Svatopluk Sem: Mám rád hluboké příběhy

Svatopluk Sem nastudoval role velmi odlišného charakteru. Rossiniho Figara, Janáčkova Revírníka či Pruse, Mozartova Dona Giovanniho a Foersterova Mánka, Smetanova Kalinu nebo Gounodova Valentina. Jedno ale jeho postavy mají vždy společné – eleganci a noblesu, která zůstává „mezi řádky“ ať je jevištní koncepce jakákoliv. Přesvědčivost postav. A především podmanivý, nosný baryton.

Je až s podivem, že cesta Svatopluka Sema ke studiu konzervatoře nebyla právě jednoduchá. A že mít jen o něco méně vytrvalosti a cílevědomosti, na divadelních prknech by nikdy nestál. Místo aplausu by možná sbíral michelinské hvězdičky.

Se Svatoplukem Semem jsme se setkali v poměrně hektické době, kdy trávil dny střídavě na zkouškách v pražském Národním divadle a v Divadle J. K. Tyla v Plzni. A bylo pár dní po zahajovacím koncertě ve Státní opeře, na němž zpíval barytonové sólo v České rapsodii Bohuslava Martinů. Horké zářijové odpoledne odkazovalo spíš k létu skutečnému, než tomu babímu, ale k prázdninovému rázu mělo naše povídání daleko, i když jsme odbočili i k tématům s hudbou a divadlem nesouvisejícím.

Co vás přivedlo k hudbě?
Od dětství jsem navštěvoval taneční folklórní kroužek a od sedmé třídy ZŠ jsem začal chodit do cimbálové muziky. Tam jsem zpíval asi čtyři roky. Takže mne zpěv a tanec provázel celé mé dětství. Maminka mě vedla ke zpěvu už od útlého věku, ale do hudební školy jsem nikdy nechodil. Později, když jsem se dostal na konzervatoř, mě to tak trochu mrzelo. O to těžší to pro mne bylo.

Kde tedy vznikl ten impuls a přání jít na konzervatoř?
Kamarádka, která byla studentkou pražské konzervatoře a věděla, že rád zpívám, mě pobídla, jestli nechci zkusit konzervatoř. Tak jsem to zkusil a bohužel mě nevzali. Jedním z důvodů byly mé slabé znalosti intonace a také intonační diktát, se kterým jsem se vůbec poprvé setkal až zde. Své znalosti jsem si během roku doplnil a přijímačky zkusil znovu. Napodruhé jsem podal přihlášku nejen do Prahy, ale i do Českých Budějovic. Praha opět nevyšla, ale v Budějovicích mě naštěstí vzali. Dodnes jsem za to rád a myslím si, že to byla osudová volba.

To jste byl vytrvalý!
Když už jsem s tou myšlenkou, že by ze mě mohl být zpěvák, začal, tak jsem to nevzdal. Potíž právě byla v nedostatečnosti mého hudebního vzdělání, neuměl jsem samozřejmě nic z toho, co umí žáci základních uměleckých škol z hudební nauky a o to byly začátky studia pro mne náročnější. To jsem se musel učit všechno od začátku a to v 17 letech. Jsem rád, že se mi ta vytrvalost vyplatila.

Zpíváte ještě moravské lidovky?
Moravské lidovky miluji, jelikož texty a příběhy v nich jsou ze života. Teď právě pracuji s cimbálovou muzikou Lália na novém CD. Když bylo na jaře všechno stopnuté kvůli koronaviru, byl jsem hodně na Moravě a tak byl čas udělat něco, na co by v běžném operním kolotoči nebyl čas. Ten nápad už tu byl delší dobu, základy už jsme tedy měli a teď jsme se mohli pustit do nahrávání. Už máme natočenu zhruba třetinu, takže práce je ještě dost.

Nechybí vám v Praze cimbálovka?
Ne, je to sice moje srdcová záležitost, vyrůstal jsem s touhle hudbou, ale na Moravu jezdím často, takže ochuzen nejsem. A když k tomu všemu ještě nahráváme CD, jsem spokojený.

Máte ke klasické hudbě blíž díky znalosti té lidové? Je autor, který by vám byl skrze názvuky lidové hudby blízký?
Ze základů, které mám z lidových písní, čerpám dodnes. Je pro mne přirozené srozumitelně deklamovat a prožívat text. Jeden z klasických autorů, který se zabýval právě moravskou dikcí, byl Leoš Janáček, kterého jsem si možná i díky jeho vnímání moravských nápěvů a zkoumání mluvené intonace velmi oblíbil.

