí umění. Řemeslníkem se rozhodně být necítím; ostatně pokud by naše koncertní výkony byly na úrovni průměrného českého řemeslníka, posluchače by to hodně brzy vyhnalo ze sálů. Chce to přece daleko, daleko víc!

Aby nezůstalo jen u negace a kritiky kritiků, dovolil jsem si zformulovat a konferenci předložit několik poznámek k hudebním recenzím. Zde jsou, i když nikomu, což bych chtěl zvláště zdůraznit, je absolutně nevnucuji. Není to žádné Desatero, ostatně těch pravidel je jen osm. I když jim třeba nebude přikládána váha, „leckdo vděčí za své úspěchy radám, jichž neuposlechl“, jak opět poznamenal Bertrand Russel.

Za prvé: Nic není černobílé. Žádný umělecký výkon není tak úžasný, že každý tón lze vytesat do kamene a klanět se mu, ani tak katastrofální, že jej lze beze zbytku zadupat do země. Toto schizofrenní pojetí kritiky je naprosto mimo realitu a recenze ztrácí informační hodnotu pro budoucnost.

Za druhé (obrazně řečeno): Zahoďte cédéčka. Dnes žije pedanticky uctívaný kult takzvaných vzorových, absolutně nedotknutelných nahrávek světových interpretů. Nejhorší možný scénář je poslouchat je těsně před koncertem, který hodláte recenzovat. Respektujte různorodost interpretací, v ní přece tkví jedinečnost hudby.

Za třetí: Nepřeceňujte autority. K této zásadě mě přivedlo pozorování jistého muzikologa, který si s sebou na koncert přinesl brožuru o skladateli a prováděném díle. Hleděl do ní jako do modlitební knížky, střídavě sledoval text a dění na pódiu, přičemž nesouhlasně kroutil hlavou. Bylo jasné, jaká ta jeho recenze bude: muzikanti tu chytrou knihu nečetli, tudíž hráli špatně.

Za čtvrté: Nevěřte propagačním textům. Mnohokrát se přihodilo, že skvělé reference předcházely tuctového hostujícího umělce. Propagace je součástí širšího hudebního byznysu, texty bývají účelově vylepšovány a realita může být jiná. Málokterý recenzent je schopen či ochoten to rozpoznat a nedostatky raději přičte domácímu orchestru a nepochopení Maestrovy koncepce.

Za páté: Nepodceňujte publikum. Je ve velké většině vzdělané, kultivované, vnímavé. Nepotřebuje, aby ho někdo vyváděl z bludu a dokazoval si tím odborně intelektuální nadřazenost. Pakliže z koncertu odchází tisícovka nadšených, emočně obohacených posluchačů a jeden otrávený recenzent, rozhodnutý to všem spočítat, je něco v nepořádku.

Za šesté: K cíli lze dojít různými cestami. Aby kritika měla smysl, je někdy potřebné nazvat věci pravým jménem. Konfrontační tón však málokdy vede k výsledku. Zkuste své kritické postoje formulovat tak, aby se pro druhou stranu staly snáze akceptovatelné a vy jste dosáhli svého bez bezohledného zraňování okolí.

Za sedmé: Pochybujte o svých soudech. Připouštějte vždy existenci odlišných, třeba i protichůdných uměleckých názorů. A než někoho odsoudíte, zkuste předem zvážit možné důsledky toho, co napíšete.

A konečně za osmé: Nepodceňujte interprety. Přistupujte prosím s přirozeným respektem k těm, kteří se dokáží úspěšně živit provozováním hudby, a vzpomeňte si občas na známé čapkovské „kritizovat, to znamená usvědčit umělce, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to uměl.“

Autor je členem orchestru Filharmonie Brno
Text není oficiálním stanoviskem tohoto orchestru