Dopoledne zkoušíte v Plzni Jaroslava Pruse ve Věci Makropulos, odpoledne v Praze Carmen. Jak se „přestupuje“ mezi tak odlišnými tituly?
Nevnímám to jako zásadní pěvecký rozkol či problém. Jedná se o zkoušky, je třeba se jen zkoncentrovat. Ač je to někdy velmi únavné, tak to beru jako práci a musím se s tím vždy nějak vyrovnat.

V dílech Leoše Janáčka jste účinkoval vícekrát. V provedení Věci Makropulos jste vystoupil na festivalu BBC Proms v Londýně, na Arts festivalu v Hong Kongu a v Shanghaji. V Itálii v Teatro Regio di Torino jste ztvárnil Revírníka z Lišky Bystroušky. Jaký je váš vztah k tomuto autorovi a jaký k Věci Makropulos?
Janáčka mám velmi rád, i když není snadný. Věc Makropulos byla prvním Janáčkovým titulem, v němž jsem účinkoval. Dalo mi tehdy velkou práci, abych jej rozklíčoval a našel si k němu i Janáčkovi cestu. Hudební postupy v Janáčkových dílech jsou podobné, jde o to pochopit je, proniknout do jeho stylu. A jakmile tohle dokážete, už je všechno jednodušší. V zásadě je to podobné jako u Wagnera – také si musíte zvyknout na styl jeho komponování, zorientovat se v postupech.

Ale zpátky k Věci Makropulos a Janáčkovi – relativně dlouho mi trvalo, než jsem do typu hudby pronikl. Nepatřila k těm, které bych si oblíbil na první poslech. Až při studiu role Pruse jsem se s ní ztotožnil. A pak mě opravdu dostala. Janáčkova hudba je nádherná a Věc Makropulos je úžasná opera. I při samotném představení na mě zvláštně účinkuje, ačkoliv jako interpret musím být vždycky nad věcí a zachovat si odstup a nadhled, abych dokázal perfektně ovládat hlas. Měl jsem ale takové zvláštní okamžiky – když na konci Emilia Marty chce dát Kristýnce testament s návodem na elixír života a přichází replika „neber!“, měl jsem úplně husí kůži… Čapkovo drama je úžasně silné téma. Libreto v opeře tu sílu zachovává. Otázka života a smrti – člověka už nebaví žít tři sta let, pořád prožívat všechno znovu a znovu.

Časová omezenost našich životů nás nutí k aktivitě…
Přesně tak – kdybychom žili tři sta let, řekneme si, že na všechno máme plno času, budeme věci odkládat, nebudeme chtít nic vytvářet, nebudeme chtít ani číst. Řekl bych, že při tak dlouhém životě bychom neudělali víc věcí, než nyní, jen bychom je rozložili do delšího časového úseku. Věc Makropulos je nesmírně nadčasové drama a nadčasová je i opera.

Proč je Leoš Janáček, podle vašeho soudu, pro posluchače i dnes hůře přijatelný? Tvořil před sto lety a lidé ho vlastně stále berou jako modernu.
Jak jsem řekl, Janáček je nadčasový a stojí mimo směry, vybočuje. Je mimořádný hudební zjev. Sám vím, že cesta k němu nemusí být snadná. Ale stojí za to ji podniknout. Jeho díla jsou nesmírně lidská, nesmírně silná. Možná, že specifický styl Janáčkových oper, jeho postup převádění intonace mluveného slova do hudby, je srozumitelný a fascinující pro náročnější část posluchačů. V každém případě to nejsou prvoplánové, jednoduché a snadno přijatelné skladby.

Není předpokladem k přijetí Janáčkova díla už i jisté hudební vzdělání, znalost věci?
I Janáčkovy opery jsou různé, jiná je Její pastorkyňa, jiná je Liška Bystrouška a docela jiná je Věc Makropulos. Hudební vzdělání nemusí ztotožnění se s Janáčkem usnadnit. Mně ho neusnadnilo, jak jsem říkal – našel jsem si k němu cestu až tím, že jsem jej poslouchal velmi často a tím jsem pronikl do krás harmonických postupů, které dokážou v člověku vyvolat velmi silný emocionální pocit. S Její pastorkyní je pro mě právě Věc Makropulos jeho nejsilnějším dílem.

Máte rád Karla Čapka?
Určitě. Máme doma snad všechny jeho knihy, prózu i dramata.

Které jeho dílo máte nejraději, tedy po Věci Makropulos?
Skvělé je R. U. R. Docela mám rád sci-fi, což je jeden z důvodů, proč se mi kniha líbí. A nadčasovost a téma robotů likvidujících lidi a pak ta naděje na konci, že život nezmizí – to je nesmírně silné.

Jste hodně pracovně vytížený, máte čas na čtení?
Vytížení je v posledních několika letech docela velké a na jednu stranu je to dobře, ale tím mi nezbývá právě moc času na to čtení. Koupil jsem si sice elektronickou čtečku knih, kde mám asi tři knihy rozečtené, ale neumím se do knih ponořit, jako dřív. Když začnu nějakou knihu číst, tak mám jakési výčitky svědomí, že bych se měl asi radši učit a připravovat se na nové role, nebo se připravovat na reprízy, kterých není málo. Dlouhá léta jsem nedočetl jednu mou oblíbenou knihu a to je Egypťan Sinuhet. Rád bych ji chtěl už konečně dočíst.  

Účinkoval jste na zahraničních pódiích v českých operách. S jakým přijetím Janáčkova díla jste se setkal v cizině? Anglie, Hong Kong…
Je pravda, že jsem měl to štěstí se podílet na projektech Janáčkových oper, i když to zas tak velké množství nebylo. Bylo nádherné období, kdy jsem díky panu dirigentovi Jiřímu Bělohlávkovi mohl zpívat v Londýně v těch nejhezčích sálech jako je třeba i Royal Albert Hall. Zde se konalo provedení Věci Makropulos a publikum bylo neskutečně nadšené. Byly to opravdu silné momenty. S toutéž operou jsem se taktéž dostal s Národním divadlem v Brně do Hongkongu a do Šanghaje a opera byla přijatá celkem kladně, ale nemyslím si, že by publikum bylo Janáčkem tak okouzleno. Každopádně to byla zase jiná zkušenost a taktéž příjemná.

V Anglii jste účinkoval rovněž ve Smetanově Daliborovi jako Budivoj. Právě Dalibor se na zahraničních scénách objevil v poslední době vícekrát. Myslíte si, že vrůstá zájem o českou operní tvorbu?
O českou operu je ve světě určitě velký zájem a vidíte i na publiku, že jsou opravdu nadšeni ze Smetany, Dvořáka, Janáčka, Martinů a dalších. Samozřejmě tento zájem podpořilo i několik českých dirigentů jak v minulosti, tak i dnes. Já však mohu mluvit za to, co jsem zažil a čeho jsem mohl být svědkem. Myslím si, že velkou zásluhu na propagaci českých oper měl například právě v Anglii Jiří Bělohlávek, který nejen v Londýně, ale téměř po celém světě hodně často nasazoval provedení českých oper i instrumentálních děl. Mezi dalšími dirigenty, kteří mají velkou zásluhu na prosazování českých oper v zahraničí, patří například Jakub Hrůša, Tomáš Netopil, nebo Tomáš Hanus a další.

V souvislosti s Janáčkem jste říkal, že k jeho hudbě jste si cestu musel najít. Ke kterému autorovi jste si ji naopak hledat nemusel, který vás chytl okamžitě?
Vždycky si musím najít nějakou cestu, ať je to Verdi, Donizetti, Rossini, Mozart, Smetana, nebo Dvořák. V posledních letech mám nesmírně rád české opery, není jich zase tolik, jako třeba těch italských, ale mám pocit, že mému typu hlasu odpovídají a já sám se v nich cítím dobře.

V Rakousku na festivalu v Gars am Kamp jste zpíval Figara v Lazebníku sevillském v inscenaci režiséra Karla Drgáče a pod taktovkou Ivana Paříka, říkala jsem si tehdy, jestli to nebude zpětně vaše životní role. Co myslíte, bude?
Ona to moje životní role je. Bohužel už není tolik možností si ji zazpívat, jelikož se u nás moc nehraje. Příležitostně ji zpívám v Brně anebo v Ostravském divadle, kde je uváděna ve velmi povedeném českém překladu Jarka Nohavici a v režii Ondřeje Havelky. Byla však doba, kdy jsem zpíval Lazebníka velmi často a taky jsem si tuto roli patřičně užíval. A řekněme, že ještě užívám.

Existuje role, po které jste toužil a chtěl ji zpívat? Nebo už přišla?
Přišla právě teď. Čajkovského Evžen Oněgin. Byla to úplně první opera, ve které jsem jako student účinkoval. Tehdy jen v malé roli Zareckého ještě v Českých Budějovicích. V příštím roce bude Oněgina uvádět Národní divadlo Brno a já jsem byl do role, kterou jsem si strašně přál zpívat, nakonec obsazen. Mám z toho velikou radost.

Co se vám líbí na Oněginovi víc – příběh nebo hudba?
Celek. Zápletka s Taťánou a Oněginův postoj, který se mu na konci vrátí. Dějový zvrat, který v opeře je. Samozřejmě vše doplňuje téměř dokonalá hudba Petra Iljiče Čajkovského. Zbožňuju tyhle citové zvraty v operách a lidská, psychologická dramata, stejně jako například ve Verdiho operách.

Oněgina si už splníte, ale přece jen – je ještě něco, co vás láká?
Lákalo by mě toho dost, ale ne na všechno jsem hlasově stavěn. Moc bych si přál zpívat Rigoletta, ale nemyslím si, že ho někdy zpívat budu. I když jsem nyní nastudoval part Rigoletta v kvartetu z 3. dějství pro koncert s Pavlem Černochem. Pak jsou role, které mám rád, ale před nimiž mám respekt a neumím se rozhodnout, jestli je pro mě správné je brát. Třeba Jago v Otellovi. Ale asi to nemůže posoudit člověk sám. Jednou o téže roli slyšíte – „neber to, není to pro tebe“ a současně „jo, to můžeš dělat, vem to“.

Já sám nemám někdy v tomhle směru úplně jasno. Například když přišla nabídka, abych zpíval Revírníka v Lišce Bystroušce, chtěl jsem to odmítnout. Mám v sobě zakódovaného už odedávna jako typického a skvělého představitele Richarda Nováka. Hlas samozřejmě bas, věkově starší muž. Když za mnou přišli, vůbec jsem nechápal, proč já! Nejsem přece bas a jsem mladý! Ale režisér Ondřej Havelka mi tehdy řekl, že chce mladého chlapa, který až postupně zestárne v průběhu děje. Když jsem se pak pečlivě podíval do klavírního výtahu, poznal jsem, že to nastudovat opravdu mohu. A byl to první z řady Revírníků, které jsem pak zpíval ať na jevišti, nebo koncertně. Teď mě čeká další koncertní provedení ve Vídni s Jakubem Hrůšou.

Francouzské opery, když pomineme Carmen, se hrají v současné době jen velmi zřídka. Vy sám jste zpíval Valentina v Gounodově Faustovi a Markétě hned dvakrát. Nejsou ve francouzské operní literatuře role, které by vás oslovovaly?
Třeba Zurga v Bizetových Lovcích perel, je to nádherná opera. Ta by mě velmi lákala.

Účinkujete na scénách v celé republice – Praha, Brno, Ostrava, Plzeň. Existuje titul, který byste si vy sám přál vidět na jevišti?
Některé tituly jsem měl možnost vidět i v zahraničí a byl to vždy zážitek. Občas jsem zajel do Vídeňské státní opery a podařilo se mi shlédnout například Fausta a Markétku v Pařížské opeře Bastille. Na každé scéně u nás v Česku jsou tak zhruba čtyři opery do roka. Mám pocit, že dramaturgické plány divadel jsou většinou velmi dobře nastavené. Jen občas se sejde, že se hrají dva stejné tituly. Když tedy pomineme Libuši při výročí vzniku republiky, která se hrála v různých režijních pojetích snad ve všech operních domech u nás. Ale celkově je repertoár poměrně různorodý a jsou v něm zajímavé dramaturgické počiny. Většinou se mi podaří navštívit nějaké z těch množství oper v době, kdy v daném divadle zkouším. Baví mě dívat se na kolegy, které pak často obdivuji za jejich skvělé výkony.

Máte rád českou literaturu 19. století?
Mám, jsou tam zajímavá díla, působivá dramata, opera se jimi inspiruje, další se odráží v orchestrálních dílech.

Máte na mysli Foersterovu Evu, kterou v Divadle F. X. Šaldy v Liberci nastudoval Martin Doubravský a vy jste v ní zpíval Samka?
Foersterova Eva je jedním z mnoha zajímavých děl minulého století. Je inspirativní setkávat se i s operami, které se zas tak často nehrají. Eva je opět typ opery s dramatickým dějem, a to mě baví. Harmonické postupy jsou zde poněkud nezvyklé, ale docela jsem si Evu zamiloval i přes režijní náročnost, kterou jsem musel překonávat. Abych to upřesnil, tak to byla scéna celého třetího jednání, kde jsem seděl asi půl hodiny na židli a nesměl jsem se ani pohnout. Nakonec opera Eva libereckého Šaldova divadla v režii Lindy Keprtové byla oceněna cenou Libuška na festivalu Opera.

Ptám se kvůli novému titulu, který se také příliš nehraje – Švanda dudák Jaromíra Weinbergera z roku 1927. Letošní premiéra nové inscenace v nastudování dirigenta Zbyňka Müllera v Národním divadle v Praze byla odložena kvůli koronavirové krizi o rok, až na jaro 2021. Jak se na ni nyní připravujete? Švandovu árii jste zpíval v době zavřených divadel na koncertě ve Státní opeře, který přenášela Česká televize. Vyznělo to velmi působivě.
Tak to jsem rád. Ta árie je moc pěkná. Řekl bych, že je to asi nejkrásnější místo z celé opery. Původně jsme začali zkoušet někdy loni v prosinci, skončili jsme kvůli koronaviru před ansámblovými zkouškami. Už když jsme loni začali zkoušet a já jsem se začal seznamovat s partiturou, uvědomil jsem si, že role není právě lehká. Je psána v poměrně vysoké poloze.

Často vystupujete i koncertně. Jak vnímáte rozdíl mezi divadelním a koncertním vystoupením? Které máte raději?
Koncertů zpívám za rok samozřejmě podstatně méně, divadelních představení mám nesrovnatelně víc. Musím ale říct, že koncert je pro mě větší psychická zátěž, tam přichází o něco větší nervozita. Jste tam víc vidět, nezpíváte roli, jste před diváky sám za sebe. Je také rozdíl v tom, o jaký koncert jde. Když znám part zpaměti, a nebo jsem skladbu zpíval, jsem víc v klidu. Něco jiného však je, když ji zpívám poprvé před publikem z not.

Stalo se vám někdy, že jste se nedokázal ztotožnit s rolí, či s režijním přístupem?
Párkrát se mi to stalo. Člověk se s tím ale musí nakonec smířit a udělat to, co režisér požaduje. Když zkouším s režisérem, chci o postavě mluvit, abych si ji mohl udělat co nejlépe a vytvořit věrohodnou postavu s pravým výrazem. Velmi záleží právě na režisérovi, protože on určí, jak se v dané roli budu cítit. Má obrovský vliv na celkovou kvalitu věrohodných postav. Když je režisér pohodář, kamarádský a nedělá moc velké dusno, tak má každý titul velkou naději, že bude skvělý. Já osobně potřebuji dostat velkou podporu od režiséra, a když se to podaří, můžu se klidně na jevišti rozkrájet. Při opačném přístupu je to často velmi znát.

Jak jste se vyrovnal na jaře s náhlým zrušením všech nasmlouvaných akcí?
Snadné to nebylo. Nejhorší byl březen a duben, kdy se posouvaly termíny a všichni stejně věděli, že ta sezóna vlastně končí. Bylo třeba se s tím smířit a vyrovnat. Mě osobně to zas tak nevadilo, i když finanční ztráty byly dost velké. Byly však také věci, které jsem měl ve volném čase v plánu udělat, a tak jsem měl o zábavu postaráno. Možná jsme to tak trochu někteří potřebovali, zpomalit a uvědomit si zase, jak je naše práce krásná a jak ji vlastně máme rádi. Já osobně jsem už v březnu měl hodně práce za sebou a čekal mě právě Švanda dudák, který byl přesunut na další sezónu, a to na rok 2021. To se mi popravdě částečně ulevilo. Překonali jsme takzvanou první vlnu a ještě to musíme nějakou dobu vydržet, než se všechno pořádně rozběhne.

Jak se vyrovnáváte se současnou „nejistou sezónou“?
Zatím zkoušíme tak, jako by byla normální sezóna a všechno se mělo uskutečnit. Jinak to ani nejde, i když nějaké komplikace s Covidem-19 se v divadle taky řešily, ale Národní divadlo zodpovědně všechny situace řeší a snaží se vše poctivě dodržovat. Podvědomí, že bude zle, si nepřipouštím, ale že se něco podobného bude opakovat, je možné.

Čím byste vlastně byl, kdybyste nebyl pěvcem?
Nevím… Původním povoláním jsem kuchař. Nějakou dobu jsem opravdu vařil, než jsem začal zpěv studovat, ale to už je hodně dávno. Vaření mě velmi baví a je to můj opravdový koníček. Takže kdybych nezpíval, byl bych zřejmě kuchařem a vinařem. Na Moravě mám sklípek, mohl bych to možná skloubit, ale kdo ví, jak by to bylo… Možná ta cesta k hudbě je mi přece jenom bližší.

Nejste tak trochu jako Rossini? Umělec a labužník?
Teď vařím pro radost, pro potěšení, pro odreagování. Při vaření umím odpočívat a dokonce se i učit. Baví mě vařit pro hodně lidí – a pak přijde to napětí, jestli všem bude chutnat. Asi by mě také bavilo být takovým druhým Rossinim.